1. kapitola

13. července 2009 v 7:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Aňulka: Historicky první kapitola k dlouho očekávané povídce!Doufám, že se vám bude líbit, protože my s Alyshou jsme se do ní zbláznily!!!!Tohle je jen slabý začátek, máte se ještě na co těšit!!!!
Alysha: Konečně je tady ten slavný den, na který ste se všichni těšili. I já jsem se nemohla dočkat až to konečně zveřejníme.Snad se vám bude povídka líbit.A těšíme se na komentáře.



Angie Aurora Ginnara:
Byl nádherně teplý srpen a slunce ani zdaleka nepřestávalo pálit. Seděla jsem v našem paláci na honosné tmavě zelené sedačce, jejíž kraje byly prošívané stříbrnou nití. V uvítacím sále, kde jsem seděla, byl příjemný chládek. Na sobě jsem měla tmavě modré letní šaty a byla jsem začtená do dobrodružné knihy o dvou čarodějkách.
Otevřeným oknem dovnitř vletěla naše rodinná sova. Vstala jsem a vzala obálku, kterou přinesla. Bylo na ní i mé jméno, takže jsem ji otevřela a začala číst. A hned po první větě, jsem měla po náladě.
Jak já tyhle snobské večírky nesnáším. Sotva jsem se dneska vzbudila, měla jsem špatnou náladu. Právě teď jsem se někde potají mohla flákat s Karol, Moreen, Claire, Hope a Lilly…
A místo toho se budu nudit na "čistokrevném" večírku těch nejčistokrevnějších a nejurozenějších v Anglii, mezi něž bohužel patřím. Někdo by mezi ně možná chtěl patřit, ale já jsem o to nikdy nestála.
Sama sobě se vlastně divím, proč už jsem neutekla nebo tak. Ne, že bych se měla špatně, to vůbec, ale žít na tento způsob života je pro mě vězení. Obdivuji se, jak jsem to mohla těch šestnáct a půl let vydržet. No tak fajn, asi do deseti si nic nepamatuji, ale co jsem stačila zažít za těch posledních šest a půl let mi bohatě stačilo. Stačilo, abych se rozhodla, jak chci žít. Ale mám obavu, že to zas tak lehké nebude.
Už od pozdního odpoledne jsem se připravovala. Bylo třeba se osprchovat, umýt si vlasy, vysušit je. To všechno jsem stihla během půlhodiny.
Pak jsem se začala česat. Jelikož mám opravdu dlouhé vlasy, usoudila jsem, že nějaké pracné česání na tak ubohý večírek by nemělo smysl. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, ale poprosila jsem skřítku, aby mi je vyrovnala kouzlem. Kouzlit totiž ještě nesmím a za matkou se mi opravdu nechtělo. Od té doby, kdy jsem se dostala do Nebelvíru - díky Bohu! - , se se mnou rodiče nebavili asi tak pět let. Připadala jsem si tady jako někdo cizí. Ještě teď se na mě s opovržením v očích dívají. Jako bych byla nějaký odporný červ. Ale mě to nevadí, já totiž ve své milované koleji našla přátele, o jakých se mi nesnilo. Ovšem je tam pár výjimek, které nemusím…
Když byly vlasy hotové, nalíčila jsem se. Namalovala jsem si výrazné "kočičí" oči a rty jen lehce přetřela průhledným leskem. Pak jsem se oblékla do svých nádherných černých šatů, které měly ozdobené korzet malými diamanty. K čemu mi jsou sakra diamanty?! To utrpení s tou "smetánkou" se nedá vykoupit ničím.
A jsme tady. V tom nádherném, honosném, luxusním a bůhvíco ještě domě s výhledem na Londýn. A zrovna nadšená jsem nebyla, když jsem se dočetla, kdo ten večírek pořádá. Vlastně já nejsem nadšená nikdy, ale dneska je to obzvlášť otravné.
Dnes jsou tu jen ty nejčistokrevnější rodiny s těch nejčistokrevnějších. A pořadatelé tohoto zasraného večírku je rodina Blackových, takže tu, bohužel pro mě, bude i Sirius.
Nesnáším ho a on nesnáší mě. To jediné máme asi společné. Ale pořád mě ve škole otravuje. No dobře, tak ne on, ale to jeho všudypřítomné přehnané sebevědomí a ego. Když třeba u McGonagallky píšeme školní trest, tak nesnáším to jeho kecání o tom, jak si místo toho mohl někde užívat s těmi jeho husičkami. Koho to zajímá? Ale horší už to být nemůže.
Hmm. Asi jsem to zařekla. Může. A stačí jedno slovo: Malfoy! Takhle se ta katastrofa jmenuje.
Tak ten je ještě horší, než Black. Ten mě alespoň upřímně nenávidí, ale Malfoy, ten po mě upřímně jede. A po kom on vlastně nejede?
A celkem z něj mám i respekt a to už je co říct. Kolikrát, když mě zval na rande to vypadalo, že pokud nepřijmu asi mě zabije - někdy, Samozřejmě, že i přesto jsem odmítla. S klidem můžu říct, že letošní školní rok to bude hodně husté.
Blacka jsem ještě ani neviděla - díky Bohu! Ale jeho děsně "příjemná" máti tam řeší něco s mým otcem a tváří se oba spokojeně. Na můj vkus až moc!
No tak nic. Oči mi asi na moment vypověděly službu. Zaostřila jsem a koho to nevidím u nich postávat. Blacka a ještě nějaké dva dospělé, mám tušení, že to jsou příslušníci rodu Fionn. Samo sebou čistokrevného rodu.
A hle! Už tam dokonce je i Blackův bratr Regulus. No nic, měla bych pomalu, ale jistě někam zmizet, zašít se, tak, jako vždycky.
"Angie, " pozdravil mě a mírně se uklonil, zrovna když jsem se pomalu otáčela, abych našla nějaký ten úkryt. Polekala jsem se, až jsem nadskočila. Zdrhnout asi tak jednoduché nebude.
"Siriusi, " pokývla jsem hlavou na znamení pozdravu a taky se mírně uklonila. Hodnotila jsem všechny dveře, kde bych mohla utéct.
Chodí jako duch. Vždyť ještě před chvíli tam stál se svým bratrem, matkou, mými rodiči a s Fionnovými a najednou je tady. Asi zavětřil pěkný kousek. Tak, jak je u pana Casanovy zvykem.
"Nevypadáš tady z toho nadšená, " poznamenal. Páni, mu to ale pálí. Rozený génius. Divím se, že si ho a ten jeho pronikavý intelekt nevyžádali v nějakém mudlovském výzkumném středisku.
"Nejsem nadšená, " zdůraznila jsem uštěpačně a nemohla jsem si odpustit poznámku: "A navíc jsi tu ty, tak co jiného bys čekal. Že tady budu poskakovat radostí a tančit?"
"Miluji, jak jsi milá. Tak milého člověka bych dneska jen těžko hledal, " ušklíbl se na mě.
A co jako? To si vážně myslí, že budu nadšená, jako skoro všechny bradavické nány, když ho uvidím?! Ne, fakt ne. Ten moment na té oslavě minulý rok mám totiž až moc vrytý do paměti. Jen tak mu to nezapomenu.
"Taky si to myslím, " usmála jsem se a viděla jsem, jak sklenička v jeho ruce asi za chvíli praskne. Ááá, já prostě miluji ten rozzuřený pohled pokaždé, když mě vidí. A ještě víc miluji, když ho můžu vytáčet. Výsměšně jsem se mu dívala do očí, ale tentokrát jsem se zarazila. Viděla jsem tam i něco, co nedokážu popsat, něco, co mě vyděsilo.
"Co na mě tak koukáš?" zeptal se mě, zrovna, když jsem byla mimo sebe.
"Tvoji dokonalou krásu zrovna neobdivuji a pokud dovolíš, půjdu, " řekla jsem, otočila se na podpatku a zamířila ke stolu s pitím. A vida! Možná jsem s Blackem přece jen měla zůstat. Protože se ke mně blíží ta blonďatá katastrofa. Sakra, sakra, sakra! Je to v háji!
"Úchvatná jako vždycky, " řekl mi a vzal si sklenici s whisky.
"Hmm, otravný jako vždycky, " poznamenala jsem znuděně a očividně ho to moc nenadchlo. A dokonce i já jsem vytušila, že jsem to přehnala. Lecos mi byl ochoten odpustit, za což můžu děkovat Bohu, jinak bych tady totiž už asi nebyla. Určitě bych nebyla normální. Spíš zblázněná.
Byla bych mnohdy šťastnější, kdybych ho neznala. Už od pohledu vypadá nebezpečně. Až mi běhá mráz po zádech. Nezávidím Narcise, že si ho musí vzít.
Studenou rukou mi vjel do vlasů a zaťal v pěst. Vždyť mi vyrve všechny vlasy! Tohle fakt může napadnout jen blonďáka. Pomalu si moji hlavu přitáhl k té své. A nic příjemného to nebylo.
"Víš, že už mi začínáš lézt pěkné na nervy?" zasyčel mi potichu do ucha a pořád tiskl moje vlasy ve své ruce. Už mě to ale fakt začínalo tahat a bolet.
"Vážně? To spíš ty lezeš mě!" procedila jsem mezi zuby a hned nato jsem pocítila, jak mi s vlasy v rukou škubl. "Au!" vykřikla jsem. Všimla jsem si, že se na mě dívá můj otec. Ano, jen se dívá a v očích má pohoršení.
Každý jiný táta by okamžitě na Malfoye vlítnul, ale ne můj otec. Jemu, jak se zdá, to nevadí a mám pocit, že v duchu si myslí, že bych zasloužila něco mnohem horšího, než je jen pouhé škubání vlasů.
To na svém otci vážně miluji. Kdybych byla tak arogantní, jako Black, byla bych se na otce usmála a zamávala mu v téhle poloze. Ale až tak arogantní vážně nejsem. Už se zase otočil na "příjemnou" paní Blackovou, pana Blacka a zase se spolu baví. Tak díky tati, že ses mě zastal.
"Mě dlouho štvát nebudeš, miláčku, " sykl Malfoy, pustil moje vlasy a než zmizel, ještě mě stačil hrubě políbit na krk.
"Ty mě taky ne." pomyslela jsem si. Ještě jednou na mě sáhne a bude litovat. Rukou jsem si mnula to bolavé místo na krku, snad to nebude na modřinu.
A zase jsem, jako obvykle, měla pravdu. Ti dva dospělí lidé, se kterými se bavila paní Blacková, pan Black, mí rodiče, Regulus a Black byli opravdu Fionnovi. Je to jisté, protože jsem spatřila jejich dceru. Myslím, že se jmenuje Alysha.
A vypadá to, že má vkus. Má na sobě krásné dlouhé a bohaté fialové šaty. Neunikly mi ani světle fialové střevíčky. Byť nejsou moje krevní skupina, většina zmijozelských má vkus.
No, na první pohled se usmívá, ale když jsem ji tak chvíli pozorovala, viděla jsem neméně mučednický obličej, než je ten můj. Asi se taky zrovna dvakrát nebaví. A kdo taky jo, že? Vždyť tady stačí říct tři slova typu: mudlové jsou v pohodě a sesypete se k zemi pod palbou červeného nebo zeleného světla.
Alysha vypadala moc hezky a jakžtakž tady z těch všech normálně. Ve škole jsme spolu nikdy nemluvily a myslím, že to ani jedna z nás nehodlá, ale možná s ní tady prohodím pár slov. Anebo raději ne - zrovna se kolem ní motá Blackův bratr a ještě nějaký kluk a já fakt nestojím, aby si všímali i mě. Padám se někam schovat, bye bye!
No, žádný lepší úkryt, než zahrada mě fakt nenapadl. A vidím, že jsem nebyla jediná, komu to tak neuvěřitelně pálilo. Sotva jsem došla k fontáně, uviděla jsem Blacka. Ha, ha a teď co je horší? Být tam s těmi zazobanými Smrtijedy nebo s ním? Zrovna extra výběr to není.
Zahrada byla celkem dost velká a ty dvě hodiny, co jsem se procházela, jsem pořád vídala něco nového. Alespoň v zahradnictví má paní Blacková vkus. Nebo spíš jejich skřítek.
Black tam seděl s jednou nohou na lavičce a pozoroval hvězdy. Když nemluvil, neprovokoval, neměl hloupé poznámky, zkráceně, když nežil, byl i celkem pěkný. Pěkný? Ne, vypadal božsky. A ty hvězdy dnes večer byly vidět opravdu krásně. Orion mi přímo bil do očí.
"Už se tam nedá dýchat?" zeptal se, aniž by se na mě otočil.
"Už dávno ne, " přikývla jsem a podívala se vzhůru na hvězdy. Když není on schopen se na mě podívat, proč bych to měla dělat já, že? Ha! Teď jsem pro změnu jeho pohled na sobě cítila. No a co? Kašlu na něj.
"Podívej se na mě, Angie, " řekl a já z jeho hlasu prostě cítila ten Blackovský úšklebek.
"Ne!" odmítla jsem a koukala na hvězdy. Už mě ale začínalo bolet za krkem.
"Podívej se na mě!" řekl znova a byl z jeho tónu cítit úšklebek.
"Ne!"
"No tak, " škemral.
"Dej mi pokoj, Blacku, "
"Tak proč jsi sem šla?"
"No, za tebou určitě ne. Jak jsem měla čuchat, že tady budeš? Nejsem pes. Člověk si chce na chvíli oddechnout a místo toho vidí tebe a přitíží se mu, " dávala jsem mu to pěkně sežrat.
"Já tě nesnáším, Angie! Jsi ten nejarogantnější člověk, kterého znám, " vrčel. Nikdo, vážně nikdo ho nedokázal vytočit v tak rekordním čase několika minut, jako já.
"Samozřejmě kromě tebe. Ty vedeš žebříček, " ušklíbla jsem se.
"Těš se ve škole, ty malá potvoro! Už se mě nezbavíš. Nikdy!" usmíval se. Při slově nikdy jsem se zarazila. Řekl ho nějak divně, možná lítostivě.
"Už se nemůžu dočkat!" šklebila jsem se a pomalu jsem šla pozpátku pryč. Ještě chvíli jsme se na sebe šklebili a uráželi se a pak jsem konečně vpadla zpátky do domu. A právě včas, odcházeli jsme.
Asi za několik minut jsem se ocitla u nás v prázdné hale. Moje nálada byla pod bodem mrazu, a proto jsem šla okamžitě k sobě do pokoje. Při cestě po schodech jsem si všimla, jak se na mě rodiče nenápadně usmívají. Ale nebyl to ten rodičovský smích plný lásky, ale posměšný, nadřazený. Už jsem si zvykla.
Sundala jsem ze sebe ty šaty, protřepala vlasy a vlezla jsem do vany, napuštěné až do plna. Opřela jsem se o její okraj a po odporném večírku začala konečně relaxovat.


Alysha Alexandra Fionn:

Byl krásný slunečný den a já se už balila do mého pravého domova, do Bradavic. Už jsem měla vše sbaleno a kontrolovala jsem si své věci, když mě vyrušil křik mé praštěné matky.

,,Alysho, přijel Josh!" překřičela moje zavřené dveře, což mě dost překvapilo.

Kdo že to přijel? To si dělá srandu!

Můj strašný bratranec Josh Alexandr Fionn, aspoň vidíte, jak máme pošahanou rodinu, stejná prostřední jména, POMOC!

,,Ahoj sestřenko." Přišel ke mně do pokoje a ani nezaťukal.

,,Ahoj." pozdravila jsem a dál se zabývala kontrolováním kufru.

,,Otoč se na mě!" sykl, ale neotočila jsem se. Pocítila jsem jeho silný stisk na mém zápěstí. Prudce mě otočil až jsem málem upadla.

,,Když řeknu, že se otočíš, tak se prostě otočíš!" Šel z něj strach a ještě na mě upíral své ledově zelené oči, ze kterých šel vážně strach. Až mi přejel mráz po zádech.

,,Slyšíš?" řekl a ještě víc mě stiskl.

,AU!" musela jsem vykřiknout, protože to fakt bolelo. ,,Jo, slyším." odsekla jsem, ale to jsem dělat neměla. Už napřahoval ruku, že mi dá facku, ale akorát na nás zavolala matka, naštěstí.

,,Pojďte dolů, oba!"

Dal pomalu ruku dolů, podíval se na mě a já z toho pochopila, že to bylo

naposled, co jsem odsekla. Pomalu jsem vyšli z mého pokoje v patře, sešli schodiště a šli do uvítacího salónku, kde na nás čekala matka. V ruce držela dopis.

,,Přišel dopis od rodiny Blackových." řekla. Zarazila jsem se. Ani já ani Josh jsme nic neřekli.

,,Jsme pozvaní na párty, kde budou ty nejčistokrevnější rodiny." No jasně, že to musela dodat ,,nejčistokrevnější,, takže tam budou Malfoyovi, samo sebou Blackovi, my a Ginnarovi, krása, fakt se těším.

,,Alysho, pojď nahoru a já ti pomůžu vybrat šaty." řekla matka. Hlavně to ne.

,,Nepotřebuji pomoc, zvládnu to sama." s tím jsem odešla. Nejsem malý fracek. Vyběhla jsem schody a zavřela se u sebe v pokoji.

Sedla jsem si na postel a přemýšlela co tam budu dělat a co se vezmu na

sebe.

Přešla jsem ke skříni a vyndala jsem mé krásné fialové šaty a fialové střevíčky. Ještě se budu muset namalovat a učesat.

Dala jsem si světlounce fialové stíny, řasenku a slabé linky, s účesem to nebude

problém, když mám krátké vlasy. Vzadu jsem si je načepýřila a vepředu nějak učesala.

Po půl hodině jsem vylezla z koupelny a už jsem se soukala do šatů.

Měla jsem je už na sobě, ale problém byl, že jsou na zavazování. Akorát jsem chtěla zavolat mou skřítku Teu, když v tom ke mně do pokoje přišel Josh.

,,Sluší ti to." řekl a viděl, že mám problém se zavazováním. ,Zavážu ti to." přešel ke mně a zavázal mi to takovou silou, že jsem nemohla ani dýchat.

,,Už to je zavázaný." oznámil mi. Jako bych to asi nevěděla.

,,Díky." přemohla jsem se.

Josh si upravoval rukáv košile...a pak jsem to uviděla.To něco na jeho zápěstí. Vzala jsem mu ruku a vyhrnula jsem mu rukáv košile.

Nemohla jsem uvěřit, že se k nim přidal! Vím, že k nim patří můj otec, ale že se k nim přidá Josh?!

Znamení zla.

Vytrhl ruku a dal mi tak silně facku až jsem spadla na postel. Cítila jsem jak mi hoří tvář. Pak mě vytáhnul na nohy a dlouhými studenými prsty mě chytil pod krkem.

,,To s udělala naposledy!" zasyčel a výhružně se na mě podíval. Pustil mě a já ještě chvíli koukala na dveře, kterými odešel.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale nakonec jsem se postavila, obula si střevíčky a vyšla z pokoje. Ještě něco mi ale chybělo...

No jasně, prstýnek od babičky, který má kamínek ve tvaru srdce.

,,Mami, kde je ten prsten po babičce?" zavolala jsem z pokoje, který už byl vzhůru nohama.

,,Mám pro tebe špatnou zprávu Alysho." řekla, ale nepocítila jsem z jejího tónu, že by ji něco mrzelo. To by mě zajímalo jakou.

,,Jakou?" zeptala jsem se.

Že by jsme nešli na ten debilní večírek? To těžko, ale udělali by mi radost.

,,Ten prsten jsem včera prodala." Cože?! To si dělá srandu! Babiččin prstýnek, který byl 100 let starý. Prodala ho?!

Tak to mě dneska vážně naštvala...zasraný večírek a debilní matka za jeden den.

,,Alysho, pojď, už jdeme!" zavolal otec. Nejradši bych zůstala doma a přemýšlela, jak ublížím matce za to, že prodala ten prsten.

Vyšla jsem z pokoje, šla jsem po schodech jako dáma, jak se na čistokrevnou dívku sluší a zastavila jsem se až u rodičů a Joshe.

,,Sluší ti to." pochválil mě otec. To jsem docela čuměla.

,,Ale ty zelené šaty by byly lepší." dodala znalecky matka. No jo, ta, aby zase nekritizovala.

Měli jsme se přemístit s otcem, takže matka se chytla otce, Josh matky a na mě buď zbyl Josh nebo otec. To jsem radši chytla Joshe - právě objeveného Smrtijeda!

Překvapilo mě, že mě chytl s lehkostí.

Zatočili jsme se na místě a z hlasitým PRÁSK jsme dopadli na nohy do uvítacího salónku Blackových.

Než jsme se stačili vzpamatovat, tak jsme byli v obležení hysterky Blackové a opilého Blacka. Jak já tohle nesnáším.

Ještě jsem se s nimi pozdravila a vypadla jsem. Jako správná čistokrevná dívka jsem se uklonila a přitom jsem cítila, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se.

Byl to Regulus a upíral na mě své zářivě modré oči. Otočila jsem se zpátky, nahodila úsměv a šla hledat stůl s pitím.

Zrovna když jsem držela v ruce skleničku ze šampaňským a pozorovala okolí, vidím Malfoye, jak otravuje nějakou holku.

Z delšího pozorování jsem zjistila, že je to dcera Ginnarových, myslím, že Angie. Moc jí neznám, ve škole se vídáme, ale slovo neprohodíme.

Má krásné černé šaty, korzet posázený nějakými kamínky a má krásné bíločerné střevíčky.

Zašla jsem si pro další skleničku jaksi jsem tu první rychle vypila.

,,Neměla bys tolik pít." uslyšela jsem za sebou hlas. Kdo to zase otravuje?! Otočila jsem se a kdo jiný by to byl, než Josh.

,,Proč bych neměla?" zeptala jsem se, se sladkým úsměvem, schválně jsem jí vyprázdnila až do dna a vzala si jinou.

,,Budeš opilá." řekl mi. Nepovídej, na to bych nepřišla. Naštěstí odešel balit Belatrix.

Musím se někam schovat a to rychle. Pozdě, protože přichází peroxid jménem Lucius Malfoy. Jak já jsem štěstím bez sebe.

,,Další krásná dívka." Co že to řekl?

,,Prosím?" koukala jsem, jak vyoraná myš.

,,Že se to tady dneska hezkými dívkami hemží." Mám pocit, že už jsem hodně opilá.

,,Nepovídej...jdi se radši věnovat Narcise." řekla jsem a dál se s ním nebavila. Konečně odešel. Jdu se podívat z okna jestli není někdo na zahradě. Bohužel tam okouní Sirius a Angie. Musím někam jinam.

Pomalu jsem vyšla z místnosti a šla nahoru do patra na balkón. Opřela jsem se o zábradlí a koukala jsem na Londýn, který byl osvícený pouličními lampami a hvězdami. Výhled to byl překrásný, to se musí nechat.

Foukal příjemný letní vítr a čechral mé krátké vlasy. Ucítila jsem, že někdo stojí za mnou, ale nechtěla jsem se otáčet.

,,Proč nejsi dole?" zeptal se a já poznala, že je to Regulus.

,,Nedá se tam dýchat a nebaví mě to. Tady nahoře je to lepší." řekla jsem a dál se koukala na noční kouzlo Londýna. Opřel se vedle mě a také pozoroval hvězdy.

Když není se svými kumpány, tak je docela prima a je i docela krásný, hlavně ty jeho oči. Musím přiznat, že je to nejhezčí kluk ze Zmijozelu, nebo-li Zmijozelský princ, jak mu někteří říkají. Ucítila jsem, že se na mě dívá a tak jsem se otočila. Překrásně se usmál. Nebyl to ten zmijozelský úsměv, ale upřímný až lítostivý.

,,A proč nejsi dole ty?" zeptala jsem se ho a upřela jsem na něj své modré oči.

,,S tebou je mi líp." řekl jen tak do větru a já málem přepadla přes zábradlí.

,,A to myslíš vážně?" zeptala jsem se s otazníkem v očích.

Nestihl odpovědět, protože otec zavolal, že už jdeme domů. Rozloučila jsem se s Regulusem a seběhla schody dolů, kde už členové mé rodiny čekali. Rozloučili jsme se z hostiteli a přemístili se domů.

Dopadli jsme elegantně na nohy a rodiče se na mě nějak divně culili. Nevšímala jsem si toho a šla do svého pokoje. Sundala jsem si šaty, zapadla do postele a hned usnula.



Podívejte se do galerie.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jul Jul | Web | 13. července 2009 v 9:59 | Reagovat

Super, super, super!! Už se těším na pokráčko. Ty šaty máte obě nádherné a i boty nejsou k zahození =o)

2 Hope Hope | Web | 13. července 2009 v 10:47 | Reagovat

páni, to bylo skvělé! proč mám ale pocit, že jim rodiče na tom večírku domlouvali svatby? já nevím ale ty pohledy a tak všechno...mno, jsem hodně zvědavá na další kapitolu =o) moc se na ni těším =o)

3 Peťka Peťka | E-mail | 13. července 2009 v 19:37 | Reagovat

NO...líbí se mi to:-) A souhlasim s Hope, taky si myslim, že jim rodiče domlouvali svatby :o)

4 Annie Annie | Web | 15. července 2009 v 15:41 | Reagovat

ahojky, tak kapitolku jsem už hodnotila u Aňul..:) a nebylo to nic jiného než, ódy na vaše psaní. prostě úžasné. :) souhlasím s Hope a  Paťkou. tady zavánějí svatby..:) a moc rády se s tebou spřátelíme..

5 Denika Denika | E-mail | Web | 15. července 2009 v 20:27 | Reagovat

Ahoj skvelá poviedka som zvedavá na pokracko a taktiez súhlasím zo svatbami:)

6 Kate Kate | 15. července 2009 v 21:33 | Reagovat

Nádhera!! :)) Fakt super mega skvělá kapitola! Jen tak dááál:)))

7 Kate Kate | 15. července 2009 v 21:59 | Reagovat

P.S. Koukla jsem na ty obrázky..: Wow!!!! :)) Moc krásný a skvěle vybraný :)

8 Andii Andii | E-mail | Web | 11. srpna 2009 v 11:42 | Reagovat

Týjo, to je fakt super :-) jdu se vrhnou na další kapitoly :-D nechtěly by jste spřátelit? :-)

9 LUCKA LUCKA | E-mail | Web | 12. srpna 2009 v 9:49 | Reagovat

Fakt povedený Ájo.Moc Vám to jde.

10 Alki Alki | Web | 23. srpna 2009 v 22:51 | Reagovat

Tak jsem si to přečetla a...krááása...doufám žee to dneska stihnu přečíst všecko xD

11 Drow Drow | Web | 26. března 2011 v 16:04 | Reagovat

Skvěle se ti povedla navodit ta správná nálada...bravo, těšim se až se prokousam dalšíma kapitolama :D

12 Čhmú Čhmú | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 19:36 | Reagovat

Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem....:-)

13 Juliette Juliette | 12. května 2016 v 7:14 | Reagovat

Znovu jsem narazila na tuhle povídku a musím říct, že mě opravdu baví ji znovu číst. Jen mě mrzí, že některé blogy toto zveřejňují... N oto je jedno :) je to super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama