2. kapitola

17. července 2009 v 19:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Alysha: Další očekávaná kapitola!! A moc děkujeme za komentáře, byli jsme úplně nejšťasnější na světě!!!Děkujeme!
Aňulka:Tak jsme tu s další kapitolou a moc děkujeme za komentáře k minulé. Jsme nadšené!!!!!




Alysha Alexandra Fionn:

Ležela jsem v posteli a přemýšlela, co jsem vlastně celé prázdniny dělala. Mé prázdniny byly pro mě utrpením. Samé Cruciaty, nadávání a mlácení.

Dneska jsem jela do školy s monoklem, protože jsem odmítla jíst! Jen kvůli tomu, jsem dostala facku. Radši už jsem na to nemyslela a rozhodla se, že se obléknu.

Vstala jsem z postele a si oblékala školní uniformu. Že jsem si ji oblékala doma jsem dělala už od prvního ročníku. Jediná věc, co mi na mé uniformě vadila, byla ta zelená kravata. Ani nevím proč, ale vadila mi. Už jsem si ji uvázala...

Bylo deset hodin a ve tři čtvrtě na jedenáct jsme se měli přemístit na nádraží. Vzala jsem svůj kufr dolů, musím říct, byla to fuška. Šla jsem do jídelny, se nasnídat, ale bohužel u stolu seděla celá rodina.

,,Ááá madam se uráčila probudit." řekl otec svým medovým hláskem.

,,Dobré ráno." řekla jsem, aby neřekli, že jsem špatně vychovaná. Jen přikývli. Já si sedla a začala snídat. Při snídani proběhla známá debata o tom, abych se chovala slušně...to říkali každý rok, když jsem odjížděla do Bradavic. Jako básničku mi to odříkali. Zase.

Všimla jsem si, že po mě kouká Josh. Nekoukal ani tak moc po mně, jako po mém monoklu. A ještě se debilně usmál. Nejradši bych vstala a dala mu facku, aby věděl, jak to bolelo.

Už bylo půl jedenácté a já se šla rozloučit s mým pokojíkem. Sedla jsem si na postel a koukala kolem sebe, abych si ty všechny věci zapamatovala. Bylo mi líto, že ten pokoj musím opustit, ale zase jsem se těšila do Bradavic. Tam mě alespoň nebude nikdo komandoval. Ne, počkat! To je slabé slovo!

Bylo za pět minut tři čtvrtě na jedenáct.Vzala jsem si sluneční brýle, aby nebyl vidět ten strašný monokl a vyšla jsem s pokoje. Šla jsem schválně pomalu, aby byli naštvaní. Ani jsem netušila, že mi to udělá až takovou radost.

Dole pod schody na mě čekali rodiče, Josh naštěstí nejel... aspoň, že tak.

,,No konečně, kde si se flákala?" zeptal se otec, jak jinak, než příjemně.

Zmenšil můj kufr a strčil ho do kapsy.

,,Byla jsem u sebe v pokoji." oznámila jsem jim nevzrušeně a dál jsem se tím nechtěla zabývat.

,,A na co máš ty brýle?" zeptal se otec. To mě jako neviděl u snídaně?! To jsem snad neviditelná nebo co?! Občas začínám pochybovat o jeho duševním zdraví. Ne, vlastně on žádné nemá.

Sundala jsem si brýle a ukázala jsem se hodnému tatínkovi. Že by už zapomněl?

,,Aha, tak to si je nech." řekl a já jsem si dala brýle zase na oči.

Nabídl ruku mě a matce, chytli jsme se a přemístili přímo na nástupiště 9 ¾.

Otec vyndal kufr ze své kapsy, zvětšil ho a podal mi ho, abych si ho sama tlačila...fakt hodný tatínek, fakt k pohledání. Podle mě by se ke mně měli chovat normálně, vždyť jsem jejich krev, chodím do Zmijozelu, stejně, jako chodili oni, tak co by ještě chtěli?

No jasně, abych si vzala nějakého čistokrevného aristokrata. Můj život je vlastně trochu naplánovaný...narodit se, dostat se do Zmijozelu, poslouchat jejich rozkazy a být poddajná, vzít si někoho čistokrevného, porodit mu dědice a nakonec být poslušná ženuška. Říkala jsem, že trochu naplánovaný?! Tak to jsem se asi třískla do hlavy. Je dokonale naplánovaný celý!

Zapomněla jsem dodat, že se budu muset přidat k němu, jako otec a Josh, ale to já vážně nechci.

Jenže když odmítnu, tak mě čeká buď mlácení nebo v tom horším případě Cruciatus a jiné podobné příjemné věci.

Viděla jsem, že se k nám řítili Ginnarovi a za nimi jejich dcera Angie. Taky vypadá, že by nejradši nasedla co nejrychleji do vlaku a odjela, jako já.

Mít na sobě to, co ona asi bych už ležela pod palbou červeného světla na zemi. Asi si tu černou minisukni musela vybojovat. Ale to já nikdy nedokážu.

A samozřejmě mí rodiče šli Ginnarovým naproti. Jak jinak, že?!

Otec na mě ukázal, abych počkala a to samé udělal otec Angie. Zastavila jsem se a posadila na kufr. Chvíli jsem tu brunetku sledovala. Flegmaticky se opřela o červenou lokomotivu, ruce si založila na prsou, dělala bubliny ze žvýkačky a znuděně koukala kolem.

Já zase koukala kolem sebe a zdravila lidi. Samozřejmě, jen ty ze Zmijozelu. Přicházel ke mně Malfoy, jen to ne.Bomba! Jak už bych neměla dost blbou náladu.

,,Nazdárek." řekl tím svým podlézavým tónem.

,,Nazdar!" odsekla jsem. Chtěla jsem ho tím odbýt, ale nějak se mi to nepovedlo. Mám pocit, že se mi to nedaří nikdy.

,,Ale, nějaká naštvaná?" usmál se, pokud se tomu dá říct úsměv. Ježíši, nemůže už vypadnout…?

,,No, mít debilní rodiče a k tomu potkat tebe, to není žádná radost." řekla jsem s úšklebkem.

,,Nějaká drzá a zdivočelá!" řekl skrz zuby. Jen jsem pokrčila rameny. Hlavně, aby už šel.

,,Neboj, zkrotíš se." řekl a konečně odešel. Tak tuhle větu jsem jaksi nepochopila. Pohlédla jsem na rodiče.

To se ještě nevykecali?!

Očima jsem zabruslila k Angie. Pořád stála opřená o lokomotivu a zastavili se u ní Poberti. Nevypadala, že je nadšená. Když odcházeli, zaslechla jsem něco jako:

"Naser si!"

Taky už v duchu asi nadávala na své rodiče, bylo to na ní vidět. Zlostné pohledy vrhala nejen po nich, ale i po ostatních, kteří prošli.

Zajímalo by mě o čem si naši povídají? Mohla bych vlézt otci do hlavy, ale to nechci, ještě bych zjistila, že nemá mozek a místo něj znamení Zla.

Ježíši! Jde mi naproti ta partička, Pobertové. Mezi ně patří arogantní Potter, ještě víc arogantnější Black, pak ocásek Pettigrew a nejchytřejší z nich Lupin.Taky je z nich nejnormálnější a k navíc nakousnutí. Co to říkám?! Alysho, probuď se, sakra!

,,Hele, naše zmijozelská princeznička." řekl zhnuseným tónem Black. Hnus, to k němu sedí. Svůj k svému.

Pettigrew se rozesmál na celé nástupiště, Potter to okázale ignoroval a Lupin se na mě omluvně podíval.

,,Hele, Black, ten, který ojel pomalu celou školu." řekla jsem mým medovým hláskem. Asi jsem ho zdědila po otci.

,,Neboj, na tebe bych nešáhnul." řekl svým Blackovským úšklebkem.

,,Já tebe taky ne, ani dvacetimetrovým klackem." řekla jsem tak ledovým hlasem až jsem se bála sama sebe. Vždyť taková nejsem.

Sám se na mě překvapeně podíval, takovou mě neznal. To on mě vždycky ve škole urážel a já mu to nikdy neoplatila. Myslím, že se věci mění.

Radši odešel. Ucítila, že mě někdo sleduje, ale nemohla jsem toho dotyčného najít. Tak jsem to ignorovala.

Všimla jsem si, že mám zapatlané brýle, takže přes ně vidím tak akorát velké nic. Takže jsem si je sundala a začala si je čistit do košile. Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem, ale nějak mi nedošlo, že mám monokl.

Viděla jsem, že Angie na mě docela dost vyvalila oči. Došlo mi, že si toho monoklu všimla. Jen jsem pokrčila rameny a nasadila jsem si brýle na oči.

Čekala jsem až se rodiče vykecají. No konečně! Vykecali se a loučí se s Ginnarovými. Konečně si mě všimli a tak šli za mnou.

,,Víš jak se máš chovat?" zeptal se můj otec. No to si dělá prdel ne?! Mluví mi to celé ráno a nakonec se mě zas zeptá. A já mu celé ráno odpovídala. To je snad hluchý?!

,,Jo, vím." řekla jsem takovým tím hlasem, že je mi to prostě jedno.

,,Nebuď drzá." sykl. Očividně se mu můj tón nelíbil. Neopustila jsem si úsměv.

Nastalo loučení. Otec mi podal chladně ruku, ale matka mě objala. Ona mě objala?! Cože? Už mám asi halušky. No nebudu to řešit.

Konečně se přemístili domů a já vzala svůj kufr a táhla ho k vagónu.

,,Nechceš pomoct?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a přede mnou nestál nikdo jiný, než Regulus Black.

,,Jestli chceš." řekla jsem bez emocí a podala mu kufr. Zvedl ho s lehkostí a dal ho do vagónu. Musím přiznat, že mě to docela vyvedlo z míry. Já se s tím dřu a on…prostě to není fér!

,,Půjdeš si sednout k nám?" zeptal se.

,,Co jiného mi taky zbývá…" ušklíbla jsem se. Táhl můj kufr do kupé. Vlezl dovnitř kupé a já za ním.

Uviděla jsem spolusedící. Lucius, a na něm seděla Narcisa, pak Severus s knihou v ruce, Regulus, Rudolphus, a na něm Belatrix a nakonec já. Ale ani Narcisa ani Belatrix se nijak šťastně netvářily. Jakoby u nich byly z donucení. Což by mě nepřekvapovalo.

Partička k pohledání. No řekněte…hledali by jste snad příjemnější lidi?

Sedla jsem si vedle Reguluse a vlak se rozjel. Konverzace se ubírala k tomu, jak všichni nesnášejí mudly a mudlovské šmejdy...to jsem poslouchala celou cestu. A celou cestu mi to lezlo na nervy.

Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem šla na chodbu. Došla jsem až na konec vagónu k okýnku a otevřela jsem ho. Zaplavila mě vlna příjemného větříku. Někdo se vedle mě postavil. Líně jsem se otočila a zase tam stál, kdo jiný, než Regulus.

,,Proč máš ty brýle?" zeptal. "Slunce zrovna nepraží. Zvlášť ve vlaku ne."

,,Chceš to vážně vědět?" zeptala jsem se. Přikývl.

Sundala jsem si je a podívala na něj. Měl docela vyděšený obličej.

,,Kdo ti to udělal?" zeptal se a podíval se ven z okénka. Nevím, ale podle mě věděl kdo.

,,Otec." odpověděla jsem a šla si sednout zpátky do kupé. O tomhle jsem necítila potřebu vybavovat se.



Konečně jsme vystoupili z červené lokomotivy a šli si sednout do kočáru. Kočár vyjel a já se těšila, jako malé děcko. Na těch deset měsíců klidu, bohužel, už naposledy.

Kočár zastavil až u hlavní brány a všichni jsme vystoupili. Šli jsme do Velké síně a mně se zdálo, že je tu víc studentů, než minulý rok.

Sedla jsem si a napravo ode mně si sedl Regulus. Nalevo Lucius.

Ach jupí, po ničem jiném jsem netoužila. Jedna ze zmijozelských princezen v obležení dvou zmijozelských princů.

Už jsem se nemohla dočkat mého oblíbeného předmětu a to Obrany proti černé magii. Na zítra jsem byla opravdu natěšená.

Začalo zařazování…asi 10 prcků šlo k nám do koleje. Upřímně? Lituji je.

,,Milí studenti…" začal Brumbál svůj proslov, který je každý rok stejný. Nevím proč si nevymyslí něco jiného.

Zase nesmíme do Zapovězeného lesa a zase nesmíme kouzlit na chodbách, ale to stejně každý porušuje, hlavně Poberti.

Konečně začala hostina, měla jsem strašný hlad. Jako každý rok jsem si dala výborné kuře s hranolky. Obdivuji ty skřítky, jak skvěle vaří. To jídlo je tady vždycky tak úžasné! Vždycky se přejím. Pak mě sice bolí břicho, ale stojí to za to! Ty zákusky, koláče, pudinky…měla bych přestat, ještě začnu slintat.



Hostina skončila a všechny koleje se ubíraly do svých ložnic. Všichni si povídali, jaké měli zážitky o prázdninách, jenom já jsem nikomu nic neříkala. Klasika.

To mě měli jako za princeznu, na kterou se nesmí mluvit?

Zase jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Ale houby, jenom divný pocit. Okolo mě je přece plno studentů, kteří se na mě dívají. Ale já se nemohla zbavit pocitu, že jeden z nich mě pozoruje víc, než by měl. Ale který?

Už jsem se nemohla dočkat až zapadnu do teplé postýlky u nás ve sklepení. Došli jsem před tajný vchod a prefekt nám řekl, že heslo je Čistá krev. Jak naivní. Možná bych na to přišla i sama.

Proč já musím patřit do téhle koleje plné aristokratů?

Radši bych patřila i do toho Havraspáru, tam je to podle mě mnohem lepší.

No jo, naše zelená společenská místnost. Jak já ji nenávidím. Zelená mě dohání k šílenství.

Zase mám ložnici z Belatrix, Narcisou a z nějakou holkou, kterou ani neznám, nevím, jak se jmenuje. Měla bych to ale zjistit, protože na princeznu se to nehodí.

Šla jsem ke své posteli, kde byl už můj kufr připravený na vybalení.

Tak jsem se do toho pustila.

Mám to vždycky úhledně srovnané. Na ramínka si dávám uniformy a do poliček a na komínky - kravaty, spodní prádlo a nějaké civilní oblečení. Mezi to civilní oblečení patřila moje krásná fialová sukně a černé legíny pod sukni.

Oboje jsem koupila u mudlů. Rodiče nebyli nadšení, tak na mě použili hůlku. Zase. Ale nakonec přece jsem si je mohla nechat. Ale ještě měsíc potom, to bylo peklo.

Konečně jsem měla vybaleno a mohla jsem se jít umýt a vyčistit zuby. Tak jsem šla do koupelny a zamkla se. Umyla jsem si i vlasy. Díky jejich délce, to netrvalo dlouho. Už jsem byla ve svém saténovém pyžamku, vlasy jsem si osušila hůlkou. A nakonec po tomhle perném dni jsem zalehla do postele a hned usnula.


Angie Aurora Ginnara:
"Angie!" slyšela jsem zaječet matku. Ona by přeřvala i pancéřované dveře. To siréna byla oproti ní chudinka bez hlasu. "Vstávej!" zaječela znova. Ne, ne, já ještě nechci vstávat! Zabořila jsem trucovitě hlavu do polštáře.
"Slečno Angie, je čas vstávat, dnes jedete do školy." oznámila mi naše skřítka Alex. Byla to hodná skřítka, měla jsem ji ráda. Byla to moje jediná kámoška, tady v tom domě hrůzy. Skvělá spojenkyně a skvělý komplic.
A ona zase měla ráda mě, protože, jako jediná se jí zastávám před našima. Párkrát už jsem za to taky schytala pořádnou facku.
"Škola?" zeptala jsem se líně, zatímco Alex odhrnovala závěsy, aby mi do pokoje proudilo světlo. Nějak jsem si neuvědomovala, co jsem to zopakovala.
"Ano, dnes začíná škola, " přikývla s úsměvem, ale já věděla, že není dvakrát nadšená, že odjíždím.
"No, tak to je něco jiného!" vypískla jsem a hned jsem vyskočila z postele. Do školy jsem se těšila. Alespoň se jich na deset měsíců zbavím! "Kde mám oblečení?" ptala jsem se a běhala po pokoji jen v dlouhém a širokém tričku, které jsem měla na spaní.
"Alex vám ho nachystala do koupelny, " řekla skřítka a smutně se dívala, jak jsem šťastná, že můžu vypadnout. Kdo by nebyl, že?
Než jsem vešla do koupelny, zastavila jsem se a pohlédla na skřítku.Klidně bych si ji vzala s sebou!
"Alex, ty čtyři měsíce to musíš vydržet. Na Vánoce jsem zase zpátky, " usmála jsem se na skřítku a doufala, že ji alespoň trochu potěším. Usmála se, skřítčí ouška se napřímily a já měla zase o jednou lepší pocit.
Zalezla jsem do koupelny, osprchovala se, umyla si vlasy a oblékla jsem se. Podívala jsem se do zrcadla a musela jsem se škodolibě usmát. Měla jsem na sobě černou minisukni, žluté tričko na širší ramínka a obula jsem si žluté baleríny, které měly černou sponu.
Věděla jsem, že rodiče takové vyzývavé oblečení nemají rádi, přímo ho nenávidí. A nemohla jsem si tu sukni odpustit.
Když jsem vylezla ven, skřítka mi stlala postel. Podívala se na mě, a jelikož taky věděla, jak mí rodiče tohle oblečení nesnáší, na tváři se jí rozlil úsměv o nic méně škodolibý, než ten můj.
"Alex, ty věci, které jsi mi nachystala, jsou úžasné, " podotkla jsem a ještě jednou se podívala do obrovského zrcadla, lemovaného dřevem ve tvaru oválu na dřevěném stojanu. "Máš vkus, " dodala jsem a skřítka se usmála. Opravdu byla dokonalý komplic.
"Alex je ráda, že se vám oblečení líbí, "
"Je úžasné. Mohla bys mi prosím ještě vysušit a vyrovnat vlasy?" zeptala jsem se. V Bradavicích jsem mohla kouzlit, i když mi nebylo sedmnáct, ale doma a jinde ne. To mě štvalo. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jako vždycky.
Kufr už jsem měla sbalený asi dobré dva týdny. Tak moc jsem se těšila.
Sešla jsem dolů po schodech, přešla obrovskou uvítací halu se salónkem dohromady a zamířila do obrovské jídelny. Plná očekávání, jaký šok jim způsobím.
"Dobré ráno, " pozdravila jsem s úsměvem. Otec si zrovna čistil hrot rukojetě, kterou měl na hůlce. Věděla jsem, že on i matka jsou Smrtijedi a snažila jsem se to jaksi nevnímat.
Oba měli hůlky s diamantovými rukojeťmi, na kterých měli vyryté znamení Zla a heslo našeho rodu. "Blått blod styrer alle" to bylo heslo mé rodiny. Znamená to: Modrá krev vládne všem, je to norsky, protože náš rod je původem z Norska.
Bydlí tam ještě nějací naši příbuzní a jsou tam něco jako carstvo mezi čistokrevnými rodinami. Vím to a taky vím, že jsou strašně namyšlení. To třeba Malfoy je oproti nim rozdavačný dobrák.
Matka zrovna měla v ruce skleničku, když jsem pozdravila. Otec mi nevěnoval pozornost, ale matka se otočila. Vypadala, že ji zanedlouho trefí šlak. Broušenou skleničku upustila na zem. Ježíšku, jak mě to baví!
"Co to máš na sobě?" vyjela na mně. Snažila se o ledově klidný tón, ale nepovedlo se. Doslova jí to vyletělo z úst. Teď už mi otec věnoval pozornost.
Nahodila jsem nevinný výraz. "No, oblečení. Sukni, tričko, " začala jsem vysvětlovat nevinně, zatímco jsem stála u stolu a lila si džus.
"Já vím, co to je!" zaječela po mně a vyskočila ze židle. O krok jsem raději ustoupila, vypadala totiž dost vyhecovaná a taky vypadala dost bláznivě.
"Uklidni se, drahoušku, " řekl otec matce, která byla rudá vzteky, hlasem plným jistoty, "ona se převleče, " dodal, jakoby nic a dál čistil diamanty na své hůlce.
"Ne, " řekla jsem prostě. Ne pevně, ne výsměšně, ale prostě. Vyslovila jsem jen svůj názor, ale v takových rodinách, jako je ta moje, se to bralo jako drzost.
Otec se na mě otočil s tak naštvaným výrazem, že jsem pochopila, že jsem měla radši držet zobák. Udělal tak rychlý pohyb, že jsem se ani nestačila přikrčit.
"To bylo naposled, co jsi mi drze odpověděla!" zařval na mě a vrazil mi facku až jsem se zapotácela. U Merlina, byla to pořádná rána.
Tak jsem to zase jednou schytala. Ale tohle byl čajíček oproti tomu, co jsem si zažila o prázdninách, když jsem chtěla jít ven s holkama z koleje. Můžeš se bavit jen s čistokrevnými, ne s nimi. A bla, bla, bla…jak já ty kecy miluju! Vždycky mi dokážou zvednout adrenalin.
"Do prdele!" procedila jsem skrz zuby dost tiše, aby to neslyšeli.
"A teď se vypadni převléknout!" sykl na mě, matka se jen ušklíbla a posadila se. A tak jsem šla zase nahoru a pokorně jsem si oblékla dlouhou černou sukni a na žluté tričko si dala černý svetřík. Sešla jsem dolů a konečně se v klidu nasnídala. Měla jsem ještě půl hodiny čas a tak jsem šla do svého pokoje. Přišla za mnou Alex.
"Alex se moc omlouvá, nechtěla, aby slečna Angie kvůli ní dostala facku, " sklopila skřítka oči. Zasmála jsem se.
"To je v pořádku, Alex, za nic nemůžeš. Oni už jsou takoví, to víš, hledají různé záminky a přiznávám, já jim je dávám, " usmála jsem se na skřítku a pak jsem jí něco ukázala, něco, co jí zase vrátilo do tváře úsměv.
O půl jedenácté jsme už stáli na nástupišti 9 a ¾. Všude byl shon, jako každý rok. Ladně jsme přistáli na nohách, ale ještě se mi chvíli točila hlava.
Kufr jsem si držela v ruce. Rozhlížela jsem se po nástupišti, jestli neuvidím Karol, Moreen, Hope, Claire nebo třeba Lilly. Ale nikde nikdo.
"Zanesu si kufr do vlaku, " řekla jsem rodičům. Matka po mě jen střelila pohledem.
Strčila jsem kufr do místnosti pro zavazadla a zase se vrátila ven, před vlak. Otec si povídal s nějakým mužem, pravděpodobně taky Smrtijedem, protože dnes byla dusno a on přesto měl dlouhý hábit.
Ne, fakt to není nápadné. Vždyť lidí s dlouhými rukávy je tady plno!
Tohle měla být ironie, ale když jsem se porozhlédla, uvědomila jsem si, že jich je opravdu dost. Většina se zdravila s Malfoyovými, co jiného bych taky mohla čekat, že?
Taky se zdravili s našima a Fionnovými, kteří se asi před půl minutou objevili na nástupišti a mí rodiče k nim už běželi, jako střelení. A Fionnovi zase naproti mým rodičům.
Ohó! Jaké radostné shledání po letech. Ještě se mohli začít objímat a líbat na tváře a bylo by to dokonalé. Při té představě jsem se musela pousmát.
Byla jsem opřená zády o lokomotivu a rychle jsem si svlékla tu odpornou dlouhou sukni. Pod ní jsem měla svou černou minisukni. Svetřík jsem si taky bleskurychle sundala. Věděla jsem, že mezi tolika lidmi mi nevrazí, i kdyby chtěli sebevíc.
Jednu nohu jsem měla napřímenou a druhou mírně pokrčenou přes tu natáhnutou. Ruce jsem měla založené na prsou a všimla jsem si, že mě Alysha pozoruje.
Sledovala jsem moje rodiče, jak se baví s Fionnovými. Zase jsem se podívala na Alyshu. Zrovna si čistila ty sluneční brýle a najednou jsem to uviděla. Měla obrovský monokl! Málem jsem z toho polkla žvýkačku. Vypadalo to, že nebyla jediná, kdo zažil lekci chování. Jen pokrčila rameny. Ta ale musela mít doma veselo. Asi bych se potrhala smíchy, stejně jako ona, kdyby u nás byla dnes ráno.
Zase jsem se podívala na rodiče. Pořád kecali. Merline, ti jsou ale ukecaní. To je horší, jak Jessica, ta fiflena, naše školní drbna. Ví o každém všechno. Výjimkou jsou Zmijozeláci, samozřejmě. Ti, do té svojí čistokrevné ujeté sekty nepustí jen tak někoho, natož ji. Už jsem se usmívala při pomyšlení na to, co jí zase provedu. Podivovala jsem se nad svými rodiči - chovali se jako vyměnění, když byli mezi "svými". Určitě to muselo být samé drahoušku a zlato.
Jenže smích mě zase přešel. Viděla jsem totiž skupinku idiotů, jak míří ke mně. Poberti. Jediný Remus z nich idiot nebyl, to bych ho urazila, ale myslím, že teď jsem spíš urazila všechny idioty na světě a Potterovi a hlavně Blackovi ještě na inteligenci přidala! Už se ty individua blíží, help me. To bude moje smrt.
"Ale copak, Angie? Jsi na lepší?" ušklíbl se Black a podíval se na mě, jak stojím opřená o lokomotivu. No jasně, že jsem, ty idiote! A čekám přímo na tebe! Já mám takovou chuť zakroutit mu krkem. Nechtěla jsem, aby poznal, že mě naštval a proto jsem nasadila úsměv.
"Jasně, Blacku! Až potkáš někoho normálního, kdo by stál za hřích, dej mi vědět, " usmála jsem se. "Nikoho jsem neviděla a ani nevidím, " svraštila jsem čelo, skousla si spodní ret a očima pátrala po nástupišti. Poberty jsem naschvál přehlížela.
"Ty jsi ale děsná kráva, Angie, "
"Takovou lichotku bych od tebe nečekala, tak po ránu, " usmála jsem se zase a začínalo mě to vážně bavit.
"Krávo," sykl na mě.
"Vole," usmála jsem se.
"To nebylo hezký, Angie," přidal se na jeho stranu pan Nejlepší chytač alias Nemožný frajer, ale to mě nijak netankovalo. Já nenáviděla Blacka.
"Dej si odchod, Pottere," mávla jsem rukou směrem k němu a málem jsem ho sejmula. Pak se naklonila k Blackovi. "Copak, došly ti slova?" ušklíbla jsem se.
"Je škoda slovy plýtvat na takou namyšlenou nánu, jako jsi ty," ušklíbl se na mě a odcházel. Bod pro něj.
"Naser si!" křikla jsem za ním. Co si ten tupec sakra myslí? No jen počkej chlapečku, však já ti to spočítám, jen co se dostaneme do hradu.
Možná jsem neměla křičet, tak nahlas. Upoutala jsem totiž pozornost otce, který se na mě letmo podíval. Zastavil se očima na mě, když uviděl moje oblečení. Oči mu vyletěly, jako dva potlouky. Pohled to byl vskutku zábavný.
Myslela jsem, že to nevydržím a rozesměju se na celé nástupiště. Věřím, že kdyby pohled zabíjel, byla bych už dávno pod kytičkami.
Sladce jsem mu zamávala a zmizela jsem v lokomotivě. Rozloučit jsem se nepotřebovala, oni mi totiž nikdy nechyběli.
Šla jsem po úzké uličce, tak horlivě, že jsem do někoho vrazila. Samozřejmě to nebyla moje vina, ale vina toho člověka.
"To se nečumíš nebo co?" vyjela jsem.
"Merline, zas ty! To mě sleduješ nebo co?" protočil oči.
Pane Bože na nebesích! On je vážně všude! Když mě neotravuje venku, tak do mě narazí ve vlaku. Já vážně nevím, co mě ještě čeká. Možná, že až budeme na hradě, tak ho najdu v naší koupelně, jak se sprchuje, ne?
"To sotva! Nejsem přece sebevrah!" sykla jsem nenávistně.
"Tak koukej padat nebo se tvým vrahem stanu já!" Hahaha, dovolte, abych se zasmála. Někdy vážně perlí.
"Tak ty asi těžko, Blacku. Spíš si dávej pozor na své velké ego, aby tě jednou nezavalilo a nezabilo tě, "
"Pak bys vedla žebříček ty, že?" ušklíbl se. Další pitomý bod pro něj. Pamatoval si to, co jsem mu řekla na té zahradě. Vážně mi leze na nervy. Copak nemůže mít sklerózu? "Jen se nedělej, Angiesko, já moc dobře vím, že bys ho ráda vedla, " řekl. Začínal mě prudit. Jestli nepřestane do pěti sekund, zabiju ho velice brutálně.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se na něj nenávistně dívala a možná doufala, že by mě mohl někdo zachránit.
"Copak? Došly ti slova?" ušklíbl se Black a opřel o futra kupé. Ruce si založil na prsou a sledoval mě.
Jestli mi došly slova? Neřekla bych. Napadaly mě tisíce, ne zrovna nejslušnějších slov, které bych mu mohla říct, že by se z toho hned tak nevzpamatoval.
"Ale, ale, Angie Aurora Ginnara, " řekl někdo. A já ten hlas okamžitě poznala. Po tváři se mi rozlil úsměv a já se otočila. Záchrana je tady.
"Davide!" vykřikla jsem a skočila jsem na vysokého kluka se světle hnědými vlasy.
Davida jsem měla moc ráda. S ním jsem chodila snad ze všech kluků nejdéle. Rozešli jsme se po dvou týdnech, ale zůstali jsme skvělí přátelé. Je pro mě něco jako starší bratr. Občas, když nemá holku, což se fakt nestává často, mu kamarádsky vypomůžu. Ale fakt jen jemu, protože jeho mám opravdu ráda.
"Angie!" stiskl mě v náručí. Ale neměl by zas tak přehánět nebo mě udusí. To víte, hraje famfrpál a jde to vidět. "Asi o tři kupé dál jsem viděl holky. Jak to, že nejsi s nimi?"
"Protože jsem tady měla takový menší problém. Tak já už půjdu za nimi, " usmála jsem se.
"Jasně a pozdravuj Claire!" zavolal za mnou. No jasně, že chtěl, abych ji pozdravila! Claire s ním totiž v červnu chodila. Taky zůstali dobří kamarádi, protože s ním se prostě nedalo nekamarádit.
Black se vypařil, z čehož jsem měla neuvěřitelnou radost a běžela jsem o tři kupé dál.Uviděla jsem holky a vtrhla jsem dovnitř, jako velká voda.
"Holky! Claire, Karol, Moreen, Lilly, Hope!" vykřikla jsem a začala je všechny po jedné objímat.
"Angie, kde se flákáš?" zeptala se mě Moreen.
"Zdržela mě taková obrovská vlna ehm…ega, že jsem ji musela přeplavat, abych se dostala k vám. Naštěstí tam byl i takový moc hezký plavčík a pomohl mi tu tsunami zdolat, " usmála jsem se a holky se rozesmály. Pochopily to.
Od šestého ročníku, přesněji od Vánoc, byly hádky s Blackem na denním pořádku. A já na něj neustále narážela, jak před ním samým, tak před holkami. Nebylo co vysvětlovat, všechny věděly proč. A podporovaly mě.
"Takže chceš říct, že nám zase zpříjemníš i poslední rok v Bradavicích?" zeptala se Hope, zatímco jsem se posadila.
"Už to tak vypadá. Angie zase utočí!" mrkla jsem na ně a rukama a obličejem naznačila kočku. "Jo, a Claire, pozdravuje tě David, " dodala jsem.
"Jé, díky moc." usmála se a jedla gumové medvídky.
"Ani jsme ještě nepokecaly o prázdninách." připomněla všem Karol.
"Tak co jste dělaly, holky?" zeptala se Lilly.
Hned nato se rozpoutala diskuze a trvala docela dlouho. Celou cestu až k hradu.
Vystoupily jsme z lokomotivy už převlečené do uniforem a já zase, po sedmé a naposledy, spatřila ten hrad. Hrad, který mi byl po sedm let tím opravdovým domovem. Jasně Angie, ještě chvíli pokračuj a rozbrečíš se, jako želva.
S holkami jsme nastoupily do kočáru, který nás odvezl až hradu. O kufry jsme se, jako každý rok, starat nemusely.
Vystoupily jsme a s davem studentů jsme se tlačili k nebelvírskému stolu. Měly jsme už svá místa, která nám nikdo nezasedával. Konalo se rozřazování prváků a pak Brumbál zase začal svůj každoročně stejný proslov.
Znala jsem ho nazpaměť. Kdyby chtěl, dokázala bych ho trošku oživit, s holkama jsme ho tak trochu ve čtvrtém ročníku parodovaly a vznikly vážně originální věci.
A konečně hostina. Nebyla bych to já, kdybych nezačala sladkým. Ty koblihy - mňam! Já bych se jich dokázala užrat! A to nemluvím o těch koláčcích, ta drobenka je luxusní věc! A když jsem se tak ládovala těmi koblihami a koláči, pocítila jsem, že se na mě někdo dívá. Prudce jsem otočila hlavu…a mám tě!
Black na mě zíral jak na zjevení a hned, jak jsem se otočila, se rozesmál. To jsem buď debil já nebo on, protože jsem nechápala, proč se tak tlemí.
Šťouchl do Pottera a Rema. Potter se začal smát a Remus se jen na mě soucitně díval. Nechápavě jsem se na Rema podívala, zatímco Black s Potterem vypadali, že rupnou smíchy. Jen aby jim nezaskočilo. Ne že bych jim to nepřála.
Remus ukázal na svou pusu a pak na nos. Došlo mi to. Vzala jsem si čistý nerezový tácek a podívala se do něj. Na nose a puse jsem měla spoustu cukru od koblihy.
Očistila jsem se a do ruky vzala jednu koblihu. Vstala jsem a šla k tomu idiotovi. Jelikož seděl na druhé straně, musela jsem se naklonit. Usmála jsem se sladce na Blacka a řekla jsem: "Abys taky nepřišel zkrátka, " A koblihu, kterou jsem držela v ruce, jsem mu připlácla na obličej. Marmeláda, která z ní vystříkla, zase sejmula Pottera, takže jsem byla nadmíru spokojená a vesele jsem odešla si zase sednout na své místo. Sejmula jsem dva tupce jednou ranou. Holky se dusily smíchy.
Jelikož byla prefektka Lilly, tak nás odvedla ona. S Potterem, přičemž ho stihla asi pětkrát uhodit, protože jí lezl na nervy. A o těch "milých" větách, které mu u toho říkala radši ani nemluvím.
Šla jsem teda s Karol, Hope a Moreen. Claire si odskočila na toaletu. Za námi se loudal Black a vedle něj šel Remus.
"Já počkám na Claire, " řekla jsem holkám a zastavila. Otočila jsem se a viděla Claire, jak nás dobíhá. Když jsme šli, ten idiot mi nastavil nohu a nebýt toho, že mě Claire rychle chytila, upadla bych.
"Pitomče! Jestli si myslíš, že je to prdel, tak - " zasekla jsem se, prostě už jsem nevěděla, co říct. Teď mi slova fakt došla.
"Tak co?!" šklebil. Však ono ho úsměv přejde! Mezitím k nám došly ostatní holky i s Lilly.
"Nějaký problém, Ang? Nepotřebuješ pomoct?" zeptala se Moreen starostlivě, když viděla, jak rudnu.
"Pravděpodobně mě budete muset hodně silně držet, jinak moje noha mi nechtěně ujede mezi ty jeho!" zavrčela jsem, natáhla ruku a prstem ukázala na Blacka. Holky se vesele ušklíbly.
"Jo a narazí do něčeho hodně dlouhého a tvrdého, " dodal.
Ááá! Já ho zabiju, uškrtím, rozkuchám, upeču, vykastruju. Nevím, co mu mám říct. Teď mě dostal, což se jen tak někomu nepovede. Musela jsem myslet rychle.
Moreen to zachránila. "Blacku, nejsi jediný, kdo v kalhotách nosí hůlku, aby to nějak vypadalo. Na to přišla už spousta kluků, "
Nasupeně jsem se na něj podívala, hrdě zvedla nos a s holkama odešla do dívčích ložnic. Práskla jsem s sebou na postel a začala přemýšlet, jak mu ublížím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 17. července 2009 v 20:12 | Reagovat

ÚÚÚŽASNÉÉÉ!!! já nemám slov =o) to bylo tak skvělé, děsně jsem se na to těšila a když jsem se včera dozvěděla, že kvůli mně bude až večer, tak jsem myslela,l že něco rozbiju...njn =o) a teď budu dál netrpělivě čekat na další kapitolku, snad bude brzy =o)

2 moreen moreen | Web | 17. července 2009 v 23:16 | Reagovat

no jéje, tak jsem se dočkala..a docela brzo :) není mi nejlíp, ale vy jste mi krásně zvedly náladu :-* kapitolka skvělá, některé hlášky opravdu stojí za to.. no jsem zvědavá, moc moc zvědavá, co se z toho vyklube

3 Elizabeth Sky Elizabeth Sky | Web | 19. července 2009 v 19:15 | Reagovat

pani, musim rict, ze se kazdou kapitolou zveda kvalita. Myslim to vazne.
   Musim se priznat, ze jsem si driv tvoje povidky cetla pro pobaveni z obcasnych nesmyslu atd... ale dneska jsem teda zustala hledet s otevrenou pusou. Sice by sis trosku mela pohrat s postavou Alyshy, ma moc jednobarevnou povahu atd (coz plati i pro Anulku)chapej, kdyz je hlavni hrdina moc velky mucednik, neni to to prave orechove (btw. pratelstvi skritky Alex s Angie se mi moc libilo). Rodice obou slecen jsou jak pres kopirak, nemaji vlastni charakter, to by chtelo trosku rozpracovat. Mimo to matky v 90% svoje deti miluji, nebo je minimalne matersky cit nuti sve dite ochranovat atd. (vzpomente treba na Malfoyovi. Narcissa Draca milovala, proto nechtela, aby prijmul ukol Voldemorta. Vztah matka-dite fungoval i ve zmijozelske rodine, kde se city moc neprojevuji. To bylo k postavam.
   Dale mate obe trosku problemy se s/z.. pamatujte: S kym, cim... Z koho, ceho.

4 Elizabeth Sky Elizabeth Sky | Web | 19. července 2009 v 19:24 | Reagovat

shit, odeslalo se mi to driv, nez jsme chtela :D takze pokracuju ;D
   Obe delate jednu vec, ktera mi kazi dojem z textu... Za teckou (tedy koncem vety) se dela mezera.
.
Neberte to jako negativni komentar, snazim se vam jen pomoct zlepsit kvalitu povidky ;) Jak uz jsem na zacatku rekla, jsem mile prekvapena tim, jak se Alysha zlepsila ( Anulku v tomhle nemuzu hodnotit, nemam zkusenosti s jeji tvorbou)...
   Takze jen tak dal, snad to bude cim dal lepsi :D
   Ale chran vas ruka pane, jak tam najdu neco, co je podobny Loupfer, jasny? Pak nebudu mila ani pratelska ;D
.
Jinak se omlouvam za interpunkci, jsem v zahranici, takze nemam k dispozici hacky a carky, snad se presto nejak prenesete.
S pozdravem, Elizabeth

5 Denika Denika | E-mail | Web | 20. července 2009 v 17:34 | Reagovat

Uzasne dlhá a dobrá poviedka som zvedava co mu vivedie:)

6 Aňulka Aňulka | E-mail | Web | 20. července 2009 v 19:01 | Reagovat

[4]:
Děkujeme za tak, ehm rozsáhlý komentář.
Co se týče rodičů:sama později pochopíš, proč to všechno.Je pravda, že jsou stejní, ale dočkej času.Máme s nimi svoje plány, takže bych tady nechtěla žádné ukvapené závěry.Prosila bych také, abys "naše" rodiče nesrovnávala s Malfoyovými.Je v tom sakra rozdíl.
My jsme si povahy a charakter "našich" rodičů vymyslely samy a do povídky se nám to takhle hodí.Nejlepší na psaní právě je, že si tam můžeš dělat, co chceš.S rodiči jsme ani zdaleka neskončily, tím si buď jistá.
Navíc znám pár lidí o něž jejich rodiny nestojí a moc mě to mrzí.S procenty na nás nechoď, tohle je povídka.
Ani já, ani Alysha nejsme žádné spisovatelky, takže nějakou extra kvalitu od nás nečekej.A co se týče s a z, slibuji, že si dáme pozor.
A věř, že mezera za tečkou nás vážně jinak netankuje.Spousta lidí takhle píše a pokud ti to opravdu kazí dojem a vadí, nečti to.
Jinak děkujeme za tu kritiku, ta k tomu nesporně patří.Pokud si o tom chceš nějak víc popovídat, klidně napiš na mail a probereme to:-)

7 Aňulka Aňulka | E-mail | Web | 20. července 2009 v 19:43 | Reagovat

A ještě něco...zmiňuješ se o Loupfer, cituji:Ale chran vas ruka pane, jak tam najdu neco, co je podobny Loupfer, jasny? Pak nebudu mila ani pratelska ;D
Nejprve bych ale chtěla vědět, co to, to Loupfer je?Chvíli jsem přemýšlela, ale s mým mozkem jsem na nic nepřišla, tak jsem klikla na váš blog.Nikdy v životě jsem ho neviděla a ani nic nečetla!Nevím, co to nebo kdo to Loupfer je.Alysha mi to vysvětlila něco jako kopírování zvěromáctví.Pokud jste z toho tam moc na nervy, ujišťujeme vás, že to my v povídce rozhodně nejsme, protože se nám to ani nehodí.No nic.
Taky jsem četla tvé komentáře k jiným Alyshiným povídkám.Co se týče metalového oblečení a černé, tak já obě věci miluji...a to dost fanaticky a jelikož Angie jsem já, určitě se tam něco, co bude souviset s metalem objeví.

8 Alysha Fionn Alysha Fionn | E-mail | Web | 21. července 2009 v 13:42 | Reagovat

Každý má právo na názor!!! A já vím, že si nám chtěla pomoct.

9 Elizabeth Sky Elizabeth Sky | Web | 21. července 2009 v 13:44 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama