5. kapitola 2/2

12. srpna 2009 v 13:12 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Angie Aurora Ginnara:
Srdce mi poskočilo až do krku. Cítila jsem, jak se mi v těle napnuly všechny svaly a zrychlil dech. Měla jsem v sobě napjatý, vzrušující a zvědavý pocit. A neuvěřitelnou radost.
Chvíli jsem se koukala kolem sebe, jako bych něco hledala, ale pak jsem se jako střela rozeběhla za ním. Schody vedoucí do společenky jsem brala po dvou a když jsem probíhala společenkou, stačila jsem pochytit nechápavé výrazy holek a Blackovy blbé kecy.
"Copak, Angie? Zaspala jsi nám rande?" provokoval. Neotáčela jsem se, v hlavě jsem měl jen jedinou osobu.
Běžela jsem, co mi nohy stačily. Celá udýchaná jsem se ocitla v sedmém patře. Asi půl minuty jsem se nadechovala a vydechovala, dokud jsem nepřestala přerývavě dýchat.
Nervózně jsem se podívala po zdi. Musela jsem na něco myslet. Ale na co? Do háje!
Jediné, na co jsem v tu chvíli byla schopna myslet, byl Stan. Nikoho jiného v hlavě jsem neměla a přála jsem si ho vidět. Najednou se začaly objevovat dveře. Hurá! No, konečně! Když jsem vešla, ocitla jsem se ve velké místnosti. Prohlédla jsem si ji.
K jedné straně zdi byla čelem přitlačená obrovská postel s tmavě modrým povlečením a na ní byly plátky rudých růží. Všude kolem bylo příjemné přítmí, tvořené jen několika svícny.
Dveře se zavřely a já pocítila, že někdo stojí za mnou. Samozřejmě jsem věděla, kdo. Měla jsem obrovské nutkání se otočit, ale ovládla jsem se. Po tváři se mi rozlil šťastný úsměv a já čekala, co bude dál.
Zezadu se na mě přitiskl a já ucítila jeho horkou ruku na mém břiše. A zkrátka jsem se už nedokázala ovládnout. Musela jsem se otočit.
Stál tam, kouzelně se na mě usmíval a viděla jsem, jak mu v očích rošťácky zajiskřilo. Byl tak nádherný. Pořád jsem se ho nemohla nabažit.
Stála jsem ztuhlá, nebyla jsem schopna jakéhokoli pohybu. Jako sloup. Ukazováčkem mi sjel po lícní kosti a pokračoval až ke rtům. Chvíli mi po nich přejížděl prstem a mě naskakovala husí kůže. Takhle nervózní jsem ještě nebyla.
Svlékl ze mě tričko, které jsem měla na sobě. Usmála jsem se a začala mu po jednom rozepínat knoflíčky jeho černé košile.
Za chvíli už tam stál jen v kalhotách a já v džínové sukni a černé podprsence. Začali jsme se líbat, doslova jsme po sobě skočili. Jelikož měl ale kolem metr devadesát, musela jsem si stát na špičkách a stejně jsem na něj jen tak, tak dosáhla.
Chytil mě za boky tak pevně, až mě to bolelo. Zvedl mě do výšky a já jsem mu nohama obepnula pas. Držel mě za zadek, abych nespadla. Zabořil hlavu do mého výstřihu a kousl mě těsně nad srdce.
Chtěl tím snad něco vyjádřit?
Super, to bude teda cucflek. O další už jsem nestála a chytila jsem ho za vlasy, čímž jsem mu zvedla hlavu. Sotva se na mě podíval, začala jsem ho líbat. Při líbání jsme se pomalu přibližovali k posteli.
Pomalu se i se mnou začal naklánět a pak jsme se pod nátlakem váhy svalili na postel. Tedy spíš já na postel a on na mě.
Začal mě líbat na břiše a okolo pupíku. Jenže mě to děsně lechtalo a musela jsem se hodně ovládat, abych se nezačala smát. Najednou jsem v sobě pocítila potřebu, být zase vůdce já.
Převalila jsem ho na záda a seděla na něm. Schválně pomalu jsem mu rozepínala pásek a pomalu se nad něj skláněla, abych ho políbila.
Viděla jsem, že i on má husí kůži, jako já a celkem mě to potěšilo. Nebyla jsem tím pádem sama. No, jo, to jsem celá já, škodolibka. Konečně byl jen ve spodním prádle. Už jsem si začínala myslet, že se nedočkám. Měl nádherné tělo a já se na něj dobrou minutu dívala a ukazováčkem jsem mu přejížděla po vypracovaných prsních a břišních svalech.
Pobaveně se usmíval. Ale já si prostě nemohla pomoct a musela jsem to tělo obdivovat.
"Jak dlouho se budeš ještě dívat?" šklebil se. Opravdu se skvěle bavil.
"Dokázala bych se dívat celý den i celou noc, " řekla jsem. A výjimečně jsem nelhala. Ani jsem nemrkla a leželi jsme na peřině. Stav: on na mě.
Ještě dlouho jsme se líbali a pak mi zajel rukou na záda a jen dvěma prsty rozepnul podprsenku. Byla jsem překvapená, že to tak ovládá.
Já si vždycky vybírala jen ty nejlepší z nejlepších. Nepochybně se k nim řadil. Ale on byl něčím výjimečný. Pro mě určitě. S ním jsem pocítila to, co ještě nikdy s nikým. Já se do něj nekontrolovatelně zamilovala.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Zamilovala jsem se a dokonce jsem si to přiznala, což byl na mě rekord. Chvíli, když mě líbal, jsem uvažovala nad tím, zda bych neměla dostat nějaké ocenění nebo alespoň diplom.
Nepřestával mě líbat a já pocítila, jak do mě vnikl. Prudce jsem se nadechla a prohnula jsem se v pánvi. Pak jsem ho chytila za holá záda.
Začali jsme se pohupovat do němých rytmů přerušovaných vzdycháním a vrzáním postele. Nepřestávali jsme se u toho líbat. Byli jsme jako jedno tělo, jedna duše a vznikla z toho jedna láska.
"Je-ží-ši!" vykřikla jsem po několika, pro mě nekonečných, minutách a nehty jsem mu přejela po zádech. Na určitém místě jsem se zastavila a zaryla je.
"Angie!" sykl na mě káravým tónem a hned na to se převalil ze mě na záda. Oba jsme dýchali, jako bychom běželi maraton.
Oblékl si boxerky a posadil se na postel. Netvářil se nadšeně.
Taky jsem si oblékla spodní prádlo a zabalila se do peřiny. Po kolenou, po posteli jsem přilezla k němu a přitiskla se na jeho záda.
Podívala jsem se na ně. Byly tam krvavé čáry vytvořené mými nehty. Bylo mi to líto. Svou ruku jsem mu dala přes rameno a sjela s ní po jeho hrudi až k břichu.
"Promiň. Omlouvám se, moc mě to mrzí." zašeptala jsem a políbila ho na krk.
"Nedokázal bych se na tebe dlouho zlobit, " řekl, svalil mě na postel a já se schoulila k němu do klubíčka. Cítila jsem se neuvěřitelně bezpečně, nikdo a nic mi nemohlo ublížit.
Svou obrovskou dlouhou rukou mě chytil za břicho a přitiskl k sobě. Chvíli mi zpíval nějakou písničku, kterou jsem neznala, ale měla krásnou melodii. A pak jsem nic nevěděla. Usnula jsem v jeho objetí.
Ráno jsem se vzbudila první. Nechtěla jsem budit i jeho a potichu jsem z Komnaty Nejvyšší potřeby vyklouzla.
Měla jsem v sobě neuvěřitelný pocit. Pocit, který mě naplňoval od hlavy až k patě. Projížděl mi celým tělem a z tohoto deštivého dne mi udělal horkou italskou noc.
Spalovalo mě nutkání zařvat na celé Bradavice, jak jsem šťastná a jak to bylo úžasné. Prostě jsem nedokázala popsat ten pocit, který mnou proudil.
Šla jsem s přiblblým úsměvem na tváři po chodbě a nemyslela na nikoho jiného, než na Stana. Najednou do mě někdo strčil.
Otočila jsem se, abych zjistila, kdo. Myslela jsem si, že mi nikdo nedokáže zkazit tu úžasnou náladu, ale při tom pohledu na tu bledou tvář jsem usoudila, že může. A to jedině Malfoy.
"Hele, naše kurvička. A jaká byla noc s Rabastanem?" šklebil se. To o tom všichni věděli nebo co?
Nakonec mi došlo, že to spíš soudil z toho, jak jsem se tvářila. Stan se tím určitě nechlubil.
"No, užila jsem si. Nádhera, docela je mi tě líto, že to nikdy nezažiješ." rozplývala jsem a slova okořenila trochou ironie. I když úžasné to opravdu bylo. Bezesporu.
"Jasně. Ty sis to přece užila skoro s celými Bradavicemi, " poznamenal s úšklebkem.
"Do toho tobě nic není, blonďáčku. Můžu si užívat, s kým chci, "
"Překvapuje mě, že si tím jsi tak jistá. Však ono ti to brzo skončí, " Co to ten magor mele?!
"Cože?" nechápala jsem. Zasmál se. "Co je tady k smíchu?!" zavrčela jsem.
"Ale nic zlatíčko, však sama později uvidíš, " řekl, div se břicho nepopadal. Očividně ho představa "později" velmi bavila.
"Já nejsem žádné zlatíčko, " sykla jsem. Zvážněl a upřel na mě ledové oči.
"To je pravda. Jsi jen ubohá děvka, která nikdy nic neznamenala a znamenat nebude. Jsi ostuda své rodiny, černá ovce, kterou nenávidí vlastní rodiče, "
Ta slova zabolela. Vyplašeně jsem se na něj dívala. Dívala na tu radost v jeho tváři. A nebyla jsem schopná nic říct.
"Ano, Angie. Přesně tak, oni tě nenávidí. Svou vlastní rozkošnou dceru. Pro ně nic neznamenáš, jsi jen přítěží a ostudou rodiny. A nejen jí. Jsi ostuda všech čistokrevných lidí. Nemáš k tomu, co ti pulzuje v žilách, žádnou úctu. Můžeš být šťastná, že jsi čistokrevná. Ale ty bys mnohem raději byla šmejdka, že?" šklebil se a jeho slova mě zasahovala přímo do srdce jako ostré střepy skla. Pěkně jeden po druhém. Byla to palčivá bolest, i když jen citová. "Bratříčkuješ se s nimi a neopovrhuješ jimi. Zato tví rodiče tebou opovrhují hodně. Vím to, slyšel jsem to. Nemohou se dočkat chvíle, až jim půjdeš z očí, až vypadneš z domu. Bude to pro ně ten největší dárek, který jim můžeš dát. Zklamala jsi je, zklamala jsi všechny s modrou krví, Nebelvírčanko!"
Poslední slovo řekl s takovým odporem, že jsem ani nevěděla, že se dá vyjádřit hlasem. Kdyby možná nemluvil o mých rodičích, tak moc by mě to nemrzelo. Taky jsem je neměla ráda za to, že patří k Voldemortovým stoupencům, ale někde hluboko ve skrytu duše, v té nejčernější části se přece jen našla trocha lásky, kterou jsem k nim cítila. I přesto všechno to byli mí rodiče, mí stvořitelé. Které jsem ovšem zklamala. A Malfoy věděl, jak a kde mi zasadit ty nejkrutější rány. Tahle bolest byla mnohem větší, mnohem horší, než kdyby mi působil fyzickou.
"Jdi do hajzlu!" sykla jsem. Na to jediné jsem se v tu chvíli zmohla. A asi jsem to dělat neměla.
"Jsi moc drzá!" sykl a napřáhl ruku. A vrazil mi.
Upadla jsem na zem, div jsem další facku neschytala od kamenné dlažby. Pocítila jsem, jak mi hoří tvář. Obyčejnou facku bych možná ustála, ale tahle nebyla obyčejná. Dal mi tu, která bolí víc. Místo dlaně mě udeřil opačnou stranou ruky. Kostmi prstů. Do očí mi ve vteřině vyhrkly slzy. Chytil mě za vlasy a pomocí nich mě zvedl. Byla to nesnesitelná bolest, když mě za ně škubl.
Když jsem stála na nohou a kolíbala se, protože jsem nedokázala udržet rovnováhu a připadala si jako omráčená, vrazil mi znova. Tentokrát na druhou tvář. Zase jsem upadla.
Nevydala jsem ze sebe ale ani hlásku. Nechtěla jsem mu dopřát tu radost. Snažila jsem se udržet, mít nad svou bolestí, kterou mi působil, kontrolu.
A tak jsem tam zmlácená ležela na zemi. Oči jsem měla zavřené, ale cítila jsem, jak se nade mnou tyčí a na tváři má ten zmijozelský úšklebek. Ponížená sama před sebou jsem vzpomínala na chvíli, kdy jsem si slíbila, že už se mě nikdy ani nedotkne.
Přinutila jsem své tělo k pohybu. Opřela jsem se o ruce a tak jsem alespoň seděla. Chtěla jsem se ale postavit. Když jsem se škrábala na nohy, pocítila jsem silné kopnutí do holeně. Okamžitě jsem, zase pod vlnou bolesti, upadla. Z očí mi tekl nový proud čirých slz. Přála jsem si, ať to skončí. Jakkoli. Hlavně konec.
Ale ani jsem na to nepomyslela a dostala jsem pěstí do tváře. Zase jsem pocítila, jak mi hoří tvář a taky chlad kamenné dlažby, který mi jakžtakž tu hořící tvář zklidňoval.
Ucítila jsem jeho ledovou ruku, jak svírá moje hrdlo. Pravděpodobně si ke mně klekl.
"Snad tě to trošku poučilo, jak se máš ke mně chovat, k nám všem, " sykl a surově mě políbil na rty. Doslova mi je drtil, přičemž mi stále rukou svíral hrdlo. Bolelo to tak, že jsem měla chuť křičet bolestí.
Dýchání mi začínalo působit potíže. Pak jsem ucítila, že mi krk jakoby odhodil, takže se moje hlava otočila a narazila do kamenné zdi. Oči jsem stále neotvírala. Nechtěla jsem vidět nic. Vnímala jsem jen chlad dlažby, na které jsem ležela a zvuk kroků, které se pomalu ale jistě vzdalovaly.
Až teď jsem si všimla, že mám na rtech něco teplého a hustého. Setřela jsem si tu tekutinu prsty a přičichla k ní. Moje modrá krev.
Najednou se mě dotkly něčí teplé ruce a pomohly mi posadit se. Chtěla jsem se udržet, ale nedokázala jsem to. Upadla jsem do bezvědomí a už o sobě nevěděla.


Alysha Alexandra Fionn:

Jako obvykle o víkendu jsem nacpala do sebe jídlo a šla se projít po hradě. Hrozně mě to bavilo, pomalu to začínal být víkendový zvyk.

Musím se přiznat, dneska jsem si po sto letech vzala brýle. Což je u mě rekord! Jak se tak procházela po chodbě, uslyšela jsem nějaké hlasy a tak jsem šla blíž.

,,Jdi do hajzlu!" Po hlase jsem poznala, že je to Angie. Vykoukla jsem zpoza rohu a uviděla opravdu Angie. Byla tam z Malfoyem. Sama! To dopadne špatně. Tím jsem si téměř jistá.

,,Jsi moc drzá!" Dal jí takovou facku, že upadla. Chudák. Sledovala jsem to se zatajeným dechem, neodvážila jsem se ani pípnout.

Vzal jí za vlasy a postavil jí. A dal jí další facku, ale na druhou stranu a zase upadla! To snad Malfoy nemyslí vážně! Ta holka musí vážně trpět! Nevydala ani hlásku, je dost statečná jako všichni nebelvírští. Začaly jí téct slzy. Ani se jí nedivím.

Opřela se o ruce a chtěla se postavit, ale Malfoy jí tak kopl do holeně, že jsem musela zavřít oči. Začala brečet znova a dal jí pěstí do obličeje! Klekl si k ní a držel jí hrdlo. Bože, vždyť ji zabije!

"Snad tě to trošku poučilo, jak se máš ke mně chovat." Byla poslední slova, která jí řekl.To snad nemyslí vážně! Trošku? Vždyť z toho bude mít trauma na celý život!

A políbil jí.

Poté ji pustil jí a šel pryč. Néé! Šel přímo k mně! Sakra, musím se někam schovat.

Schovala jsem se do výklenku a tiskla se k ledové zdi. Doufala jsem, prosila jsem, ať si mě nevšimne. Zatajila jsem dech, sotva se přiblížil. Potkat ho totiž v takové náladě je přinejmenším sebevražda.

Prošel okolo mě a nevšiml si mě. Naštěstí! Zhluboka jsem vydechla a vyklouzla jsem. Šla jsem za ní.

Stírala si ze rtů krev a tak zuboženou a hlavně poníženou jsem ji nikdy neviděla. Pomohla jsem jí, aby se posadila. Moc dlouho to ale nevydržela a spadla do bezvědomí. Sakra! Angie to ne! Vytáhla jsem hůlku.

,,Aquamenti." zamumlala jsem. Nepomohlo to, krev se ještě víc spustila. To se zase zapojil můj mozek!

Vytáhla jsem kapesník a krev jí setřela.Vyčarovala jsem nosítka a kouzlem jsem jí na ně přenesla. Také jsem si kouzlem přivolala plášť od uniformy. Složila jsem ho a dala jí ho pod hlavu. Jejím kamarádkám jsem v hlavě vytvořila obrázek jak Angie vypadá. A každé jsem v mysli, jakoby na kus pergamenu napsala:

,,Přijďte rychle do Komnaty Nejvyšší potřeby!!"

Kouzlem jsem jí nadnesla a šla jsem rychle ke Komnatě. Už jsem stála před ní a představovala jsem si postel. Konečně se začali dveře objevovat a já i nosítky vlezla dovnitř. Přemístila jsem jí na postel. Do minuty přišly její kamarádky.

,,Jdi hned od ní!" vyštěkla na mě vyšší bruneta se skoro černými vlasy a mířila na mě hůlkou. Ta vždycky byla taková divoká.

,,Moreen uklidni se!" řekla další z nich, tentokrát světlovlasá dívka s brýlemi.

,,Vždyť jí ublížila!" řekla ta Moreen a šlehla po blondýnce pohledem.

,,Já jí neublížila!" bránila jsem se. To trošku přehnala ne?! To už mi ale Moreen na krk přiložila hůlku.

,,A kdo teda?!" zasyčela zuřivě, zatímco ostatní se sbíhaly u Angie.

,,Malfoy." odpověděla jsem. To jméno jí stačilo, okamžitě dala hůlku dolů. Ufff!

Pak šla rychle k ní a já vypadla co nejrychleji pryč. Co jsem mohla udělat, jsem udělala a zbytek nechala na nich. Však ony už se o ni postarají. Jen doufám, že mi Angie vrátí ten plášť.

Rychlou chůzí jsem došla před náš tajný vchod a řekla jsem heslo.

Sotva jsem vešla zaplavila mě vlna nesnesitelné bolesti, díky niž jsem upadla bezvládně na zem. Cítila jsem křeče ve svalech a byla jsem schopna zaregistrovat, jak ta bolest nutí moje tělo sebou prudce škubat. Všechno, úplně mě bolelo, ale poznala jsem to až ve chvíli, kdy to přestalo.

Ze všech sil jsem mírně pozvedla hlavu a nade mnou stál Malfoy s nepříčetným výrazem a držel v ruce hůlku. Silnýma rukama mě vytáhl na nohy. Jeho stisk oproti tomu, co jsem zažila mi připadal, jako polechtání.

,,To jsi udělala naposledy! Už nikdy, rozumíš nikdy nepomáhej té krvezrádkyni!" sykl a dal mi facku. A já upadla jako Angie. Odešel.

Nemohla jsem sama vstát, neměla jsem sílu a tak jsem tam uboze ležela.

Někdo prošel vchodem a já z posledních sil pootevřela zavřené oči. Na to jsem se ještě vzmohla. Byl to Rabastan.

,,Alysho! Co se ti stalo?!" zeptal se s šokem v hlase a zvedal mě opatrně na nohy.

Viděl, že nejsem schopná chodit, ba se ani postavit, tak mě vzal do náruče. Když mě nesl, zavřela jsem zase oči. A usnula vyčerpáním.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucy-y Lucy-y | Web | 12. srpna 2009 v 23:07 | Reagovat

Lucius se zase jednou projevil,hajzlík jeden :( moc se těším na pokračování

2 Hope Hope | Web | 13. srpna 2009 v 0:13 | Reagovat

vůbec se nedivím, že ta Luciova slova, že ji rodiče nenávidí, zabolela...ono zabolí, i když ti vlastní babička řekne, že tě vlastní máma nikdy neměla ráda...moc dobře vím, jak jí muselo být =o(
pro Malfoye nemám slov...žádná nadávka by nevystihla to, co je...
Alysha pomohla Angie? to je od ní hezké...
teda, Malfoy mě v téhle kapitole naštval, úplně nehorázně...zmetek jeden!

3 Denika Denika | E-mail | Web | 18. srpna 2009 v 0:13 | Reagovat

Malfoy je viac ako hajzel. A rabastan sa mi začína páčit som zvedavá ako to bude ďalej. Chuˇˇdatká baby musel ich tak zmlátiť? Aspoň každú niekto zachránil:)

4 Andii Andii | E-mail | Web | 22. srpna 2009 v 19:57 | Reagovat

Malfoy je pěknej psychopat :-D doufám že mu to hodně natřou xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama