8. kapitola 2/2

6. září 2009 v 7:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Alysha:Další část je zde. A chceme komenty
Aňulka: tak tady to máte, ta příští kapitolka bude úžasná, těště se, ale nebude tu hned...a víte co?Okomentujte nám všechny části!!!!

Angie Aurora Ginnara:
"Kde jsi včera odpoledne byla? Nebo spíš i večer. Ani nevím, kdys došla." řekla Karol u snídaně.
Zvedla jsem hlavu od talíře a zářivě jsem se usmála.
"Jasně, chápu, " kývla a kousla do koláče.
Sklopila hlavu a smála se pod fousem. Tady nebylo třeba nic vysvětlovat.
"Sedneš si dneska zase se mnou, lásko?" ozval se za mnou hlas, který jsem milovala. Prosebně jsem koukla po Hope se kterou jsem dneska měla první hodinu sedět a ona jen s úsměvem přikývla. Ústy jsem naznačila díky a otočila se na Stana. Vypadal, že vážně nechce ztrácet čas.
"Že váháš. Půjdeme už?" navrhla jsem rychle, když jsem spatřila Blackův podivný pohled.
Vstala jsem, Stan mi dal ruku kolem ramen, já mu svou dlaň strčila do zadní kapsy kalhot a vyšli jsme z Velké síně.
"Máme ještě čas, než začnou lektvary, " poznamenal a zašklebil se. Pochopila jsem.
"A do sklepení nikdo nechodí, " přidala jsem se. "Vlastně se ani nedivím, ta atmosféra u vás je naprosto příšerná." otřepala jsem se. Sorry, lásko, ale byla to pravda.
Přidali jsme do kroku a za pár minut jsme dorazili do učebny lektvarů, která byla naprosto prázdná a naprosto využitelná alespoň k malému zpříjemnění před nudnými sedmi hodinami.
Sotva jsem zavřela dveře, chytil mě za pas a posadil na lavici. Roztáhla jsem nohy a on vešel mezi ně. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a zašeptala jsem, "Já nechci, aby to skončilo."
A pak mě políbil. Nemohl mi dát utěšující odpověď, že to nikdy neskončí, protože to nebyla pravda. Skončí to.
Už za několik měsíců bude všemu konec. On bude na jiné straně a já taky. Oba jsme se rozhodli už dávno, jaké budou naše cesty, a už to nechceme měnit. Ani kvůli nám ne, protože v téhle době se musíme řídit tím, co je správně. Ne tím, co chceme. Bohužel. Děsila jsem se chvíle, kdy spolu budeme muset bojovat.
"Miluju tě, miluju, miluju strašně moc, " šeptal mi, zatímco mě líbal na krku a úzkost v jeho hlase byla slyšitelná. Utěšoval těmi slovy mě i sebe.
"Já tebe víc, " zašeptala jsem a začala ho dychtivě líbat. Hrála jsem si s jeho rty a jazykem a úplně jsme zapomněli na čas. Odepnula jsem mu pár knoflíčků u košile a rukama vjela pod ni. Chytil mě za záda a přitiskl na sebe.
"Ježíši!" uslyšela jsem, když se otevřely dveře. Odtrhli jsme se a podívali se směrem k nim. Zmijozelští, za nimi Poberti, kteří předstírali, že jim vráží nůž do zad a za Poberty holky. Prima, tomu říkám skupinka k pohledání. Moje myšlení bylo na jediné frekvenci:
trapas…..trapas….trapas….trapas…..trapas…trapas….trapas…trapas…trapas…
Holky se na mě culily, Poberti se tvářili znechuceně, kromě Rema a zmijozelští vypadali, že se snad stydí a jsou vzteklí zároveň. Proč asi, že?
"Dobré ráno, třído. Takže dneska si zopakujeme něco z minulého ročníku, " A bla, bla, bla. Ty Křiklanovy kecy jsem poslouchat odmítala. Já totiž měla mnohem lepší věci na práci, než poslouchání teorie. Jo, praxe by ještě šla, ale teorie? Celou hodinu? Ne, díky…
Chytila jsem ho pod lavicí za stehno a začala mu po něm prsty přejíždět, kresli různé ornamenty, kolečka, srdíčka…
Zakroutil s úsměvem hlavou a usmívat se nepřestal, dokud jsem mu kreslila po noze. Tvářil se u toho pobaveně, ale zároveň jako by trpěl nesnesitelná muka.
No, a já asi tušila proč a vykouzlilo mi to namyšlený usměv na tváři. Samozřejmě po vyučování udělám všechno proto, abych ho těch muk zbavila.
Zbytek hodin proběhl asi stejně, jako první hodina. Pořád ta samá nuda, i když já jsem měla o zábavu postaráno. A to až do noci v komnatě Nejvyšší potřeby.
Ráno, když jsem vcházela do Velké síně a holky šly přede mnou, okamžitě jsem zabruslila očima k zmijozelskému stolu.
Se Stanem jsme se sebe nikdy, za tu dobu, co jsme spolu, nenabažili jeden druhého. Pořád mezi námi panovalo určité jiskření a touha, kterou se snad den ode dne zvyšovala. Nebyl tam.
U stolu seděla Alysha vedle Narcisy a zrovna četla dopis. Netvářila se nijak nadšeně, spíš mrzutě a protočila oči. Nevšimla si mě, že na ni koukám, ale budu si ji muset odpoledne odchytit a zeptat se na Stana. Na dopoledne jsem měla totiž docela jiné plány s holkama a učení to fakt nebylo, ani náhodou.
Dosedly jsme ke stolu se snídaní a Black měl pořád tu svou podivnou náladu. Ale výhra byla, že mi nelezl na nervy.
"Koukej, Norrisová!" vypískla Karol, když jsme se procházely s holkama po hradě a nevěděly, do čeho dloubnout. Já bych sice věděla do čeho píchnout (resp. koho), ale od rána jsem ho neviděla.
"Vteřinku!" zamumlala Moreen, mávla hůlkou a opelichaná kočka byla najednou celá růžová a srst měla uhlazenou.
"Ale Moreen, to musíš takhle, " zasmála jsem se a chlupy vypadaly, jako by je měla nagelované na ježka. Všechny jsme se začaly smát.
"Jde sem Filch!" přiběhla Hope.
"Mizíme!" zavelela rozumně Claire a daly jsme do běhu.
Během dopoledne jsme provedly ještě pár dalších lumpáren na zlost Filchovi. Hnal se za námi, jako uragán, ale nikdy nám nic nemohl dokázat. Byla to neskutečná zábava. Ten jeho výraz stál za všechny peníze.
Později odpoledne, asi kolem čtyř, jsem se od holek odpojila. Šly slavit novou image paní Norrisové.
Procházela jsem se kousek od sklepení, ale dolů jsem radši nelezla. Člověk nikdy neví, kde se ďábel ukrývá a tam dole by se mu jistě líbilo.
"Alysho!" vypískla jsem polohlasem, když jsem viděla ty krátké vlasy, vzadu rozcuchané. Otočila se a bezeslova přišla ke mně. Než jsem se stačila na cokoliv zeptat, spustila sama.
"Ráno jsem ho slyšela, jak řve ve své ložnici, " Vykulila jsem na ni oči, vyděsilo mě to. Jak řve? Co to má být?! Napadlo mě nejhorší. "Neřval bolestí, ale vzteky. Doslova pěnil, dokonce jsem slyšela, že i něco žuchlo na zem a rozbilo se to. Byl prostě rozpálený do běla, " Nechápala jsem proč a soudě podle jejího výrazu ona taky ne. "Nešel ani na snídani, zůstal v ložnici a pořád nadával, "
"Díky, jestli bys byla tak hodná, řekni mu, že budu tam, kde vždycky, " požádala jsem ji a smutně dodala: "Pokud mě bude hledat, " Nato jsem odešla.
Lehla jsem si na černou pohovku a přemýšlela, proč se tak naštval. Vůbec mě nic nenapadalo. Já jsem ho nenaštvala, to jsem věděla jistě. Neuběhla ani půlhodinka a dveře komnaty se otevřely. Stál tam, bledý, bez výrazu a pomalu se nadechl.
"Pojď se projít, " řekl a zase vyšel ven. Šla jsem. Byl divný. Moment - !!! Nebylo to snad nakažlivé, že ne?!
"Musíme promluvit, " začal vážně a ten odtažitý tón se mi ani trochu nelíbil. Mlčela jsem, aby pokračoval. "Nemůžeme být spolu, " vybalil na mě.
Zasmála jsem se. "To já vím, ty jeden úděsný Smrtijede!"
"Nemůžeme spolu být už ani jeden den. Stala se spousta nečekaných událostí a já s tebou být prostě nemůžu. Je to ta nejhloupější věc, kterou kdy udělám, že se tě vzdám, ale nejde to jinak. Já musím, " zdůraznil.
Cítila jsem, jak mi puká srdce. Jak se jeho části od sebe pomyslně oddělují, a za chvíli bude na padrť. Nechápala jsem, co mi to povídá, ale věděla jsem, že bez něj budu nic. Prázdnota mě pohltí a já si budu přát umřít.
"Co to…co to vykládáš?" vykulila jsem oči. Otočil se na mě a podíval se mi do očí. Na ten pohled nikdy nezapomenu.
"Zlato, ty týdny s tebou byly ty nejlepší v mém životě a já doufám, že mi odpustíš. Miluji tě, " řekl, sklonil se a políbil mě na čelo.
Pak se otočil a odcházel. Proč mi to sakra říkal? Udělal to mnohem těžší, než to bylo! Ne! To jsem si nalhávala. Bylo by to pořád stejně těžké, ať už by řekl cokoliv.
Civěla jsem a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co udělal. Co bude po tom všem následovat, jaké budou řetězové reakce. Potlačovala jsem slzy a zírala, jak odchází. Chtěla jsem se překonat, ale nedokázala jsem to.
"To mě jen tak necháš?!" vyštěkla jsem a z očí mi vytryskly slzy, jako z fontánky. Zastavil se uprostřed chodby a neotočil se. Chvíli se díval do země a pak zvedl hlavu a pokračoval v chůzi.
A já v tu chvíli poznala, že je konec.
Složila jsem se na zem a opřela se o zeď. Plakala jsem. Chtěla jsem, ať se mi uleví, ať to vypláču, ať to přebolí.
Nevěděla jsem ale, že to nepůjde tak rychle. Nikdy jsem nikoho totiž nemilovala. A teď jsem chápala. Chápala, jak se cítili oni, jak se cítí holky, které nechá Black, když do něj vkládají naděje. A už jsem je nepovažovala za hloupé nanynky a litovala jsem. Kdo nepozná, neví.
Nohy jsem stáhla k hrudí, objala je rukama a do kolen zabořila hlavu. Přes slzy jsem ani neviděla, prožívala jsem největší zklamání za celý můj život. V takovém citovém rozpoložení jsem byla jen tehdy, když mi rodiče, jako pětileté odmítli koupit ledního medvěda.
Z postranní chodby jsme uslyšela ženský smích. Zvedla jsem hlavu a uviděla Blacka s nějakou blondýnkou. Ona ke mně stála zády, ale on mě naneštěstí viděl. To mi ještě tak chybělo. No co? Tak ať si to užije, je to poprvé a naposled, co mě vidí v takovém stavu.
Blondýnka ho držela za ruku a pomalu se otáčela. Než to ale stačila udělat a než mě stačila vidět, vzal jí hlavu do dlaní a políbil. Nezavřel oči a koukal na mě. Pak jí něco zašeptal do ucha a ona se zachichotala a přikývla. Aniž by mě viděla, odešla, načež ji ještě stačil plácnout přes zadek.
A pak si to bohužel namířil ke mně. To nezvládnu! Ne, pomoc, pomoc.
"Co se ti stalo?" zeptal se a sedl si vedle mě. Nepoznávala jsem ho. Myslela jsem, že jeho slovní zásoba se vztahuje jen na: nešla bys na rande, chtěla bys ses se mnou vyspat? a tak. To jsem nečekala.
"Nic." pípla jsem.
"Jo, to vidím." prohodil ironicky. Jasně, dej mi co proto, Blacku, dneska toho mám fakt málo. "Už dlouho o něčem uvažuju, " svěřil se.
"Vážně? Ty to dokážeš?" neodpustila jsem si, ale na moment jsem se usmála. Nekomentoval to, jen na mě koukal a pousmál se.
"Klidně se do mě pusť, když ti to zvedne náladu, " nabídl mi. Bylo to vážně velkorysé a velice…lákavé! "Chtěl jsem ti navrhnout příměří, " vyklopil nakonec a já propadla zase v hysterický pláč. Chvíli jsem plakala smíchy, pak zase vzteky a zklamáním. Nikdy!
"Blacku, " zamumlala jsem a pracně se stavěla na nohy. "To je teda pěkně blbá sranda. Že tě huba nebolí, takhle si ze mě utahovat, když jsem teď psychicky labilní, " pokárala jsem ho a odcházela. Vyskočil na nohy.
"Nebyla to sranda! Myslím to vážně, " ujišťoval mě.
"Jo, jasně. A já se budu vdávat, " prskla jsem a dál ho neposlouchala.
Včera jsem se ještě stavila na Astronomické věži, pak jsem si zašla do kuchyně ke skřítkům pro tabulku čokolády a kbelík zmrzliny polité karamelem, čokoládou a koňakem. Nemluvě o té mudlovské brandy, kterou jsem si taky vypůjčila. Všechno jsem to spořádala v umývárně, kde jsem si sedla do prázdné vany a přičarovala si tam spoustu dek a polštářů.
Nechtěla jsem, aby mě tak holky viděly a přišla jsem až pozdě v noci, kdy už všechny spaly. Buclatá Dáma mi stačila, ještě než mě pustila, udělat kázání o pozdních příchodech. Tak jsem celá v nervech na ni vytáhla hůlku a hned byla jako mílius.
Dneska jsem zase vyrazila na snídani brzy, abych nepotkala…nikoho. To bylo nejlepší. Studentů tam bylo jen pár a to mi vyhovovalo. Když jsem snídala, uviděla jsem Brumbála, jak stojí před dveřmi Velké síně s dvěma dospělými lidmi, velmi luxusně oblečenými a zdá se i povýšenými. O něčem diskutovali a já zaostřila, protože mi někoho připomínali. Okamžitě jsem poznala své rodiče.
Do ložnice jsem vletěla, jako střela, celá rudá vzteky jsem naškrábala spícím holkám dopis na vysvětlenou a sbalila si nejnutnější věci. Většinu ale, co jsem potřebovala, jsem měla doma. A oni se ani neobtěžovali mi napsat!
Vystřelila jsem z hradu a naštvaná jsem se řítila k nim. Tašku jsem měla přehozenou přes rameno a najednou jsem uviděla povědomou osobu, jak se objímá s vysokým mužem. Byla to Alysha a tvářila se nadmíru šťastně a její rodiče kupodivu taky. To jsem nechápala, vždyť se k ní chovali vždycky jinak!
Vedle sebe měla menší tašku a vypadalo to, že ji asi taky vytáhli ven ze školy. Proto ten včerejší dopis! No, super! Jí napsali, ona věděla, že vypadne na pár dní, ale mě se nikdo ani nezmínil. Paráda, připadám si jako páté kolo u vozu.
"Chyť se mě, " řekl otec a přemístili jsme se domů.




Alysha Alexandra Fionn:

Byl pátek. Já a moje ,,parta" jsme šli na snídani. Překvapilo mě, že s námi šel i Rabastan. Podívala jsem se na něj a byl takový pochmurný. Ještě to neodpustil těm třem, tím myslím Malfoye, Belatrix a Reguluse. Podívala jsem se na Reguluse a naše oči se střetly. Možná je pořád naštvaný, že jsem ho práskla Rabastanovi? Je to možné. Podívala jsem se mu na ret a pořád tam měl jizvičku. Podle mě ta jizvička už zůstane. Ale musela jsem uznat, že mu slušela.

Vešli jsme do Velké síně a šli jsme se posadit ke stolu. Každý začal snídat něco jiného.

Najednou Rabastan vstal a šel si pro Angie.Vzal jí kolem ramen a ona mu strčila ruku do zadní kapsy na kalhotách a někam šli. Podívala jsem se po naší ,,partě" všichni byli už nasnídaní a čekali na mě. Byla jsem taková menší brzda.

,,Nemůžeš trochu pohnout?" sykl na mě Malfoy, který bohužel seděl vedle mě.

,,Hm....Ne!" vyštěkla jsem a vysmála jsem se mu do obličeje.

Cítila jsem, že mi šlápl na nohu a trochu víc jí přimáčkl. Já věděla, že je to znamení, abych držela hubu a konečně vstala a šla na hodinu s nimi. Odhodila jsem půlku toastu a vstávala s nimi. Najednou jsem omylem šlápla Malfoyovi na nohu a podíval se na mě.

,,Promiň." ušklíbla jsem se. Začal být rudý vzteky. Konečně jsme vyšli a šli jsme do sklepení, protože jsme měli první hodinu lektvary. Já a moje ,,parta" jsme vešli do třídy jako první. Když jsme otevřeli dveře objevil se vskutku velmi podivuhodný, ehm…úkaz?

Byla tam Angie z Rabastanem. Ona seděla na lavice a on byl mezi jejími nohami a líbali se.

,,Ježíši!" řekl Regulus a ti dva se od sebe odtrhli. Angie ta trochu zčervenala a radši si sedla do lavice, vedle ní si sedl samozřejmě Rabastan. Málem jsem to nevydržela a rozesmála se.

Sedla jsem si do lavice a ani jsem se nemusela dívat kdo sedí vedle mě. Kdo jiný než Regulus, že? Sedím s ním na každou hodinu!

Vzpomněla jsem si, že jsem z Robertem nebyla nikde od té doby, kdy nás našel Regulus. Musím ho najít a omluvit se mu za Regulovo chování.

"Dobré ráno třído…takže dneska si zopakujeme něco z minulého roku....!" A dál jsem ho neposlouchala. Na lektvary jsem byla vždycky střevo. Za prvé mě nebavily, za druhé je to nechutné to krájení těch hnusných žab, atd a za třetí máme vždycky dvouhodinovku! A to mě zabijí! Proč nemáme dvouhodinku třeba Obranu? Místo toho máme lektvary!

Konečně zazvonilo a všichni šli na poslední 2 hodiny.

Byl konec vyučování a já šla do knihovny si udělat úkol z lektvarů. Já a knihovna? To nejde dohromady.To je něco jako Voldemort a Nebelvír!

Vešla jsem mezi nějaké regály, vytáhla knihu z bylinkami, sedla si do křesílka a začala číst.



Konečně je víkend! Hurá! Byla jsem v ložnici a šla na snídani. Když jsem za sebou zavřela dveře, uslyšela jsem řev v ložnici, kde spal Regulus. Šla jsem tedy blíž a podle hlasu jsem poznala, že je to Rabastan a vypadá to, že je tam sám.

,,Do prdele! Proč?! Proč si vymyslí takovou pičovinu!" zařval Stan na celou ložnici. Slyšela jsem, že do něčeho mlátí a vypadalo to na skříň. ,,Do háje! Se můžu na všechno vykašlat!" znovu zařval a něčím hodil na zem, protože tam něco žuchlo a rozbilo se to. Radši jsem vyrazila na snídani, protože potkat ho v takovém stavu by nebylo dobré.

Seděla jsem ve Velké síni společně s Narcisou. Najednou do Velké síně přiletěli sovy ze sobotní poštou. Zahlédla jsem tam i naší sovu pálenou a čekala jsem až mi upustí dopis do ruky. Pustila, chytla jsem a začala číst.Hned jsem poznala matčino písmo.



Milá Alysho,

zítra si pro tebe z otcem přijdeme. Čekej v 7:00 ráno u hlavních dveří, které vedou na pozemky školy. A sbal si sebou nějaké věci. Ve středu se vrátíš do školy.

Zdraví tvoje matka


Když jsem to dočetla protočila jsem oči v sloup. Dopis byl krátký, ale stručný. Sakra! Co to zase vymysleli za kravinu? Ale byla jsem i tak trochu zvědavá, což mě nakonec přemohlo.

Dopis jsem si schovala do kapsy a dojedla jsem snídani. Dojedla jsem a šla si najít nějaký výklenek. Posadila jsem se a začala přemýšlet. Proč si mě vezmou ze školy na tak dlouho? A ví to vůbec Brumbál? Podle mě to určitě věděl.

Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči. Ten výklenek byl dobrý, když si do něj někdo sednul, tak nebyl vidět. A jak jsem zavřela oči tak jsem usnula. Bylo ráno a já usnula!


Trhnutím jsem se probudila a podívala jsem se na hodinky. Byly 2 hodiny odpoledne a mě napadlo, že bych si mohla jít zabalit. Vylezla jsem z výklenku a šla jsem pomalu do sklepení. Vážně, ale vážně mě zajímalo, co zase rodiče podnikli…

Jestli přijela babka z Irska, tak bych se rovnou mohla oběsit. Já jí neměla ráda. Pořád ty jsi nám, ale vyrostla a pořád mi říká druhým jménem!

Alex tam to a Alex támhle to! Mě by s té babky švihlo. Ale kdyby přijela ona, tak by mě rovnou v neděli večer vrátili do školy. Vrtalo mi to hlavou.

Už jsem byla pomalu u schodů do sklepení, když v tom mě někdo zavolal. Otočila jsem se a byla to Angie.

,,Alysho!" řekla polohlasem. Mě bylo jasný, co jí bude zajímat.

"Ráno jsem ho slyšela, jak řve ve své ložnici." Vystrašeně na mě vykulila oči. Tohle asi nečekala. Jak asi, určitě!

"Neřval bolestí, ale vzteky. Doslova pěnil, dokonce jsem slyšela, že i něco žuchlo na zem a rozbilo se to. Byl prostě rozpálený do běla." Pro ní to musel být šok. Dozvědět se to zrovna ode mě. Taky jsem nevěděla, proč nadával. "Nešel ani na snídani, zůstal v ložnici a pořád nadával." podívala jsem se na ní ustaraným pohledem.

"Díky…jestli bys byla tak hodná, řekni mu, že budu tam, kde vždycky." poděkovala a možná jsem viděla lesk slz v jejích očí. "Pokud mě bude hledat." dodala smutně a nato odešla. Věděla jsem, že to prostě vzkázat musím.

A tak jsem svižným krokem došla do ložnice. Vypadalo to, že je v klidu. Opatrně jsem zaťukala.

,,Dále!" vykřikl ještě tím naštvaným hlasem. Vešla jsem a bránila jsem si hlavu.

,,Děje se něco Alysho?" zeptal se a ležel v posteli. Vypadalo to, že to hůlkou dal všechno do pořádku.

,,Potkala jsem Angie a ta ti vzkazuje, že bude tam jako vždycky, teda jestli jí budeš hledat." Vyskočil na nohy a běžel pryč. Málem mě smetl! Nechápala jsem to, pousmála jsem se nad tím a šla si balit.

Ve skříni jsem našla menší cestovní tašku a do začala cpát nějaké oblečení. Sbalila jsem si oblečení a hygienu. To bylo vše, co jsem potřebovala. Lehla jsem si a zase podruhé v jednom dni jsem usnula.



Probudila jsem se náhodou už kolem šesté. Vstala jsem a podívala jsem se, co mám na sobě a ani jsem se nepřevlékla. Mávla jsem hůlkou a na sobě jsem měla fialovou sukni a k tomu jsem měla školní košili. Ještě jsem si vlezla do koupelny. Učesala jsem se, vyčistila zuby a navoněla. Vylezla jsem, vzala tašku a vypadla na snídani.

Posadila jsem se a začala snídat. Zase jsem si vzala toast a nalila jahodový čaj.

Podívala jsem se po síni a bylo tam jen pár studentů. Jak se to říkalo? Ranní ptáče dál doskáče! To já byla poprvé ranní ptáče a snad naposled. Takhle ráno vstávat tak to by mě zabilo. Podívala jsem se na hodinky a už bylo tři čtvrtě na sedm.

Vzala jsem si tašku a šla k hlavním dveřím. Rodiče tak už stáli a čekali na mě. Oba se tvářili na mě až moc šťastně. Přešla jsem k nim a odhodila tašku na zem. První se ke mně vrhla matka a objala mě. Objetí jsem jí oplatila.

,,Ahoj holčičko." řekla. Holčičko?! Přeskočilo jí?! Asi ano. Pustila mě a na řadu přišel otec. Už jsem mu chtěla podat ruku, ale shýbnul se ke mně, protože byl asi o 2 hlavy vyšší. Zase jsem ale byla vyšší, než matka.

,,Aly. Já a matka jsme se chtěli omluvit za to, co jsme ti prováděli. Už se to nikdy, zdůrazňuji nikdy nebude opakovat" omluvně se na mě podíval. Husté!

Řekl větu, kterou jsem chtěla slyšet, Bůh ví kolik let! Usmála jsem se a vrhla jsem se mu kolem krku. Vypadalo to, že je šťastný. Objetí mi oplatil a já zavřela oči. Náramně jsem si to užívala. Uslyšela jsem kroky, které prošli kolem nás.

,,Vy dva. Přestaň tě se objímat, ať už můžeme vyrazit." řekla šťastně máma. Možná jsem se ještě neprobudila…ale věděla jsem, že nechci, ať ten sen někdy skončí.

Rozhodla jsem se, že jim budu říkat mami a tati. Vzala jsem si tašku. Táta mě chytl okolo ramen a matku kolem pasu a přemístili domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Peťka Peťka | E-mail | 6. září 2009 v 9:23 | Reagovat

super! :-) to sem zvědavá, co to na ně vymysleli a taky co se stalo Stanovi. Napadlo mě, jestli je už nechtějí provdat...ale to asi ne. a to objímání s rodičema...teda jestli to mysleli vážně, tak se asi vážně zcvokli. mě to připadalo spíš jako naprosto brilantní divadlo.
těšim se na další kapču!:-)

2 Jul Jul | Web | 6. září 2009 v 19:24 | Reagovat

Úžasná kapitola. Jak už jsem psala u Aňulky. Tolik zvratů v jedné kapitole. Už aby byla další,abych znala na ně odpovědi. Jinak, nebyli ti rodiče nějak podezřele milí ?  =o)

3 Denika Denika | E-mail | Web | 8. září 2009 v 22:19 | Reagovat

Súhlasim rodicia su divny az moc:) A takisto Rabastan . A som zvedavá ci domov sli aj Blackovci:)

4 Ella Ella | Web | 9. září 2009 v 14:47 | Reagovat

Wooow, máte úplně nádherný layout! Úplně mě to dostalo, když jsem sem přišla :) Akorát to písmo by mohlo být trošičku světlejší, aby se to líp četlo, ale jinak nevadí :) Pořád se chystám začít u vás číst, ale pořád mám něco na práci a za chvíli mi začne škola, tak snad to nějak udělám, fakt se mi tuu vás líbí :)

5 Lucy-y Lucy-y | Web | 11. září 2009 v 12:04 | Reagovat

zajímavá změna chování,jsem zvědavá co se za tím skrývá,moc se těším na pokračování

6 Lilly-SB Lilly-SB | Web | 17. září 2009 v 9:00 | Reagovat

ooou takovej trapas :D chudáci, to jim nezávidim, no jo, ať žijou lektvary :D a holky-takový záškodnice :D jak dováděly s paní Norrisovou :D Chudák Angie aale, jako já tušila, že jim to asi nevydrží, ale musela se cejtit příšerně :( no a ti rodiče... to je dost podezřelý-jsem zvědavá, co se z jejich příjezdu vyklube

7 nat nat | Web | 17. září 2009 v 21:09 | Reagovat

moc hezka kapca ostate cela povidka je neco! proste uzasna povidka... nic vic nwm co k tomu dodat... :-D

8 Hope Hope | Web | 25. září 2009 v 19:18 | Reagovat

achjo =o( je mi strašně líto, že to mezi Stanem a Angie musí skončit =o(
jjo, to tedy byl trapas =oD copak neznají kouzla, že se nemůžou zamknout? =oD bóóóže, na co mysleli? =oD ehm, já vím na co, teda asi, ale i tak =o)
proboha! při vyučování myslet na s*x? Angie a Stan teda mají chutě...
proč ji nechal? dozvěděl se snad něco, co Angie neví? protože to je snad jediné rozumné vysvětlení...jako teď by ještě scházelo, aby spou ti dva čekali dítě a bylo by to na provaz...
já myslím, že Angie s tou svatbou nebyla daleko od pravdy...
Alysha jako menší brzda, to mě pobavilo =oD
že by se „přijímání“ Smrtijedů konalo dřív?
Fionnovi se omluvili Alyshe? co se, probůh, stalo? v tom bude určitě něco víc než pouhé uvědomění si, co?

9 Drow Drow | Web | 26. března 2011 v 19:18 | Reagovat

prej "trapas trapas trapas" :D nebo "ta babka z Irska" nevim proč, ale rozesmálo mě to

ale to s tim odjezdem a rodičema se mi zdá až mooooc podezřelý...hm

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama