8. kapitola 1/2

5. září 2009 v 7:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Alysha: Tahle kapča má něco do sebe!!! Jsem na ni pyšná!!
Aňulka:snad se vám bude líbit...zítra ve stejný čas přibyde další

Angie Aurora Ginnara:
Celé dva dny se u mě střídali. Všichni. Karol, Moreen, Claire, Lilly, Hope, Black, Potter, Remus a Stan. Což jsem se dozvěděla až po probuzení, samozřejmě.
"Konečně, " vydechl Stan, když jsem se vzbudila a usmál se na mě. Vypadal, že se mu ulevilo.
"Jak dlouho jsem spala?" usmála jsem se a rozhlížela se po ošetřovně.
"Prospala jsi celé úterý." řekl a posadil se ke mně na kraj postele. Žádnou bolest už jsem necítila a kombinace on, postel mě navnadila na jistou myšlenku.
"Aha. No, alespoň jsem si zdřímla, " řekla jsem a posadila se. "Nic mě nebolí, " dodala jsem, když chtěl něco namítnout. "A co Poberti řekli Madame Pomfreyové?" vyhrkla jsem.
"Že se ti nepovedlo kouzlo, " řekl a pohladil mě po vlasech. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Pokaždé, když se mě dotkl. Zvláštní.
"Jo, jo, nepovedlo, bohužel." přikývla jsem.
"Angie, já vím, co se stalo." řekl tvrději. "A nemůžu uvěřit, že jsi mi teď chtěla lhát! Žes mi to nechtěla říct!" rozkřikl se na jednou, vstal a rozhazoval rukama.
"Nekřič, prosím, " zaškemrala jsem a neměla daleko k slzám, "nechtěla jsem tě tím zatěžovat a dělat problémy, "
"Zatěžovat?!" vyštěkl. "Myslíš si, že je to pro mě nějaký problém se kterým bys mě obtěžovala?! Já tě miluju, chápeš?!" křičel a díval se mi do očí.
"Pane Lestrangi!" vrazila dovnitř ošetřovatelka. "Ona potřebuje klid, a jestli chcete řvát jako skřet, běžte na chodbu a zůstaňte tam! Podruhé, pokud sem budu muset, vás vynesu v zubech, " Ošetřovatelka zase zabouchla dveře.
Vstala jsem z postele a v bílé dlouhé košili jsem k němu bosá přišla. Objala jsem ho kolem pasu, a jelikož jsem oproti němu byla prcek, dala jsem mu hlavu na hruď. A on mě jemně sevřel a zabořil svou hlavu do mých vlasů.
"Omlouvám se. Promiň, moc mě to mrzí, " stiskla jsem ho. "Kde jsou holky?" ptala jsem se.
"Před chvílí odešel Black, Potter a Lupin. Já jsem je střídal. Měly by přijít asi za hodinu, ale to už asi nebude třeba, " usmál se.
Chápala jsem, proč za mnou chodil i Black s Potterem. To oni mě našli, tak se asi taky zajímali, jak mi je. To bylo od nich hezké. Musela jsem to přiznat, i když ne moc nadšeně. Anebo tu byl důvod, který mi ucházel.
Neřekla jsem Pobertům ani slovo. Jen Removi další den ahoj. Věděla jsem, že bych měla poděkovat, ale pořád jsem tak nějak váhala. Připadalo mi to ponižující, protože oni zřejmě taky věděli, co se doopravdy stalo. Kdyby se mi nějaké kouzlo vážně nepovedlo, šla bych a bez problému poděkovala. Ale tady to nějak nešlo, prostě blok a konec.
Holky zuřily. Všechny vymýšlely, co bychom mohly provést zmijozelským, ale já neměla chuť jim něco oplácet. To ani v nejmenším. Už jsem na to prostě neměla sílu.
Všem holkám jsem vylíčila všechno, co jsem si pamatovala. A jasně jsem jim zdůraznila, aby to nechaly být. Nestála jsem o to, vidět na ošetřovně některou z nich. Tohle prostě bylo jen mezi mnou a zmijozelskými.
Black se začal chovat divně. Neprovokoval mě, nevšímal si mě. Že by přece jen Santa Claus existoval? Měla jsem pocit, že jsem dostala vytoužený vánoční dárek o několik týdnů dříve. A nijak mi to nevadilo.
Poslední hodinu ve čtvrtek jsme měli obranu. Seděla jsem výjimečně se Stanem a během hodiny jsem mu svou nohu převěsila přes jeho stehno. Když jsem to udělala, tiše se zasmál a zakroutil nevěřícně hlavou. Musela jsem se pousmát, jeho smích jsem milovala. Možná proto, že byl vzácný, zas tak často se nesmál.
Cítila jsem, že se na mě někdo dívá. Nedalo mi to a otočila jsem se. Malfoy se na mě zeširoka usmíval, že se mi chtělo až zvracet. V lavici za nimi seděla Alysha s Regulusem, který do ní pořád cosi hustil, ale že by ji to bavilo, na to nevypadala. Tvářila se znuděně a pak ho kusem pergamenu praštila po hlavě.
Škoda, že to byl jen pergamen. Já bych ho praštila něčím těžším a ostřejším.
Otočila jsem se na druhou stranu a viděla Blacka, jak na mě zírá. Nezašklebil se, neusmál se úsměvem, který říkal: co takhle dát si partičku?, netvářil se ironicky, prostě se jen tupě koukal. Bylo to divné.
"Ang, půjdeš se po obědě projít?" vyrušil mě Stanův hlas.
"Jasně, " usmála jsem se a dál už si Blacka ani nikoho jiného, kromě své lásky nevšímala.
Na obědě byl Black pořád divný. Ani nechápu, proč jsem se na něj dívala a přemýšlela, čím to asi je, když mě naprosto nezajímal. Mě zajímalo jen to, proč se tak chová. Co se sakra stalo?!
Dokonce ani Snapea neprovokoval, musím přiznat, že mě to trochu mrzelo, někdy to byla vážně sranda, ale mě to vlastně může být jedno.
Otočila jsem se ke zmijozelskému stolu a hledala tam Stana. Našla jsem ho uprostřed stolu, seděl s nějakými Zmijozeláky, kteří chodili do šestého ročníku a vedle něj se v jídle frfňala Alysha. Vedle ní zase Regulus. A opět do ní něco hustil, měla jsem pocit, že mu asi za chvíli vrazí. Vypadala už dost otráveně, kdo by ne, že? Taková příjemná společnost….
"Vnímáš nás?" zeptala se Lilly. Trhla jsem sebou.
"No, asi moc ne." utrousila Claire.
Hope byla ponořená do nějakého románu o čarodějce a nás absolutně nevnímala. Karol se kdesi u havraspárského stolu nakláněla nad jejich obráncem a pravděpodobně ho zvala na rande.
U Moreen seděl Tobias a špitali si. Co chvíli se něčemu zasmála a já si všimla, jak oba drží nenápadně bříško, které díky lektvaru nešlo vůbec vidět.
"Už jo. Co jste říkaly?" zamumlala jsem a píchla vidličkou do bramboru.
"Ptala jsem se, jestli jedeš na Vánoce domů, " řekla Claire a napila se.
"Protože my tady chceme zůstat tady, pokud nejedeš, jako minule, abychom ti dělaly společnost. Moreen říkala, že jede kvůli tomu miminku, ale vrátí se dříve, Hope pravděpodobně stráví Vánoce s Moreen, protože její mamka musí někam pryč anebo v knihovně. Karol jede, ale se vrátí den před Novým rokem, " vychrlila na mě Lilly a cpala si do pusy koláč.
"Hope by se mohla zabydlet třeba v regálu s knížkami, " podotkla jsem. "No, já letos musím jet, navíc jsem to slíbila skřítce a nechci ji zklamat, " řekla jsem a odsunula talíř pryč.
Při představě, jak sedíme na obrovské sedačce u krbu a obrovském obýváku a panuje mezi námi trapné ticho, koukáme před stromek ozdobený do zelenostříbrné a nakonec si já i rodiče najdeme výmluvu, abychom mohli odejít, se mi dělalo špatně a přešla mě chuť.
"Tak ok, my s Lilly teda pojedeme, ale den před Novým rokem jsme tu, takže klidně přijeď taky, " usmála se Claire a dodala: "Pokud budeš moct, "
Jo, taky jsem si říkala. Kdoví, kolik věcí se ještě do Vánoc stane, taky možná umřu, což nebyla zas tak špatná představa. Byla mnohem lepší, než představa Štědrého večeru u nás doma.
"Jdeš teda?" uslyšela jsem za sebou Stana. Tomu říkám odvaha, že došel až k našemu stolu. Holky zvedly hlavy a podívaly se na něj.
"Jo, jdeme," Vstala jsem a chytila ho za ruku. Společně jsme vyšli z Velké síně a chvíli jsme mlčky šli po schodišti.
"Chci se tě už dlouho na něco zeptat, " začala jsem.
"Na co?" Držel mě za ruku a někam vedl. Bylo mi jedno, kde.
"Až vyjdeš školu," odmlčela jsem se, "přidáš se k Voldemortovi?" hlas se mi automaticky ztišil, aniž bych chtěla.
"Angie, zlato," zasténal a přitáhl mě k sobě. Ale já chtěla odpověď.
"Řekni, jestli ano nebo ne." podívala jsem se mu do očí.
"Ano, " přiznal a udržoval se mnou oční kontakt. "Já musím. Ty víš, že jsem hodně pro čistou krev, ale zabíjení mi zase přijde moc drastické a přehnané. Ale když to chceš vědět, tak ano, přidám se k němu. Nemění to ale nic na tom, že tě miluji," řekl a chtěl mě políbit. Ucukla jsem a odvrátila hlavu. "Angie, prosím, nemuč mě. Ještě tím Smrtijedem nejsem." zaprosil a chytil mě za bradu.
"Máš na výběr. Nemusíš se k němu přidat. Můžeme utéct a někam se schovat,"
Přemáhala jsem se, ale i tak si musel všimnout, jak se mi v očích lesknou slzy. Bylo to poznat i na hlase.
Hořce se zasmál. "Najdou mě kdekoliv a s tebou nikam utíkat nebudu. Ty se chceš přidat k lidem, kteří budou bojovat proti nám a navíc tě nechci nějak ohrozit, ty blázne." usmál se. "A neplakej, puká mi srdce, "
A mě pukalo taky. Už jen při myšlence, že tohle skončí. Že už ho nikdy nebudu moct obejmout, že už ho nikdy nepolíbím.
Postavila jsem se na špičky a políbila jsem ho, zatímco jsem plakala. Chtěla jsem si ho ještě těch pár měsíců užít. Pár měsíců, které nám zbývaly.
Vzal mě do náruče a někam nesl. Vcelku mi bylo jedno, kde to bude, a co se mnou chce dělat, já chtěla být jen s ním a nikým jiným. Milovala jsem ho a v uších jsem slyšela tichounké tik tak, tik tak. To pomalu odtikával čas, který nám zbýval.
Zalezl se mnou do nějaké učebny, ve které jsem nikdy nebyla, a posadil mě na stůl. Začala jsem nohama houpat sem a tam, zatímco se otočil ke dveřím a zamumlal nějaké kouzlo.
"Poslouchej mě dobře, zlato," řekl a posadil se naproti mně, "zbývá nám jen pár měsíců a já si tě chci užít, jak nejvíc to půjde. Jsi jediná, kterou jsem doopravdy miloval, miluji a milovat navždycky budu! To si pamatuj, " prohodil a vstal. Poklepal mi na hlavu. "Vždycky to budu já. Se znamením zla, i bez něj. Na to taky nezapomínej!" poklepal mě znova. "A nejraději bych s tím užíváním začal hned, " dodal a políbil mě. Odtlačila jsem ho pracně od sebe. "Co?" zeptal se nechápavě a prohlížel si mě.
"Právě jsi mi potvrdil, že se staneš Smrtijedem," připomněla jsem mu, "nech mě, ať to rozdýchám, jo? Možná tak za rok, za dva budu v pohodě," vyskočila jsem na nohy a s těžkým srdcem odcházela.
Ubližovala jsem tím nejen sobě, ale taky jemu. A to bylo horší. Než jsem stačila otevřít stejnak zamčené dveře, chytil mě za zápěstí, přitiskl mě na sebe a pak silně svým tělem přitlačil ke zdi.
"Jsi moje a já si s tebou budu dělat, co se mi zlíbí." řekl a začal mě hladově líbat. Moc se mi to líbilo. Sakra, měl pravdu! A to mě štvalo.
Ano, byla jsem jen jeho, nikoho jiného a s radostí jsem se podvolovala jeho rtům. Věděla jsem, že kdybych nebyla opřená o zeď a on nebyl přilepený ke mně, zřejmě by se mi pod jeho výbuchem vášní podlomila kolena. Po celém těle mi naskočila husí kůže a jeho dravost je pomalu přenášela na mě.
Ale nechtěla jsem dělat nic. Byla jsem příliš vyčerpaná novými informacemi a stejně to vypadalo, že on bude stačit za nás oba.
Nespolupracovala jsem, spolupracovalo pouze moje tělo. Znovu jsme se spojili v jednoho a prožívali naši lásku plnými doušky. A to mu i mě dneska stačilo.


Alysha Alexandra Fionn:

Seděla jsem v křesle ve společenské místnosti a nohy jsem měla na stolku. Naštěstí jsem byla ve společence sama. Opřela jsem si hlavu o opěradlo, zavřela oči a poslouchala praskaní ohně v krbu. Dnešní vyučování bylo nudné. Nebelvírští byli mrzutí kvůli Angie a zmijozelští ti z toho měli velikánskou srandu. Angie měla štěstí, že to přežila! Tři lidi na ní poslali kletbu!

Rabastan byl dneska nervózní a její kámošky se mezi sebou moc nevybavovaly. Někdo vešel do společenky. ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nakonec jsem stejně ty oči musela otevřít, protože se ten někdo opřel o opěradla od křesla. Podívala jsem se na toho dotyčného. Byl to Rabastan a nevypadal zrovna v pohodě.

,,Alysho! Co se stalo Angie?!" Už jsem věděla proč není v pohodě. V téhle situaci jsem si přála zapadnout do toho křesla. Upíral na mě své oči a čekal na odpověď.

,,Muč...." pípla jsem polohlasem a ani jsem to nedopověděla. Rozzuřil se ještě víc! Začal házet věcmi, které se mu dostali pod ruce jako například vázy, učebnice a další krámy.

,,Ten kretén jeden blonďatej!" zařval na celou společenku. Měla jsem co dělat, abych si chránila hlavu. Začal kopat do všeho! Například do pohovky, která za to nemohla a ještě ke všemu začal strkat do menšího nábytku, který se povalil.

,,Já ho zabiju! Vážně to udělám!" začal vyhrožovat. Konečně přestal zuřit a uklidnil se. Mávla jsem hůlkou a všechno dala do pořádku. Sedl si na pohovku a začal hluboce dýchat, aby to ze sebe dostal.

,,Bude v pohodě, ona je silná! Ale trojnásobek to mohlo být i na ní moc…" zamyšleně jsem řekla věc, kterou jsem nechtěla. Otočil se a v očích měl vyděšení.

,,Řekni mi všechno!" naléhal na mě.

,,Najednou na ní poslali Crucio Lucius, Regulus a Belatrix." vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Až příliš pozdě jsem si to uvědomila. Proč mu to já kráva řekla?! Už si radši nebudu otevírat hubu.

Vyskočil na nohy a už bral do ruky vázu, když v tom do společenky vešel Regulus. Sakra Regulus! To nebylo dobré! Rabastan vyšel naproti němu a přimáčkl ho na zeď. Vyskočila jsem nohy.

,,Ty hajzle! Jak si jí to mohl udělat!" vyštěkl na něj Rabastan. Regulovi to došlo a šlehl po mě pohledem.

,,Ona si to zasloužila." sykl Regulus. Tak to neměl říkat! Rabastan se naštval ještě víc. Začaly lítat pěsti a já přehlížela. Najednou spadli na zem a mlátili se na zemi. Chvíli byl Rabastan na něm, pak se to obrátilo, a tak to bylo pořád dokola.

Rabastan nějak Reguluse odkopnul a zvedl se na nohy. Oběma tekla krev z nosu a ze rtů. Věděla jsem, že by to dopadlo zle a tak jsem zakročila. Skočila jsem mezi ně a své ruce jsem rozpažila, aby šli dál od sebe.

,,To už by stačilo!" zařvala jsem na ně a podívala jsem se na ně. Jeden z nich to nevydržel a chtěl dát tomu druhými pěstí, ale místo toho se trefil do mého spánku.

,,AU!" vyjekla jsem. Bolelo to jako čert! Spadla jsem na zem a oběma rukama jsem si chytla hlavu. Ani nevím z jaké strany jsem dostala to pěstí.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Regulus. Neodpověděla jsem mu a šla rovnou do ložnice. Sedla jsem si na postel a pořád jsem si držela hlavu. Najednou se mi chtělo spát. A já vím, že se nesmí aspoň půlhodiny po bouchnutí do spánku spát.

Alysho! Nespi! Už se mi klížily víčka. Někdo vletěl do ložnice.

,,Alysho, nesmíš usnout!" Podle hlasu to byl Rabastan. Bylo pozdě. Já zavřela oči a usnula.



Byla středa a už bylo po vyučování, seděla jsem na posteli a četla si knihu. Přitom jsem přemýšlela o tom, že mi nic Malfoy neudělal, když jsem odešla od toho mučení. Nezmlátil mě, nezmučil mě a normálně se semnou baví. Asi mu přeskočilo! Nebudu se kazit den myšlením na Malfoye. Napadlo mě, že si půjdu sednou do společenské místnosti k naší ,,partě" . Když jsem zavírala na dveře vrazil do mě nějaký vysoký kluk.

,,Promiň." omluvil se a já se něj otočila. Byl to ten šesťák, který semnou tancoval na plese.

,,To je dobrý." řekla jsem a chtěla jsem odejít do společenky. Zastavil mě.

,,Nechtěla by ses projít?" zeptal se. Vůbec nevím jak se jmenuje a půjdu se s ním projít? Proč ne! Když jsme procházeli společenskou místností, všimla jsem si, že Regulus čte nějakou učebnici a nenápadně nás pozoruje. Proč mě pozoruje? To si mě jako hlídá?! Tak to vážně nemusí! Konečně jsme vypadli ven a procházeli se. Zastavili jsme se v nějaké chodbě.

,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se nejistě.

,,Robert Smith." odpověděl. Pořádně jsem si ho prohlídla. Polodelší špinavě blonďaté vlasy, výrazné zelené oči a byl vysoký asi jako Regulus. Asi bych se mu měla taky představit.

,,Já jsem..." nestačila jsem to doříct, protože mi skočil do řeči.

,,Já vím kdo jsi." Fakt? To jsem chtěla vidět co z něho vypadne.

,,Ty jsi Alysha Alexandra Fionn naše zmijozelská princezna." zakřenil se. Jak mohl vědět moje druhé jméno, když jsem ho nikde nepoužívala! Fakt, ani na ty pitomý učebnice jsem ho nepsala. A ještě řekl princezna! To jsem nesnášela ještě víc!

,,Ještě bych se měl poklonit." řekl to úsměvem a poklonil se.

,,Hlavně to ne!" vřískla jsem ze smíchem v hlase. Napřímil se a zasmál se. Měl takový hluboce zvonivý smích, který se mi velice líbil.

Robert byl taky velice krásný, k nakousnutí. Ani mi nevadilo, že je o rok mladší. Pořád jsme stáli na té chodbě a povídali si všelijaké blbosti, co nás napadli. Čas nějak rychle ubíhal a ani jsme si nevšimli, že je venku pomalu tma. Pomalu jsme se zvedali ze země, protože jsme si sedli. Chtěli jsme vyjít na večeři, když v tom jsme uslyšeli známý hlas. Teda pro mě známý byl, bohužel.

,,Alysho, co tady děláš?!" sykl a pomalu se k nám blížil. Změřil si Roberta pohledem.

,,Co je tobě do toho!" vyštěkla jsem. Takovou mě zatím Rob nezná, že dokážu být i zlá. Napadl mě nápad, jak Reguluse rozpálit do běla.

,,Polib mě." zašeptala jsem na Roba. Chvíli nepochopil, ale pak vzal mojí hlavu do rukou, přitáhl si mě k sobě a políbil. Schválně jsem u toho zvedla jednu nohu, jak se to dělávalo. Zavřela oči a ten polibek jsem si vychutnávala jak to šlo. Musela jsem přiznat, že překrásně líbá. Přestali jsme a já se podívala na Reguluse. Byl rudý vzteky a pěsti měl zaťaté. Ušklíbla jsem se.

,,Tos udělala naposledy!" zařval na mě. Trochu jsem poskočila, protože jsem se lekla. Ukázala jsem na Roba, aby už radši šel pryč a on s úšklebkem poslechl.

,,Myslíš?" řekla jsem to svým medovým hláskem zděděném po otci. Rob už byl na konci chodby a já jsem se s ním spojila přes nitrozpyt.

,,Nepočítej s tím, že se to ještě někdy stane. No, ale nikdy neříkej nikdy." řekla jsem mu a on se porozhlédnul, kdo mu to říká a nakonec se podíval na mě a já přikývla. Usmál se a odešel.

,,Nebuď drzá holčičko!" sykl. Nebezpečně se přibližoval. Stála jsem a byla připravená na facku nebo na něco i horšího.

,,Už nejsem žádná holčička." prskla jsem a odešla. On tam pořád stál a tupě zíral na mě. Co to sakra mělo znamenat?! To mu zase v té palici přelítlo? Normálně to vypadá, že by žárlil nebo co? Sama jsem nevěděla.

Řekla jsem si, že dneska na večeři nepůjdu a tak jsem šla rovnou do ložnice. Řekla jsem heslo a vchod mě pustil dál. Ve společenské místnosti seděl naše ,,parta" . Myslela jsem si, že budou na večeři, evidentně jsem se mýlila.

,,Alysho, pojď jsem." zavolal mě Lucius. To určitě!!!

,,Dej mi pokoj." odsekla jsem a šla do ložnice.



Byl čtvrtek a já akorát snídala. Podívala jsem se na Reguluse a pořád měl na rtu tu jizvičku s toho praní s Rabastanem. Stan ten byl šťastný, že se Angie konečně probrala. Co jsem zaslechla, tak prý spala docela dlouho. Dnešek byl zase nudný. První čtyři hodiny jsme měli bylinkářství, dějiny čar a kouzel, přeměňování, věštění a právě jsme se šourali na obranu proti černé magii. Všichni věděli, že bude jen výklad a tak jsme se netěšili. Sedla jsem si do lavice, vedle mě si zase sednul Regulus a začala hodina. Zapisovala jsem si poznámky, které nám diktoval profesor. Jaksi mě to přestalo bavit a tak jsem si začala čmárat na pergamen.

,,Pořád si mi neřekla, co to mělo znamenat s tím šesťákem." řekl Regulus. Ježíši,

to bude pořád otravovat! To je moje věc!

,,Tebe to nemusí zajímat!" odpověděla jsem mu. Už mě to přestává bavit. Ty jeho otázky! By se z nich člověk zbláznil.

,,Za prvé: je o rok mladší, než ty! Za druhé: je to podřadná vrstva a za třetí by to tvoji rodiče nedovolili, abys s ním chodila." Ten jeho druhý bod mě naštval, ale nehorázně! Vzala jsem kus pergamenu, který jsem měla na stole a praštila jsem mu ho o hlavu, aby už držel hubu.

Zpražil mě pohledem a radši se věnoval profesorovi. Konečně byl klid! Konečně zazvonilo a bylo konec dnešního vyučování. Všichni šli na oběd a já nebyla výjimkou.

Vešla jsem do Velké síně a šla jsem si sednout vedle Stana, který tady byl překvapivě rychle. Seděl z nějakými šesťáky, ale Robert tam mezi nimi nebyl. Začala jsem obědvat, když v tom si vedle mě zase sednul pan Otravný a lá Regulus.

Sem tam jsem do pusy strčila nějaké to jídlo, ale jinak mě přešla chuť.

,,Pořád jsi mi to nevysvětlila." osvětil mi paměť. A ani ti to vysvětlovat nebudu!

,,A taky ti to nevysvětlím! Je to sakra moje věc!" hodila jsem vidličku na talíř a odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | 5. září 2009 v 18:00 | Reagovat

Skvělý!! Fakt se ti to povedlo ;) :) Moc se mi to líbilo..a Robert vypadá zajímavě..plánuješ s ním ještě něco?? :)

2 Denika Denika | E-mail | Web | 8. září 2009 v 22:02 | Reagovat

hej to s tým Robertom na tiež zaujalo a celkovo keď ju buchli a ze nesmie zaspať. A takisto Angie a ako po nej pokukuje Black to sa mi páči:)

3 Lucy-y Lucy-y | Web | 11. září 2009 v 11:42 | Reagovat

moc povedená kapitola,libí se mi Regulovy reakce...

4 Lilly-SB Lilly-SB | Web | 17. září 2009 v 8:55 | Reagovat

téda Stan musel pořádně zuřit, když se dozvěděl, co Angie udělali. ale  to, že se jejich cesty rozejdou, to je smutný... leč tak to bývá :( děvčátka, píšete tak poutavě a reálně, já vás hltám :) noo Robert je vskutku zajímavej, chtěla bych vidět, jak vypadá :) a Reg, jak žárlí, to je mazec :D

5 Hope Hope | Web | 25. září 2009 v 19:17 | Reagovat

já vím, že scéna na ošetřovně určitě neměla být vtipná, ale když já si představila jak madame Pomfreyová vynáší Stana v zubech =oD
počítám, že tam je něco, o čem Angie neví a co jí jaksi uniká...jen doufám, že to není to, co si myslím a mám dokonce pocit, že už jsem z toho jednou vyjádřila obavy...
Alysha praštila Regula kusem pergamenu po hlavě? =oD jééé =oD i když je fakt, že něčím těžším by to bylo lepší =o)))
jak by taky mohla Hope vnímat, když má v rukou knížku, že? =o) mno, upřímně řečeno, ona ta knížka může být třeba jenom pár metrů od ní a většinou nevnímá, pokud už ji teda nemá alespoň jednou přečtenou =oD
hele, strávit Vánoce c knihovně není zase tak špatná představa, aby bylo jasno! =oD a ten regál? hm, to není špatný nápad =oD
nééé =o( Stan se přece nemůže přidat k tomu blbečkovi, co nemá ani pořádný nos! =o( to přece nejde! už kvůli Angie...
takže Stan nepočítá s tím, že by byl s Angie, i když bude Smrtijed? ani se nepokusí nějak ten vztah zachránit? nepokusí se Voldemortovi odporovat, když Angie tak hrozně moc miluje? nebo to tedy alespoň tvrdí...taky by se ještě třeba mohl pokusit přemluvit Angie, aby se přece jenom přidala k Voldemortovi, i když to myslím zrovna u ní nehrozí...chlapec mě tedy velice zklamal!
chudák Alysha, snad to s tou hlavou nebude moc vážné
Robert Smith je určitě hrozně hezký, tedy podle popisu určitě ;o)
já osobně si myslím, že Regulus žárlí a to hodně =o) nj, láska je prevít =o)

6 Drow Drow | Web | 26. března 2011 v 19:01 | Reagovat

Já nevim proč, ale strašně by se mi líbilo, kdyby se Alysha dalal dohromady s Regulusem, ikdyž je to takovej grázl :D

Jo a ještě jedna věc, která mi přijde na tý povídce fakt dobrá. Jak vždycky odvyprávíš něco o jedný holce a tam ledabile zmíníš co se stane s tou druhou.
Vždycky mě pak strašně "štve" že nevim co se s ní přesně děje a pak si mnohem víc užívam tu část kdy zjistim co to doopravdy bylo :D...chápeš co myslim, ne? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama