9. kapitola 2/2

22. září 2009 v 11:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná

Alysha Alexandra Fionn:
Pořád jsem byla začtená do té knížky, když jsem uslyšela hlasité PRÁSK! Nadskočila jsem a podívala jsem se po zdroji zvuku. Byla to nějaká skřítka.

,,Pan a paní domů si přejí, aby se slečna dostavila na společný oběd" oznámila svým pisklavým hláskem a já přikývla. Zase se přemístila. Vzala jsem na sebe černé kraťasy a žluté tílko a vyrazila na oběd.

Když jsem dorazila do jídelny, kterou jsem mimochodem hledala hodně dlouho, tak jsem si všimla, že se čeká na mě a na Angie. Koukla jsem se po volných místech. Volno bylo vedle táty nebo vedle Joshe. Radši jsem se posadila vedle táty. Pocítila jsem, že bych se měla omluvit.

,,Omlouvám se za zpoždění" porozhlídla jsem se po všech a všichni přikývli. Čekali jsme na Angie a já opravdu začínala mít hlad! Sakra kde je ta holka! Konečně dorazila a její otec po ní hodil velice hnusný obličej. Posadila se a řekla:

,,Omlouvám se" v hlavě si myslela své. Pan Ginnar zatleskal a na stole se objevilo jídlo. Nandala jsem si hranolky a smažený sýr.

První kdo dojedl byla Angie. Pak už všichni dojídali a já už taky vstávala k odchodu.

,,Aly, oblékni se na šerm a za 15 minut na zahradě" oznámil mi táta a já nadskočila a šla se obléct.

,,Omlouváme se za toho našeho haranta" omlouvala se paní Ginnarová. Takhle mluvit o své dceři! U nich to bylo asi normální.

Už jsem na sebe cpala oblečení na šerm. Už jsem byla oblečená, vzala jsem si helmu, fleret a vyšla na zahradu. Když jsem vyšla na zahradu, tak všichni seděli v křesílkách a popíjeli nějaký alkohol. Všimla jsem si, že táta už je taky převlečený a čeká na mě. Usmál se na mě a už si na hlavu nasazoval přilbu. Postavili jsme se proti sobě a zaujali bojovný postavení. Všichni se na nás dívali. Máma tleskla a začali jsme. První kdo zaútočil byl táta a já jsem se mu obratně bránila. Pak jsem útočila já, pak on a takhle to bylo dokola. Vzpomínala jsem na kroky a údery, které jsem se naučila. Asi po deseti minutách jsem tátovi vyrazila z ruky jeho fleret. Sundali jsme si ochranné přilby a podali jsme si ruce. Všichni začali tleskat a cítila jsem, že se na mě někdo kouká. Přes nitrozpyt jsem našla kdo. Byla to Angie, která stála o okna a držela v ruce skleničku. Mě napadlo, že se s ní spojím.

,,Ahoj Angie, já vim, že mě sleduješ" porozhlédla kdo to je, ale pak jí trklo. Podívala se na mě a koukali jsme se z očí do očí.

"Vítám tě v mé nemravné mysli Alysho. Klidně se tu porozhlédni, ale nevylekej se. Potřebuješ něco, že jsi mi tak urychleně vlezla do hlavy?"

Šla jsem jsem se napít. Máma mi přičarovala křesílko, abych se mohla posadit. Kývla jsem na znamení poděkování a zářivě se na mě usmála. Seděla jsem v křesílku, v ruce jsem měla skleničku z nějakou limonádou a poslouchala rodiče. Máma se bavila s paní Ginnarovou o výzdobě na ten ples, jak jsem se dozvěděla. Táta se bavil s panem Ginnarem koho pozvou a Josh debilně koukal do zahrady. Zajímalo mě, proč mě a Angie vytáhli ze školy jen kvůli nějakému blbýmu plesu. Budou tam stejně samí Smrtijedi! O to jsem vážně nestála! Podívala jsem se na oblohu a už se pomalu stmívalo. Podívala jsem se zpátky a utvořili se takové skupinky. Chlapi se bavili o famfrpálu a my ženy jsme se začali bavit o tom, co si vememe na ples.

,,Andreo, co sis vybrala na ten večírek?" zeptala se moje máma paní Ginnarové. Předtím to byl ples teď je to večírek! Sakra, co z nich ještě vypadne.

,,Já mám vybrané tmavě modré šaty, které mají ramínka a mají výstřih do Véčka. Abych nezapomněla, mají takovou jednoduchou sukni" odpověděla na dotaz mé mámy paní Ginnarová.

,,A co sis vybrala ty Victorie?" pro změnu se zase zeptala mé mámy.

,,Já jsem si vybrala takové světle růžové šaty. Také mají ramínka, ale zase mají výstřih do půl kruhu" představila nám své šaty máma. Musel jsem uznat, že má dobrý vkus. Máma měla černé vlasy, takže jí to bude ladit. Já mám totiž hnědé vlasy po tátovi. Najednou se obrátili na mě a já málem vyskočila.

,,Alysho a jaké šaty sis vybrala ty?" zeptala se mě paní Ginnarová. To nemohly vydržet až na ten večírek?! Asi ne!

,,Já mám červené šaty. Mají korzet a nařasenou sukni" odpověděla jsem jim. Obě přikývli.

,,Mě by zajímalo, co si veme moje dcera. Ale Alysho, dobrý výběr" ohodnotila moje šaty Ginnarová a dcera řekla takovým divným tónem.

,,Jdu spát" oznámila jsem jim a šla si lehnout.


Byli dvě odpoledne a Angie nebyla na snídani ani na obědě. Na Ginnarových už bylo znát, že jsou naštvaní na chování své dcery. Dneska se měl konat ten slavný večírek! Jsem štěstím bez sebe.

,,Alysho, prosím tě, jdi vzbudit naší dceru" poprosil mě mile pan Ginnar. To jsem jako služka? Či co?!

,,A už se můžete připravit u ní v pokoji" dodala paní Ginnarová.

Vyběhla jsem rychle schody a zaťukala jsem na její dveře. Ona fakt ještě chrápe! To snad není možné!

"Kdo mě to sakra budí?!" zařvala tak hnusně, že jsem měla chuť jí ty dveře rozsflákat. Napadlo mě, že se jí dostanu krásně do hlavy

,,Vstávej ty lemro líná, už jsou dvě odpoledne" to pro ni muselo být milé překvapení. Když se jí někdo vkrade do hlavy, zrovna když se probudí. Zrovna jsem si přečetla její myšlenky a musela jsem se zasmát.

"Buď tak laskavá a přestaň mi lézt do hlavy!" ta byla milá když se probudila.

"Tak mi otevři!" řekla jsem stejným hlasem. Otevřela a šla si zase lehnout do postele.

"Neumíš si otevřít sama?!" vyštěkla. Neumím! Je to její pokoj a nebudu jí chodit do pokoje bez vyzvání. "Co chceš?" tak byla teda milá jako Malfoy!

Podívala jsem se po pokoji. Všude byli plakáty, názvy kapel a nakonec jsem se podívala na kytaru.

"V sedm začíná večírek a - " nenechala mě ani domluvit.

"O žádném nevím!" ta by si mohla podat ruku z Blackem kvůli tomu lhaní.

"Řekli mi, že tě mám vzbudit a společně se máme přichystat. Začátek je v sedm večer." oznámila jsem jí, divně se na mě podívala.

"Tak z tebe už si taky udělali služku?" zašklebila se. Bohužel ano! "Tak trochu." přiznala jsem jí.

"Jsou dvě, začátek je v sedm…máme pět hodin na přípravu. Tak mě nech ještě spát jo?" to si dělá srandu! Vytáhla jsem obrovský kufr kde jsem měla šaty. Protože máma vzala sebou asi další patery šaty. O kterých jsem nevěděla. Ale předem jsem měla vybráno. ,,Co to je?" zeptala se.

"Tam mám šaty. Jedny bych si měla vybrat. Tvoje jsou dole v takové velké krabici." vyvalila na mě oči. Proč tak blbě čumí! ,,Hm..." zabručela.

"Tak to asi bude velký mejdan."Alex donesla bys mi prosím tu krabici." podívala jsem se na ní a kdyby pohled zabíjel už by byla mrtvá.

"Děláš si prdel? Copak vypadám, jako služka?! Dones si ji sama." štěkla jsem a sedla do jejího křesla a ona se rozesmála. Ha ha vtipný!

"Mluvila jsem ke své skřítce víš?" osvětlila. "Ty se snad taky jmenuješ Alex?" bohužel! Aspoň, že se nesměje. Za chvíli se u ní objevila její skřítka z krabicí. ,,Díky" poděkovala jí a skřítka zase zmizela.

"Alexandra." opravila jsem jí. Začala se přehrabovat v krabici.

"Tak já už lezu, protože než to na sebe nacpu…" nedokončila to. Už se cpala do šatů. Její šaty byli krásné. Černo šedé. Na korzetu měli diamanty, které tvořili květiny. Já měla už na sobě své červené šaty. Vlasy jsem si jako vždy rozcuchala. Angie je měla sčesané a pár pramínků měla zvlnitých. S Angie jsem si skvěle popovídali a její skřítka Alex byla skvěla. Škoda, že tady nebyla moje skřítka Tea. Za chvíli bylo sedm a tak jsme vyšli. Dorazili jsme ke schodišti. Lapala jsem po dechu. Tolik lidí! Ty vole! Když jsme scházeli ze schodů tak se všichni na nás otočili. Nadzvedla jsem si sukni a sešlapování schodů mi šlo velmi dobře. Když jsem proplouvala lidma, všimla jsem si, že jsou tady Malfoyovi, Blackovi a další smrtijedské rodinky. Pan Ginnar navrhl, že se všichni navečeříme.

Porozhlídla jsem se po stole, který měl tvar T. Na jedné straně jsme seděli my a na druhé straně Ginnarovi. Na konci seděli Blackovi! Bože! Proč zrovna oni! Slova se ujal pan Ginnar.

,,Milý hosté, tímto vás vítám na zásnubním večírku Alyshy Fionn a Angie Ginnarové" cože! To si dělali srandu?! Ne! Angie nic neřekla, protože nevnímala. Táta se na mě podíval.

,,Alysho, jdeš první" řekl. Já jsem nevěděla koho si beru! Sakra! Někdo stál zamnou a já se otočila. Zamotala se mi hlava! Je mi blbě! Byl to Regulus! To néééé! Podívala jsem se na tátu a přikývnul. Přijala jsem ruku Reguluse Blacka. Přešli jsme do prostřed sálu a všichni se na nás koukali. Kleknul si a vzal do své ruky mou. Mě bylo do breku!

,,Alysho Alexandro Fionn, vezmeš si mě za muže?" zeptal se a upřel na mě ty jeho zářivě modré oči.

,,Ano" vydechla jsem. Nasadil mi prsten a vstal. A já věděla, že se musíme políbit. Dali jsme si normální pusu, protože dál jsem ho nepustila. Počítal s tím a ani se nenaštval. Všichni začali tleskat a sedli jsme si. Sedl si vedle mě.

Podívala jsem se na prsten. Byl stříbrný a měl na sobě zelený smaragd ve tvaru hvězdy.

,A teď ty Angie." vstal její otec, střelila po něm pohledem. Došli jí co musí udělat. Podívala se na mě.

"Tak to ani náhodou! Já si ho nevezmu!" vysočila na nohy a začala ječet na otce. Já jsem to nevnímala. Bylo mi špatně, že si musím vzít zrovna jeho! Proč to není nikdo jiný. Musela jsem se podívat na Angie, protože řekla moje jméno.

"Alysho!" lekla jsem a nepodívala jsem se na ni. Určitě byla rudá vzteky.

"Ty si to necháš jen tak líbit?! Nenakecáš mi, že jsi s výběrem manžela spokojená, to ani náhodou!" řvala na mě a já se na ní nepodívala a nic neřekla. "Alysho tak řekni něco! Tobě nevadí, že ztratíš všechnu svobodu?! Že si s tebou bude moct dělat, co se mu zlíbí? Že ho budeš muset poslouchat nebo tě jinak zmlá - " Regulus mě pod stolem chytl za ruku, ale byla jsem ráda, že to udělal.

"Zmlkni už!" vložil se do toho její otec. "Zmlátí!" zaječela. "Budeš jako nějaký skřítek! Nebudeš mít o nic větší práva, jaké mají oni! Budeš, jako otrok!" měla pravdu, ale co já s tím nadělala? Nic! Pevněji jsem sevřela Regulovu ruku.

"Já nejsem žádná plemenná klisna, kterou někomu prodáš! Já si ho nevezmu!" hodila svojí židlí.

"Prodám?!" zaječel její otec a spráskl ruce. "Měl bych tvému snoubenci ještě zaplatit nehorázné peníze, že si tě vůbec bere!" to muselo bolet!

"Ty nejsi můj otec!" plivla a dostala facku. Přestala jsem vnímat svět. Přemýšlela jsem, jak to bude dál?? Co budu muset dělat? Budu ho muset poslouchat. Pokud neposlechnu, zmlátí mě nebo hůř zmučí mě. Byla to strašná představa. Podívala jsem po stole a Angie se slzami seděla a dívala se na svůj zásnubní prsten. Musela jsem pryč!

,,Promiň te, odskočím si" vytratila jsem se. Nešla jsem na toaletu, ale na zahradu do altánku. Na chodbě mě někdo zastavil.

,,Omlouvám se. Měl jsem ti to říct" skopil oči. Všechno mi došlo! On to celou dobu věděl! A Malfoy taky! Proto se tak choval, proto si mě hlídal! Zmetek jeden!

,,Tys to celou dobu věděl?!" zařvala jsem.

,,Promiň" omluvil se znovu, napřáhla jsem se a dala jsem mu facku a odešla do altánku. Sedla jsem si a podívala na hvězdy. Proč zrovna já? Někdo si ke mně přisedl. Podívala jsem se a byla to máma.

,,Vím jak se cítíš, já jsem zažila úplně to stejné" utěšovala mě. Byla jsem jí vděčná, že přišla. Opřela jsem si hlavu o její hruď a nahlas jsem se rozplakala a přitom mě hladila po vlasech.



Angie Aurora Ginnara:
Na oběd jsem se nedostavila a odpoledne jsem se nudila. Zašla jsem zase za Alyshiným bratrancem. K mé smůle jsem ji potkala zrovna, když jsem se vracela z jeho pokoje. Zřejmě mi moje vyprávění nezbaštila, nevadí.
Vyhrávání na kytaru mě přešlo asi po sedmi hodinách. A tak jsem poprosila skřítku, zda by mi nedonesla mého přítele pro veselou náladu. Jablkového Amudsena.
Stála jsem u okna se sklenkou vodky v ruce a koukala na Alyshu, jak se svým otcem šermuje. Šlo jí to vážně dobře, to se muselo nechat.
Zřejmě ji to učili od útlého věku. Ona uměla šermovat od malička, já se zase od malička uměla opít. Dobrý paradox, ne?
Když jsem si ale vzpomněla, jak mě dostal "drink", který mi namíchal Black, otřásla jsem se a usoudila, že bych měla ještě trénovat. A tak jsem se napila.
Viděla jsem, jak někam její otec odešel s tím mým. Moje matka zrovna kvokala s tou její pod naším zahradním altánem. Koko, kokodák. Šlo to přes otevřené okno slyšet až ke mně.
"Vítám tě v mé nemravné mysli, Alysho. Klidně se tu porozhlédni, ale nevylekej se. Potřebuješ něco, že jsi mi tak urychleně vlezla do hlavy?" V duchu jsem se ušklíbla a byla jsem si jistá, že jí ten sarkasmus poslední věty určitě neunikl.
Napila jsem se a pořád na ni upírala oči. Ona se ale dívala jinam, někam do dáli a i přesto, že věděla, že na ni zírám, neotočila se. A ani mi neodpověděla.
Byla jsem vyčerpaná. Věděla jsem, že i kdybych se snažila sebevíc zaštítit proti jejímu úmyslnému vniknutí do mé mysli, nedokázala bych to. Ona byla prakticky neporazitelná. Nitroobrana, ani nitrozpyt nebyly mou silnou stránkou.
A tak jsem dopila láhev, svlékla si oblečení, natáhla si tričko a nápisem Europe, vklouzla pod peřinu a s Alyshou v hlavě usnula.
Se zavřenýma očima jsem nahmatala polštář a přetáhla jsem si ho přes hlavu, abych nic neslyšela. Jenže klepání bylo stále usilovnější a nepřestávalo.
Vztekle jsem zařvala. "Kdo mě to sakra budí?""
"Vstávej, ty lemro líná, už jsou dvě odpoledne." uslyšela jsem v hlavě zase ji. Jak si to jako představuje?! Místo toho, aby otevřela svá drahocenná ústa a obtěžovala se mi odpovědět, se mi nakvartýruje do hlavy a udělá si pohodlí na mých myšlenkách. No a co, že jsou dvě odpoledne?! Zahihňala se, slyšela, co si právě myslím.
"Buď tak laskavá a přestaň mi lézt do hlavy!" zaječela jsem dost nahlas, aby mě přes dveře slyšela.
"Tak mi otevři," oplatila mi milým hláskem. Se nezblázním, ne?
Rozhlédla jsem po mém pokoji a chvíli váhala, jestli ji mám pustit, když vypadal, jako můj pokoj. Nakonec jsem usoudila, že pokud cekne, zaplatí za to.
"Neumíš si otevřít sama?!" vyštěkla jsem. A co vůbec chce? Takhle brzo? Proč chce vůbec ke mně do pokoje? Snad mi nepřišla dělat nějaké zmijozelské čistokrevné a superčernokněžnické kázání, které má od Malfoye. Zděsila jsem se. "Co chceš?" zeptala jsem se rozmrzele a posadila se na posteli.
"V sedm začíná večírek a - "
"O žádném nevím, " skočila jsem ji do řeči a zase si lehla. Sice jsem lhala, ale ne zas tak úplně. Došlo mi, že rodiče nějaký mejdan pořádají, ale nikdo mi nic neřekl. Tak proč bych se o to měla zajímat?
"Řekli mi, že tě mám vzbudit a společně se máme přichystat. Začátek je v sedm večer, " pokračovala, jako bych ji nikdy nepřerušila a děsně mi tím lezla na nervy.
Pak jsem se zašklebila. "Tak z tebe už si taky udělali služku?"
"Tak trochu, " přiznala a rozhlížela se po mém pokoji, po plakátech, po malbách a nápisech a nakonec její zrak utkvěl na kytaře, která byla opřená v rohu za postelí. Nic ale neřekla.
"Jsou dvě, začátek je v sedm. Máme pět hodin na přípravu. Tak mě nech ještě spát, jo?" řekla jsem tak trochu rozkazovačně. O pár vteřin později jsem si všimla, že s sebou do pokoje dotáhla nějaký, zřejmě dost těžký a velký kufr. "Co to je?" Přemohla mě zvědavost.
"Tam mám šaty. Jedny bych si měla vybrat. Tvoje jsou dole v takové velké krabici, " Cože? Další šaty?! Mám jich celou místnost a oni mi koupí další?!
"Hmm, " zabručela jsem. Tak to asi bude velký mejdan. "Alex donesla bys mi prosím tu krabici, " zamumlala jsem a Alysha mě málem zabila pohledem.
"Děláš si prdel? Copak vypadám, jako služka?! Dones si je sama, " štěkla, a aniž bych ji vyzvala, sedla si do mého křesla. Rozesmála jsem se a dobrou minutu se smát nepřestala. Vražedně se na mě dívala.
"Mluvila jsem ke své skřítce, víš?" osvětlila jsem jí. "Ty se snad taky jmenuješ Alex?" ptala jsem se už uklidněná. Než ale stačila odpovědět, objevila se u mé postele malá skřítka a podala mi velikou krabici. "Díky, " řekla jsem, ona se poklonila a zase s úsměvem zmizela.
"Alexandra, " opravila mě Alysha. Jen jsem přikývla a otevřela krabici. Šaty v ní byly naprosto úchvatné!
"Tak já už lezu, protože než to na sebe nacpu, " nechala jsem větu nedokončenou. A začaly jsme se připravovat.
Odpoledne uteklo skvěle, s Alyshou jsme si pořád povídali a Alex nám pomáhala s přípravami. Ji jsme do debaty zapojily taky. Za minutu sedm jsme mířily rychlými kroky po chodbě a držely jsme si sukně u šatů, abychom neupadly.
Alysha měla červené šaty bez ramínek, s bohatou sukní a vlasy měla rozcuchané. Já jsem měla šaty šedé, korzet ozdobený diamanty ve tvaru květin, vlasy rozpuštěné a sem tam nějaké konečky zvlněné.
Když jsme dorazili ke schodišti, zalapala jsem po dechu. Tolik lidí! Mohlo jich tam být kolem stovky a docela jsem se divila, že se vůbec do domu vešli.
Ale i přesto, že tam bylo tolik lidí, byla spousta místa na tanec. Taneční parket v našem sále byl prázdný a všichni se motali kolem stolů.
Všichni najednou zmlkli a otočili se na nás. Alysha bez problému šla po schodech (anebo to dobře hrála), ale já měla co dělat, abych sebou nesekla. Chytila jsem si sukni a nadzvedla ji. A pak jsem se statečně vydala do té odporné hadí jámy mezi ty syčáky s černou "in" kérkou na předloktí.
Mé, ehm šoky nebraly konce. Spatřila jsem jistou blond hlavu a začala jsem se rychle rozhlížet, kam bych mohla utéct. Jenže ve chvíli, kdy jsem se plížila pryč, můj otec navrhl, abychom se všichni posadili a povečeřeli.
Seděli jsme u stolu velmi zvláštního tvaru. Bylo to velké T. Nahoře - jako hostitelé - jsem seděla já a moje rodina, společně s námi ale seděla i Alysha s rodinou. Musela jsem se otočit, abych zjistila, kdo sedí na konci "nožičky" toho velkého T a - !!!!!!!!!!!!
Ach-můj-Bože! To je moje smrt! Mohla bych skřítku poprosit o nějaký ten jed (nejen) pro sebe, ale nebyl čas. Můj otec si vzal uvítací proslov.
Vždyť pro ně si jejich rodiče nepřijeli. A co tu vlastně dělali zmijozelští, když pro ně si taky nikdo nepřišel. Tedy alespoň, když jsem tam byla já.
Myslela jsem si, že už mě nic nepřekvapí, ale zmýlila jsem se. Což se nestávalo často. Naproti mě si přisedl Black a naproti Alyshe Regulus. Vedle mě i jí zůstalo jedno místo volné a kolem toho seskupení stolů do T byly kulaté stoly, které utvářely obrácené U.
Nevnímala jsem, o čem se všichni baví. Hleděla jsem do talíře, sem tam jsem "omylem" kopla Blacka pod stolem a myšlenkami jsem byla u holek v Bradavicích.
Uslyšela jsem, jak zahrčely židle, tak jsem se podívala, kdo to vstává. Alysha a Regulus. Tak jsem zase svou veškerou pozornost začala věnovat tomu porcelánovému talíři.
"A teď ty Angie, " postavil se otec a já jsem se podívala na něj. Nikdy jsem ho neviděla takhle se usmívat. Střelila jsem očima k Alyshe, která si právě sedala a tentokrát Regulus vedle ní.
Vypadala, jako by se jí vůbec nic netýkalo, jako by byla v jiném světě a ne tady mezi těmi hady. A mě to došlo - konečně!
"Tak to ani náhodou! Já si ho nevezmu!" vyskočila jsem na nohy a ukázala na Blacka, který se jen arogantně ušklíbl. Vlastně jsem mohla být ráda, že to není někdo jiný, ale víte, jaké to je, když si musíte vzít někoho, koho odjakživa nesnášíte a nenávidíte?
Poohlédla jsem se po všech stolech a uviděla jsem Stana. Seděl tam s Rodolfusem sklesle, na tváři neměl ten svůj kouzelný úsměv a při pohledu na něj mi začalo krvácet srdce. V tu chvíli jsem chtěla být paní Lestrangeovou a upřímně? Bylo mi jedno, jestli bude či nebude Smrtijedem, já chtěla za muže jeho!
"Ale no tak, drahoušku. Už se to nedá zrušit, je to dohodnuto už od vašich čtyř let, " snažil se mě otec uklidnit, kupodivu s úsměvem. Najednou jsem byla drahoušek. Vlastně kdyby tušil, že se mi tak přezdívá a proč se mi tak přezdívá, asi by ho kleplo. Jindy bych už dostala přes hubu. "A když jsme byli u Blackových, abychom vám dohodli manželství, dokonce jsi Siria políbila na líce, než jsme odešli, " pousmál se nad tou anekdotou. To vážně vytahovat nemusel. Sice mi byly čtyři a já už si to nepamatovala, ale Black se velmi dobře bavil, stejně jako ostatní.
"Byli mi čtyři roky!" ohradila jsem se. A viděla jsem, že už i můj otec začínal ztrácet trpělivost.
"No a co?!" vyštěkl. "Jste zasnoubení už několik let, nic se rušit nebude a ty si ho prostě vezmeš! A nestrpím žádné diskuse! Buďto po dobrém nebo po zlém!" ječel na mě.
V žilách mi proudil obrovský vztek a znechucení. Měla jsem chuť do něčeho praštit nebo něco nakopnout. Nemohl by přijít Black blíž?
A tak mi došlo všechno. To, co mi Malfoy řekl, na co narážel, proč se se mnou Stan rozešel, proč křičel v té ložnici, proč mi Black nabídl příměří. To všechno najednou zapadalo do sebe. A mohl mi to taky ten parchant říct!
Ale taky tu byla možnost, že o tom taky nevěděl a řekli mu to třeba včera nebo dnes. A to příměří? Prostě mě tam viděl uplakanou a usoudil, že ty hádky asi nemají smysl. Ale cožpak on má v sobě kousek soucitu? Tomu nevěřím! Ale zjistím, jestli věděl nebo ne.
"Alysho!" zaječela jsem, až nadskočila. Ale nepodívala se na mě. "Ty si to necháš jen tak líbit?! Nenakecáš mi, že jsi s výběrem manžela spokojená, to ani náhodou!" Regulus se na mě hnusně podíval a ona pořád nic neříkala. "Alysho, tak řekni něco! Tobě nevadí, že ztratíš všechnu svobodu?! Že si s tebou bude moct dělat, co se mu zlíbí? Že ho budeš muset poslouchat nebo tě jinak zmlá - "
"ZMLKNI UŽ!" zařval můj otec tak, že se vitríny s porcelánem zatřepaly. Ale já byla k nezastavení. Všichni se tvářili pohoršeně a někteří pobaveně. Např. zmijozelští se málem váleli smíchy po stole.
"Zmlátí!" zaječela jsem. "Budeš jako nějaký skřítek! Nebudeš mít o nic větší práva, jaké mají oni! Budeš jako otrok!" prskla jsem a podívala se na svého otce. Ještě ani zdaleka jsem totiž neskončila. "Já nejsem žádná plemenná klisna, kterou někomu prodáš! Já si ho nevezmu!" vyštěkla jsem, vzala jsem do ruku židli, na které jsem seděla a hodila ji na parket. Bylo mi do pláče.
"Prodám?"" zaječel a spráskl ruce. "Měl bych tvému snoubenci ještě zaplatit nehorázné peníze, že si tě vůbec bere!" vmetl mi do tváře. To zabolelo. A hodně.
Pokud jsem je někdy měla jen kapičku ráda, ta se ta kapička roztekla a vypařila. Tohle byla rána pod pás. A od vlastního otce. Malfoy měl pravdu, a to mě mrzelo. Podívala jsem se na toho peroxida a on s úsměvem pozvedl skleničku a napil se. Ta satisfakce z něj doslova vyzařovala!
"Ty nejsi můj otec!" Ta slova jsem skoro vyplivla a použila tón toho nejvyššího opovržení.
Ani jsem se nestačila otočit k odchodu a přilétla mi taková facka, že jsem se otočila o 180°, zavrávorala a upadla na zem. Do očí vyhrkly slzy bolesti.
Viděla jsem, jak Stan s Blackem vyskočili ze židlí ve stejné chvíli. Stan zaryl prsty do kraje stolu a podíval se na mého otce tak vražedně, že jsem ho nepoznávala.
Black se zase s nepříčetným výrazem otočil na mého otce a zaječel. "To jste trošku přehnal, nemyslíte?!" Načež Stan rychlou chůzi a dlaněmi staženými v pěst odešel.
Sebrala jsem se ze země a tryskem vystřelila ke schodišti. Divila jsem se, že jsem z toho rozčarování ani nezakopla.
Vyběhla jsem nahoru, v chodbě jsem se opřela o zeď a sesunula podél ní. Nepřestávala jsem plakat. Jak mi to mohl udělat? Na facky jsem byla zvyklá, ale to, co řekl, bylo horší, než jakákoli facka. Ta slova byla nesnesitelná.
Uslyšela jsem kroky a podívala jsem se na začátek chodby. Můj už ne otec si šel pro mě. Za ním letěla moje matka a hustila do něj, ať se uklidní, že takové scény nám nebude trpět a že o mě zanedlouho už stejně nebudou rozhodovat oni, ale můj manžel. A já v tu chvíli poznala, proč vlastně zrovna Black.
"Jdeme dolů, " sykl na mě, sevřel mi zápěstí takovou silou, že jsem vykřikla a táhl mě po schodech dolů.
Uprostřed parketu stál Black a díval se na mě. Už se vůbec netvářil pobaveně ani arogantně, jako vždycky. Ale lítostivě. Litoval . A o to to bylo horší.
Otec se mnou škubl a postavil mě k němu. Nemohla jsem se na Blacka ani podívat. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mám oteklé oči a jak moc se mi v nich leskne lítost, nad těmi slovy, vztek a ponížení.
Klekl si a upřel na mě oči. Nevypadal, že by pociťoval nějaké zklamání, že si mě bere. Dokonce to vypadalo, jako by mě snad chtěl. Čemuž jsem nevěřila ani v nejmenším.
"Vezmete si mě, Angie Auroro Ginnaro?" Ne asi, ty hlupáku! Bylo to všechno tak hrozně povrchní! Nenáviděla jsem to. Ve škole jsme si sprostě nadávali a on mi teďka vykal. Potlačovala jsem pláč, ten úzkostný pláč a vztek.
"Co myslíš?" zabručela jsem, tak aby to slyšel jen on. Moje poslední osobní kapka vzdoru za svobodna.
A pak mi navlékl prstýnek, ve kterém byl ve tvaru hvězdy krásný červený rubín. Na nějaké políbení jsem neměla ani pomyšlení a ostatní nám ho velkoryse odpustili. Šli jsme si pokorně sednout a mě přemohl pláč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťka Peťka | E-mail | 22. září 2009 v 20:44 | Reagovat

wow!!! peciš! :-) já sem to řikala, že je chtějí vdát! :-) no ale to s Angie byl docela masakr...

2 Denika Denika | E-mail | Web | 22. září 2009 v 21:28 | Reagovat

Chuda angie:) to hej no to s tými svadbami sme mali pravdu no som zvedavá co z toho v zíde chudák stan. A Alysho neznáša regula iba sa s nim rada hrá  chuda alysha zasluzi si lepsieho:)

3 Hope Hope | Web | 25. září 2009 v 19:20 | Reagovat

jé, Angie je harant? hmmm, to jsme na tom dost podobně...stejně jsou Angiini rodiče zlí, nemám je ráda!
takhle hloupě nachytat Angie, má ta holka ale docela smůlu...mno, neměla k němu vůbec chodit, takže Angii i přeju, že ji nachytala Alysha...
Alysha sklízí úspěchy, pěknééé =o)))
nejdřív ples, pak večírek a nakonec zásnuby, že? =oD
ano, ano, Ginnarovi si z hosta udělali sluhu...čistá krev se nezapře!
Angie příjemná jak Malfoy? =o)
a já bych na truc řekla ne! i když tím by se nejspíš Alyshin vztah s rodiči vrátil zpátky do starých kolejí...
Angiin proslov měl něco do sebe...
chudák Alysha =o( hrozně moc bych jí přála, aby byla šťastná, jenže to nebude tak snadné, že...
kamarád pro dobrou náladu pomerančový Boris??? =o))) mno, lidé mají různé přátele =o)
já se uměla od malička opít- tahle hláška neměla chybu =oD
Angie nemá radost z dalších šatů? =o)
pro Stana musí být těžké tam prostě jenom sedět a nemoci nic udělat...mrzí mě, že jsem ho odsoudila, ale konečně došlo i Angie, že je jedno, jestli bude nebo nebude Smrtijed...láska přece překoná všechno, ne?
Proč by měla Angie kopat do Siria? on přece za jejich zasnoubení nemůže, nevymyslel si ho, ne?
nedivím se, že to s tím placením Siriovi za to, že si ji vezme, Angie zabolelo...
Stan s Angií by za svou lásku měli bojovat! prosím, prosím, smutně koukám, ať bojují
jak Angie tvrdí, že slova jsou horší než facky, tak s tím nemůžu než souhlasit...za obojí se sice může člověk omluvit, ale zpátky nejde bzít ani jedno, pouze facky časem přebolí, slova většinou ne...

4 Lucy-y Lucy-y | Web | 27. září 2009 v 22:10 | Reagovat

chuděrky holky,to bylo docela tvrdé,i když Alysha to bude mít asi horší,mno nechám se překvapit :)

5 Jitka Jitka | 28. září 2009 v 22:11 | Reagovat

Podívejte se prosím na http://kkkreativ.blog.cz/ a něco pěkného si objednejte. Děkuji

6 vivienne vivienne | Web | 7. října 2009 v 14:42 | Reagovat

nádherná povídka a tato kapitolka je velice povedená, doufám, že pokračování bude brzy

7 Drow Drow | Web | 26. března 2011 v 19:44 | Reagovat

wow...no, to byl docela masakr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama