10. kapitola

8. října 2009 v 20:30 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Angie Aurora Ginnara:
Od úterní noci a středečního rána jsem nepřestávala plakat. Už jsem ani nevěděla, proč pláču, ale nějaký důvod, který mě k tomu podnítil, jsem si vždycky našla.
Snídaně s Fionnovými a Blackovými neproběhla zrovna podle mých představ. Nejenže jsem místo džusu měla slané slzy, ale ta malá potvora Alysha prozradila moje malé odreagování s Joshem. A to před mým snoubencem…ale co? Ať si začne zvykat. Ví přece, koho si bere.
Ve středu později dopoledne jsem já, Alysha, Regulus a můj…snoubenec nastoupili do vlaku do Bradavic.
Ostatní zmijozelští s námi nejeli, protože se jaksi bez souhlasu ředitele přemístili z Prasinek k nám, aby si nenechali ujít tu slávu nebo spíš potupu. V mém případě určitě.
Ve vlaku jsme seděli vskutku impozantní a groteskně. Já seděla sama v jednom kupé, Alysha, která nevypadala ráno vůbec nadšeně, seděla taky sama, Regulus jakbysmet a můj, ehm…snoubenec taky.
Když jsme dorazili do Bradavic, právě probíhala poslední hodina. Brumbál už samo sebou věděl, že jsme dorazili.
A mě najednou došlo, že budu muset jít s mým s-n-o-u-b-e-n-c-e-m do naší věže, abych si tam hodila tašku. Budu ho vídat každý den, budu s ním muset být ve společence, uvidím ho při jídle (pak se nedivte, až ze mě bude bulimička) prostě ho budu mít pořád na očích.
Je pravda, že i předtím jsem ho měla pořád na očích, ale to jsem měla Stana a navíc v té době nebyl mým snoubencem.
A zase mi bylo do pláče. Nemohla jsem to zadržet v sobě, a když jsme šli po schodech, zase jsem začala bulit. Tentokrát nad ztrátou své svobody, kterou jsem milovala.
Ovšem to nic nebylo oproti tomu, co mi během té chůze došlo. Já jsem jeho, tudíž si teď se mnou může dělat, co se zlíbí. Může mě kdykoliv a kdekoliv někam zatáhnout a vyspat se se mnou. A já nesmím nic namítat. Tedy můžu, ale nebude to nic moc platné.
NE! Nějak na mě začínala upadat tíha vlastních slov, která jsem ječela po Alyshe. U mého snoubence jsem si ale mohla být jistá, že mě nebude mlátit, jako třeba Regulus, který k tomu měl velké sklony. Tento Black totiž holky nebil, on si své vášně na nich vyléval jinak. A to mě ale taky děsilo.
"Angie, " začal, ale já jsem mu poněkud hystericky skočila do řeči.
"Nemluv na mě! Nenávidím tě, chápeš?!" zaječela jsem a brekem jsem se dala na útěk. Nechal mě běžet, za což jsem mu byla vděčná.
Vykoktala jsem heslo a rychle zamířila k nám do ložnice. Hodila jsem tašku k posteli a lehla. Hlavu jsem zabořila do polštáře a plakala jsem. V celém těle mi proudilo zklamaní, ponížení a zloba. Přemítala jsem, jak to asi řeknu holkám, jaké budou příští týdny. Každou sekundu jsem byla blíž a blíž k tomu, že budu Angie Aurora Blacková a upřímně mě to děsilo.
Zamířila jsem na oběd, dokud se tam všichni nenahrnou a neuvidí mě v takovém stavu. Brečela jsem i u jídla. Nikdy bych nevěřila, že dokážu vyprodukovat tolik slz.
Všimla jsem si, že můj snoubenec chtěl jít asi taky na oběd, ale když mě uviděl, zarazil se a zase se otočil k odchodu. Asi nechtěl, aby mu praskl i další ušní bubínek.
Pokud jsem si ale myslela, že odejde úplně, byla jsem dost naivní. S rukama založenýma na prsou se opřel o boční rám dveří Velké síně a pozoroval mě.
Nezdálo se, že by se nějak bavil nebo se tvářil vítězně a arogantně. Prostě mě jen bez výrazu pozoroval.
Jestli si myslel, že ho nevidím, byl by hlupák. Ale on to věděl. Věděl, že o něm vím, ale asi netušil, jak je mi jeho pohled nepříjemný. Anebo ano.
Otočila jsem se, aby mi neviděl do tváře a začala jsem brečet. Jediný pohled na něj ve mně vyvolával spoustu vzpomínek a zděšujících zjištění, že jsem jeho majetek, hračka, se kterou si může dělat, co chce. Připadalo mi, že nedělám nic jiného, než se utápím ve svých bolestných myšlenkách a brečím.
A taky nic jiného jsem už dělat nehodlala, protože na nic jiného jsem neměla sílu. Tohle byl konec, funus. A to můj!
Ležela jsem na posteli, když holky vešly se smíchem dovnitř. Bylo fajn, že se smály a nebylo fér, že kvůli mně zase nebudou.
"A jéje, " zamračila se Lilly. Jako jeden muž se přesunuly k mojí posteli a posedaly si na ni. "Tak co?"
Do očí mi vytryskly další slzy. Nebyla jsem jim schopná ani odpovědět. Natáhla jsem se po brku a pergamenu. Velkým písmem jsem načmárala: Zasnoubili mě! a podala pergamen holkám. Všechny vytřeštily oči nejprve na pergamen, pak na mě.
"Komu tě tak sprostě podšoupli?" zavrčela Moreen a pohladila si bříško.
"To se snad jen zdá," vrtěla hlavou Claire a četla si ta dvě slova pořád dokola. A Karol se nakláněla přes její rameno.
"Možná to nebude tak hrozné." utěšovala mě Hope. Vzala jsem pergamen a ztěžka naškrábala: Zasnoubili mě se Siriusem Blackem, protože jsem přes slzy na pergamen ani neviděla. "Beru zpět," řekla ihned Hope, co si to přečetla.
"Tak to je ostré," nadechla se Moreen.
"Bože, chce se mi brečet s tebou," objala mě Karol. Kdybych nebyla z toho tak zničená, pousmála bych se.
"A víš kdy?" zeptala se Claire a Lilly vyčarovala krabičku s kapesníky.
"Na začátku prázdnin," vzlykala jsem.
"A je nějaká šance, že z toho sejde?" zeptala se Hope a já zavrtěla bezmocně hlavou.
"To je neskutečné - moment!" vyjekla Lilly. "Co to je?!"
"Dostala jsem facku," vypadlo ze mě. "Byl tam i Stan i Malfoy, Narcisa, Bella, Rodolfus, prostě všichni, bylo to strašné! A strašně se bavili, jako u nějaké primitivní komedie, div se ten peroxid vínem nezadusil. Ne že bych mu to nepřála. A pak, když jsem dostala tu facku a spadla na zem, Stan rozzuřeně vstal, ve stejnou chvíli jako Black a odešel naštvaně pryč. Já jsem viděla, jak ho to všechno štve, dívala jsem se na něj. Chtěla jsem jeho, jenom jeho a místo toho… Mám strach, že si Black bude dělat nároky a otravovat mě! Jsem v podstatě jeho majetek a může si se mnou dělat, co chce, kdy chce. Nejsem už nikdo!" rozpovídala jsem se a vzlykala. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven.
"To ať zkusí!" vyštěkla Moreen.
"Koukněte, holky!" vykulila oči Karol a chytila mě za ruku. Koukaly na ten proklatý prstýnek, který by znamením prohry, pokory a ponížení.
"Je nádherný," řekla Claire.
"Nenávidím ho, ale musím ho nosit. Každý, úplně každý už brzy bude vědět, komu patřím. Oficiálně i v posteli, " rozbrečela jsem se.
Vyučování bylo nesnesitelné. Všichni se na mě pořád dívali, protože jsem neustále popotahovala, vzlykala a někdy se rozbrečela naplno. Nemyslela jsem na nic jiného, než na to potom, na tu budoucnost s ním. A proto mě tak často kdekoliv přepadaly návaly pláče.
I učitelé se mě ptali, co se mi stalo, zdalipak mi někdo ublížil a já jen zkroušeně vrtěla hlavou, že ne. Neměla jsem sílu jim to povědět.
A nejhorší bylo, že se na mě pořád díval on…a Stan. Ten výjimečný člověk, kterého jsem milovala. Od první chvíle jsem věděla, že je výjimečný, ale ani ve snu jsem netušila, že bude i výjimkou v tom, že mi dá jako jediný kluk kopačky.
Holky se na mě ztrápeně dívaly, Stan mě žalostně pozoroval a Black na mě každou chvíli upíral svoje šedé lítostivé oči. Bylo nesnesitelné, že mě litoval.
Několikrát se pokoušel se mnou mluvit, ale pokaždé, když jsem uslyšela jeho hlas, rozbrečela jsem se a dala na útěk.
Ani jsem nevěděla, proč je to pro mě tak nesnesitelné, ale tak jsem to v sobě cítila a nemohla s tím nic dělat.
Uběhl asi týden, ani nevím a já pořád brečela, kudy jsem chodila. Dokonce už i Alysha občas vypadla z učebny, jakože jde na záchod, přitom zadržovala pláč, dokud nebyla na chodbě.
Holky se snažili mi pomoct, navrhovaly mi různé žerty, které bychom mohly provést zmijozelským nebo Filchovi, ale já neměla chuť…na nic.
Moje špatná nálada se přenesla na celý Nebelvír. Jediní, kteří se tvářili spokojeně, jako dobře nažraní kocouři, byli zmijozelští.
"Angie," přišel ke mně Black, když jsem obědvala. Spíš jsem se v jídle vrtala, vůbec jsem neměla chuť.
"Nech mě být!" vyštěkla jsem a dala se na útěk. Prolétla jsem společenkou a po chvíli tam přišly i holky.
Karol s Moreen držely každá dva kyblíky zmrzliny a lžičky, Claire měla papírovou tašku překypující čokoládovými žabkami a jinými sladkostmi z Medového Ráje, Hope držela několik krabiček s kapesníky a Lilly se prohýbala nad máslovými ležáky a dýňovou šťávou.
Asi si zašly na rychlý nákup do Prasinek. Znaly jsme jednu tajnou chodbu, jak se tam dostat. A to díky Claire a Lilly.
Jednou totiž nachytaly Blacka a Pottera, jak někam plíží a zmizeli v chodbě Jednooké čarodějnice. Chvíli počkaly a pak je uviděly plížit se zpátky s rukama plnýma jídla a alkoholu. No, a pod pohrůžkou, že to vyklají, je donutily, aby jim vysvětlili, kam se tou chodbou dostanou. Sice neochotně, ale přesto jim to vysvětlili.
Pokusila jsem se o úsměv, ale se vyvedl pouze nepovedený škleb, podle toho, jak žalostivě se zatvářily.
Posunula jsem se na kraj postele a udělala jim místo, aby se mohli nacpat ke mně. Snažily se na mě usmívat, aby mi zvedly náladu.
"Řekni nám, co si máme s tebou počít?" zeptala se Karol zamyšleně a lehla si na polštář.
"Nevím," pípla jsem. Nemohly se s tím vyrovnat za mě, to jsem musela sama. Jenže teď jsem byla v takovém stavu, kdy mi sebelítost vyhovovala.
"Dej si žabku, to tě uklidní," usmála se Claire a podala mi hrst krabiček s čokoládovými žabkami.
"Neboj se, Ang, bude to zas dobré." povzbuzovala mě Hope.
"Chtěla bych, abys měla pravdu." přiznala jsem a tlačila do sebe už druhou žabku a u toho si nabírala zmrzlinu na lžičku.
"Black taky vypadá, jako přejetý válcem, " podotkla Moreen a lízala lízátko.
"Ty se mu divíš? Bere si ." Obličej se mi zkroutil a zase jsem se dala do pláče. Zmiňovat jeho jméno přede mnou mělo jasnou reakci: začala jsem brečet.
"Stejně nechápu, proč ti vybrali zrovna jeho." přiznala Lilly.
"Mohli ti vybrat přece někoho jiného. Kdy se to vaše zasnoubení vůbec domluvilo?" ptala se Claire a lízala ze lžičky zmrzlinu.
"Byly mi čtyři, když se to domluvilo -"
"No, ty vole!" zakuckala se Karol, protože zrovna pila šťávu.
"Prý než jsme odešli, dala jsem si s ním i pusinku." přemohla mě jedovatost a pitvořila jsem se po otci. "Vy to asi nechápete, holky, proč," Já už ale nejspíš pochopila.
"Tak nám to řekni." vybídla mě Hope. "Jednu teorii bych měla, uvidíme."
"Když si ho vezmu, spojí se dvě z nejstarších kouzelnických rodin. Jeho bratr si zase vezme Alyshu, to je další rodina, jejich sestřenice si zase vezmou Lestrange a Malfoye, to máme další rodinky. A tím pádem budeme všichni propojení, sice budeme jen vzdálenými příbuznými, ale budeme. Tohle bude taková nová, čistokrevná velmoc v Anglii," dokončila jsem svůj monolog a začala zase popotahovat. Karol a Claire mi okamžitě podali krabičky s kapesníky.
"Husté, jako v nějakém filmu." řekla Moreen a cpala se čokoládou s oříšky.
"Takhle to je, holky. Proto se za něj musím vdát, zplodit s ním dědice - což mě děsí ze všeho nejvíc -, porodit a zasnoubit ty malé chudáčky třeba s malým Malfoyovic smradem," řekla jsem s naprostým zhnusením.
"Ale všechno může být ještě jinak." usmála se Lilly, ale já o tom pochybovala.
Zbytek dne jsme si povídaly, cpaly se sladkostmi a holky se snažili zmírnit mé návaly pláče.
Nedokázala jsem se svým snoubencem koexistovat v jedné místnosti, pokud zrovna nebyla hodina. Vyhýbala jsem se mu ve společence, ve Velké síni, na chodbách mě holky kryly, prostě jsem na chvíli byla neviditelná a přišla jsem na to, že to není až tak špatné.
Našla jsem útočiště jak v jedné umývárně, tak v Astronomické věži, kde jsem se v noci chodila uklidňovat pozorováním nádherných hvězd. Přála jsem si ztratit se ve vesmíru a nechat odplout všechny své problémy světelnou rychlostí.

Alysha Alexandra Fionn:

V úterý jsem s nikým nemluvila. Byla jsem zavřená v pokoji, brečela jsem a vůbec nejedla. Byla středa a akorát jsme snídali. Seděla jsem u stolu ze zarudlýma očima. Rodiče na mě ustaraně koukali, ale hlavně táta, který za to mohl. Dneska jsem já, Blackovi a Angie měli jet vlakem do Bradavic.

,,Snad budeš na svého snoubence milá jako předtím. Slyšel jsem, že jste si to krásně užili." řekl posměšně Josh. On mu to řekl! To si dělá srandu! Věděl všechno! Věděl o naší hře a určitě o tom plazení ve společence! Věděla jsem, co dělala Angie v jeho pokoji. Já to na něho prásknu!

,,Co je tobě sakra do toho?! Ty si se zase vychrápal Angie den před tím zásnubním večírkem a přitom jsi věděl, že se má vdávat!" Práskla jsem to! A docela se mi ulevilo. Ale za pár vteřin zase na mě padlo smutní.

Vypadla jsem z jídelny a běžela do pokoje. Ještě bylo slyšet, jak táta řve na Joshe. Spadla jsem na postel a začala brečet. Ani mi neřekli, kdy bude svatba! Uviděla jsem, že se ke mně do pokoje přemístila Tea.

,,Tea nechce, aby slečna brečela! Vaši rodiče už dole čekají na vás. Vezměte si tašku z věcmi." řekla a podávala mi tašku.

,,Děkuju." poděkovala jsem a vylezla z pokoje. Rodiče už stáli dole a povzbudivě se na mě usmívali. Chytla jsem se jich a rovnou jsme se přemístili na nádraží. Nádraží bylo úplně prázdné. Teda až na nás, Blackovy a Ginnarovy. První kdo se semnou rozloučila byla máma. Objali jsme se.

,,Prosím tě už nebreč. Musíš se s tím smířit." pošeptala mi do ucha a mě zase začali téct slzy.

,,To se ti lehce řekne." odtáhla mě od sebe a hřbetem ruky mi setřela slzu, která mi tekla po tváři. Šel na řadu táta. Sklonil se ke mně a také mě objal.

,,Přenes se přes to." řekl a pustil mě.A já už šlapala ty schody do lokomotivy. Ještě jsem se ohlédla a viděla jsem, že táta mluví z Regulusem. Přes nitrozpyt jsem se přenesla k nich a poslouchala.

,,Chovej se k ní hezky. Je s toho pořád špatná." řekl informaci mému snoubenci. Byla jsem ráda, že si mě takhle táta hlídá.

,,Nebojte pane Fionn." Potřásli si rukama a pak šel Regulus do stejného vagonu. Zapadla jsem do kupé a zavřela jsem za sebou. Chtěla jsem být sama. Regulus se na mě smutně podíval a šel do svého kupé.

Ty jeho smutné pohledy, tak ty to dělaly ještě horší. A já zase začala brečet a vlak se rozjel. Dívala jsem se z okna.

Už jsme mohli být tak v polovině cesty a pořád mi tekly slzy. Někdo otevřel dveře od mého kupé a já hned věděla, že je to Regulus. Podívala jsem se na něj takovým tím pohledem, že chci být sama. Zase vykouzlil svůj krásný úsměv.

,,Můžu?" zeptal se a ukázal na volné místo vedle mě. Chvíli jsme si koukali do očí a pak jsem přikývla.Posadil se pohledem na mě.

,,Alysho, chtěl jsem se ti znovu omluvit." zase sklopil oči. Takhle to dělal ještě horší! Stékaly mi zase slzy.

,,Když se mi omlouváš, tak to děláš ještě horší!" rozplakala jsem se ještě víc a nebyla jsem schopna slova. Přitáhl si mě k sobě za pas a objal mě. Chtěla jsem se odtáhnout, bušila jsem do něj, ale šance jsem neměla, protože byl silný a tiskl mě pořád silněji. A já se nakonec podvolila.

Jako u mámy jsem si hlavu opřela o jeho hruď a začala brečet. Pak si mě ještě víc přitáhl, že jsem měla hlavu na jeho rameni a ruce jsem mu omotala okolo hrudi. Hladil mě po zádech a bylo to hodně příjemné. A já pochopila, proč mě nechce pustit. Dával mi tím silným objetím jasně najevo, že už patřím jemu.


Šli jsme pomalu do společenské místnosti. Řekla jsem heslo a z Regulusem za zády vešla dovnitř. Ve společence byla jen naše ,,parta" a tak blbě se usmívali! Jako kdyby čekali na nás? A oni čekali na nás!

Byl tam i Rabastan, který se tvářil velmi nešťastně. Proto řval v té ložnici! Kvůli tomu zasnoubení! Teď jsem litovala i jeho.

,,Tak tady máme ty naše snoubence. Prostě hrdličky." řekl spatra Malfoy. Když jsem slyšela snoubenec, tak mi zase začali téct slzy. Malfoy s Cissynou hlavou položenou na klíně si všiml, že bulím a ušklíbl se.

,,Tady někdo pláče štěstím." upozornil Rodolfus posměšně a Bella mu seděla na klíně. Brečet, brečím, ale štěstím? To asi zrovna ne.

,,To určitě." sykla jsem a běžela do ložnice. Před dveřmi do ložnice jsem se zastavila a začala jsem brečet. Někdo přišel za mnou. Otočila jsem se a byl to Rabastan.

,,Určitě bude všechno v pořádku." utěšoval mě. No jistě!

,,Nebude! Ta slova, která po mě řvala Angie mají smysl! Já s Regulusem zatím vycházím, ale Angie Blacka nesnáší!" ujasnila jsem mu to a zapadla do ložnice.

Tu tašku jsem hodila do skříně a lehla jsem si. A usnula se slzami v očích.



Vyučování bylo horší, než mučení. Angie pořád fňukala a připomínala mi to, ale ještě mi to připomínal ten blbý prstýnek. Při vyučování na mě pořád Regulus sahal a já ho vždycky jsem ho odstrčila.

Vypadalo to, že byl i docela naštvaný. Byla jsem s ním zasnoubená dva dny a už myslel na sex? To jsem zvědavá, co bude za týden.

Angie zase pořád někde řvala na Blacka, ať jí nechá na pokoji. Neřekla bych, že má tak zvučný a silný hlas.

Z jedné hodiny jsem musela jít jakože na toaletu, ale na chodbě jsem se sesunula podél zdi a brečela jsem hodně nahlas. Fňukala jsem, jako malá.

Studenti, kteří neměli hodinu na mě koukali jako na blázna. To víte, špatná známka dělá divy!

Už bylo po vyučování a já seděla ve výklenku a brečela. Naštěstí na mě nebylo vidět. Vytušila jsem, že si naproti mě někdo sednul a setřel mi slzy. Podívala jsem a byl to Robert.

Jak znám Reguluse neměl by se ke mně přibližovat, zvláště, když jsem s ním zasnoubená. Byl nesnesitelný.

,,Co se stalo? Ty a ta z Nebelvíru pořád brečíte." Asi se to k němu nedoneslo. Ukázala jsem mu prsten. Možná pochopil.

,,Zasnoubili mě s Regulusem a tu z Nebelvíru se Siriusem." Smutně se na mě podíval a já zase začala brečet. Objal mě a já si z něho udělala kapesník.

Možná na moment jsem cítila, že se mi ulevilo. Nějaká ta malá útěcha mi proudila tělem. A tak jsem si ji užívala.

Najednou jsem si uvědomila, že kdyby nás takhle viděl Regulus, zabil by ho bez milosti. Rychle jsem se odtáhla. Nechápal.

,,Co je?" zeptal se a já vstala.

,,Kdyby nás takhle viděl, tak by tě zabil." s tím jsem odešla.

Měla jsem pořád stejně skličující náladu. Přemýšlela jsem, co bude dál. Vždycky jsem věděla, že se za někoho, jako je Regulus jednou provdám, ale že mě to takhle sebere, to jsem netušila.

Angie byla každý den na pokraji zhroucení. Teda ve vyučování. Odpoledne jsem ji už nevídávala.

Ona se s tím smiřovala asi o hodně hůř, než já. Nedokázala jsem si představit sebe na jejím místě. Na druhou stranu ona měla kamarádky, které jí pomáhaly a já neměla nikoho. Prokletí Zmijozelu, samota.

Nikdy jsem moc svobody neměla a tak si ani nebudu moc těžko zvykat na manželství. Jenže na tomto manželství bylo něco, co mě nutilo brečet.

Regulus.
Už teď nebyl nejpříjemnější. Nevěděla jsem, jaké bude jeho chování v manželství. Počítala jsem s tím, že se bude chtít stát Smrtijedem a toho jsem se bála. Smrtijeda Reguluse v masce a kápi, který mě strašil v nočních můrách.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Denika Denika | E-mail | Web | 9. října 2009 v 14:57 | Reagovat

Mne sa to páči je to také smutne ze sa musia vydat za niekoho koho nechcu chuda Angie ona to neprezije:) Asi sa z Blacka pozvracia. A Alysha no tiez to má nepríjemné:)

2 Hope Hope | Web | 9. října 2009 v 15:38 | Reagovat

dneska nečekejte dlouhý komentář...nemám na něj nějak náladu ani sílu...to jejen pro pořádek...
kapitola byla úžasná, hrozně se mi líbila, holek mi bylo strašlivě líto =o( já bych napsala ještě něco, jenže nevím, jak to přesně vyjádřit,  aby to bylo k pochopení, takže se v tom raději nebudu pitvat...doufám, že se stane něco, co alespoň Angie a Siriovi zabrání ve svatbě...
těším se na další kapitolu

3 vivienne vivienne | Web | 9. října 2009 v 19:46 | Reagovat

ouu je mi holek líto, je to teda opravdu sebralo

4 Peťka Peťka | E-mail | 10. října 2009 v 9:19 | Reagovat

souhlasim s Hope. nemohlo by z tý svatby Siriuse a Angie nějak sejít? je mi jich fakt hrozně líto. kapča skvělá! prosim co nejdřív pokráčko! :-)

5 Lucy-y Lucy-y | Web | 17. října 2009 v 15:50 | Reagovat

je to naprosto dokonalé,je mi strašně líto všech,především Angie a Alyshy,no uvidíme jak to bude dál...

6 Mary - Alice ( ♥ SB ♥ ) Mary - Alice ( ♥ SB ♥ ) | Web | 23. října 2009 v 19:16 | Reagovat

´*•.¸*•.¸♥¸.•*´¸.•*´
♥´¨`•MiLŮůjů•´¨`♥
¸.•*¸.•*´♥`*•.¸`*•.¸
♥ Pošli tohle všem tvým SB,které máš ráda...jako já tebe ♥

PS: Nádherná kapitola!!!

7 Peťka Peťka | E-mail | 27. října 2009 v 18:39 | Reagovat

Alysh, kdy bude pokráčko? *smutnej pohled* :-)

8 Majuš Majuš | Web | 29. října 2009 v 21:25 | Reagovat

Krásná kapča. Chtěla jsem se zeptat jestli se se mnou nespřátelíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama