17. kapitola

29. prosince 2009 v 8:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Alysha: Tak další kapča je tu!!
Aňulka: tak jsme se rozhodly být milé a přidáváme další kapitolku...na další si ale budete muset počkat, protože ještě není napsaná, tahle už byla...


Alysha Alexandra Fionn:

Byli jsme na nádraží a já jsem se s rodiči loučila. Stejně je uvidím za šest měsíců.

,,Aly, co jsi vlastně dostala od Reguluse?" zeptala se máma a zvedla obočí.

Ukázala jsem jí prstýnek a málem jí vypadly oči.

,,Jak víš, že je to právě on?" vzala si ho do ruky.

,,Vím to, protože je tam vyrytý náš erb." řekla jsem znalecky a vzala jsem jí ho. Nasadila na ruku a nastupovala do vlaku. Našla jsem kupé, kde byli jen lidi ze Zmijozelu. Když jsem se blížila ke kupé, uslyšela jsem tam hlas mého otce a pana Ginnary.

,,Chlapče, za týden přijď do Zapovězeného lesa a tam na tebe budeme čekat." Poznala jsem, že to byl můj táta.

,,Jistě, pane Fionn." řekl Regulus

,,A dávej mi pozor na Alyshu, nechtěl bych přijít o svou jedinou dceru." dodal otec a já nevěřila svým uším.

,,Kdyby se jí něco stalo, neodpustil bych si to." odpověděl Regulus a konečně otec opouštěl kupé. Zarazil se, když mě tam viděl, usmál se, dal mi pusu na čelo a odešel. Vlezla jsem do kupé.

Vedle Rega nikdo nebyl a tak jsem si sedla vedle něj. Divím se, že domů jel i Severus. Opřela jsem se zády o Reguluse a z tašky jsem vyndala plechovou krabičku. V ní jsem měla skořicové cukroví, které jsem si ukořistila doma. To cukroví bylo božské, mohla bych se s ním cpát věčnost. Všem jsem nabídla, kdo chtěl, tak si vzal. Nejčastěji si bral Regulus. Podívala jsem z okýnka, bylo vidět, že jsme už blízko hradu a můžu kouzlit. Tak jsem se pomocí hůlky převlíkla do uniformy. Ostatní se taky převlíkali a bylo tam docela málo místa, takže jsem vypadla ven. Koukala jsem na chodbě z okýnka a koukala jsem se na tu krásnou zasněženou krajinu.

Klaply dveře od kupé, neotočila jsem se a Reg mi svoje ruce omotal okolo mého pasu a položil si hlavu na mé rameno.

,,Můžeš mi říct, co ti chtěl můj otec?" zeptala jsem se ho a zaklonila hlavu.

,,Jen chtěl, abych na tebe dával pozor." stoupl si vedle mě.

,,Ale já se o sebe umím postarat! Nejsem malé dítě!" vyčetla jsem mu to a nasadila ledovou masku, kterou jsem se od něj naučila. Chtěla jsem odejít do kupé, ale zastavil mě.

,,Takhle semnou mluvit nebudeš!!" uštědřil mi takovou facku až se lidi na chodbě otočili.

Hlava se mi otočila na stranu a vytryskly mi slzy. Opřela jsem si čelo o tabulku a začala brečet. Nemohla jsem to pochopit. Nejdřív je milý, obětavý a teď? By se ho bál i bojový pes.

,,Chudák holka, nechtěla bych dostat takovou facku." uslyšela jsem nějakou holku, která stála kousek ode mně z nějakým klukem.

,,Je ze Zmijozelu, zaslouží si to a hlavně je to její snoubenec." zatáhl jí do jejich kupé. Dvě slova, snoubenec a manžel. To byli dvě slova, která ve mně vyvolávaly zlobu, kterou jsem musela překousnout. Budu jeho majetkem, vlastnictvím a může si se mnou dělat, co se mu zachce.

Cítila jsem, že vlak zastavil a lidi se začali tlačit na chodbě. Regulus mě chytil za ruku a vytáhl na čerstvý vzduch.

,,Přijdu na toho kluka, který ti pořád posílá ty dárky." sykl potichu, aby to slyšelo, co nejmíň lidí. Zabručela jsem něco ve smyslu ,,hm", protože jsem se s ním nechtěla bavit. Zatáhl mě do kočáru a už jsme jeli do hradu. V polovině cesty jsem si šáhla do kapsy a vyndala jsem věc, která tam vůbec nebyla. Vyndala jsem to a byl to ten řetízek z prstýnkem, který jsem dostala od tajného ctitele. Vůbec jsem nechápala, že mi ho vrátil. Myslela jsem si, že ho nějak zničil.


Už se blížil konec roku a já moc nemluvila z Regem za to, co se stalo vlaku. Od tajného ctitele mi přišla bonboniéra, ale byla vynikající. A k Vánocům stříbrná čelenka ze zelenými a stříbrnými kamínky. Byla akorát sobota a já utekla Regulusovi, ale ani nevím jak?! Sedla jsem do výklenku jako vždy a malovala jsem si do bloku. V sobotu moc lidí po hradě nechodilo, protože všichni si dávali dárky a kradli alkohol na 31. prosince. Nějak jsem nevnímala svět a ani jsem si nevšimla, že někdo u mě stojí a tak jsem se na toho dotyčného podívala.

,,Co je?!" zeptala jsem se ledově. Už mě vážně zkazili!

,,Já vím, že taková nejsi a jak vidím, máš stále můj prstýnek." vyvalila jsem oči. To on mi posílal všechny ty dárky! Podívala jsem se na něj pořádně. Byl z Havraspáru a chodil do sedmého ročníku, protože jsem ho občas potkávala, když jsme měli minulý rok společné hodiny. Měl polodelší hnědobronzové vlasy po ramena, jantarové oči a rty vykrojené do srdíčka. Byl vážně k nakousnutí!

,,Viděl jsem, jak ti dal tu facku ve vlaku." podíval se na nepatrnou modřinku na mé tváři.

,,A co je tobě do toho?" zeptala jsem se a stále jsem měla masku.

,,Není tady, tak můžeš roztát." řekl pobaveně. Měl pravdu a tak jsem se na něj usmála. Slyšela jsem kroky a tak jsem ho rychle zatáhla do výklenku, aby nás nikdo neviděl.

,,Proč jsi to udělala?" podíval se na mě. Já mu to řeknu, i když nevím, jak se jmenuje.

,,Kdyby tě u mě viděl Regulus, zabije tě." vysvětlila jsem mu situaci a ukázala zásnubní prstýnek. Pochopil.

,,Za to, že tady můžu být s tebou to stojí. Jmenuji se Richie Shane." představil se.

,,Alysha Alexandra Fionn." Pořád jsem koukala na chodbu.

,,Proč se pořád na chodbu?" zeptal se.

,,Utekla jsem Regulusovi a hledá mě, vím to." odpověděla jsem mu a já si všimla, že se kouká do mého bloku.

,,Krásně kreslíš. A jak víš, že tě hledá a jak můžeš kreslit lidi z jiné koleje, než jsi ty?" podíval se na mě. Měla jsem tam nakresleno pár lidí z jiných kolejí, než je Zmijozel.

,,Přes nitrozpyt." řekla jsem z pýchou v hlase a on se na mě překvapeně podíval.

,,Tak teď přečti mé myšlenky." sedl a pronikavě se na mě koukal. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na jeho mysl. Objevovala se mi tam jeho rodina, já, bývalá přítelkyně a konečně jsem narazila na tu myšlenku. Otevřela jsem oči a zavrtěla jsem hlavou. Už stál na nohou a chytl mojí hlavu do svých rukou. Začal mě líbat, ale z Regem se rovnat nemohl. Museli jsme se líbat asi pět minut, když v tom nás vyrušilo pokašlání. Odtrhli jsme se od sebe a byla to Belatrix. Tak teď je to vážně v háji! On mě zabije!

Když jsem se podívala za ní, rychle běžela za Regulusem.

,,Co bude teď?" zeptal se ze šokem v hlase. Bylo vidět, že se bojí.

,,Nic! Běž rychle do své společenky ať tě tady nevidí!" křikla jsem na něj.

,,A co bude s tebou?" chytl mě za ruku. Ucukla jsem z rukou a strčila jsem ho, aby už šel.

,,O mně se nestarej!" Už radši běžel. Cítila jsem, že Regulus tady u mě bude za chviličku a neuvěří mi žádné báchorky. Věděla jsem, že už stojí za mnou. Hrdě jsem otočila. Pěsti měl zaťaté bylo vidět, že je naštvaný do běla.

,,Já ti nestačím?" zuřivě mě strčil na zeď. Vážně jsem se ho bála. U zdi jsem se krčila jako pes, který dostane výprask a já věděla, že ho dostanu. Už se napřahoval a já cítila tu bolest. Dal mi takovou facku pěst přes celou levou stranu mého obličeje. Hořela mi tvář a cítila jsem, že mi něco teče z obočí. Tekla mi má čistokrevná krev.

,,Ujasníme si pravidla. Budeš mi ještě jednou nevěrná, zabiju tebe a toho dotyčného." řekl a odešel. Nechal mě tam zbitou, ubrečenou a ještě k tomu pomalu zakrvácenou. Věděla jsem, že si za to můžu sama. Seděla jsem na zemi a koukala, jak kanou mé slzy na zem. Slyšela jsem hlasy s postraní chodby a radši jsem vstala.

Byli to Black, Potter a Lupin. Vstala jsem, hlavu jsem měla skloněnou a šla pryč. Do někoho jsem narazila. Zvedla jsem hlavu, dotyčný do koho jsem narazila měl na košili krev ode mně a byl to Sirius. Podíval se na košili a pak mi zvedl hlavu. Vykulil oči a já jsem se ho musela chytit, protože se mi zamotala hlava. Přičaroval stoličku a posadil mě. Přičarovala jsem si zrcátko

a když jsem se spatřila, tak jsem upustila zrcátko. Vypadala jsem strašně. Od spánku se mi táhla modrofialová modřina a z obočí mi tekla krev. Sirius mě ode mně poodešel a viděli mě i kluci. Nevěřili, že člověk může být až tak hnusný.

,,Švagrová? Kdo ti to udělal?" zeptal se. Kdybych mu to řekla, bude si Reg myslet, že jsem žalovala.

,,Siriusi, vždyť je jasný, kdo jí to udělal." konstatoval Lupin.

,,Tvé ledové dvojče, které je mladší o pět minut." prozradil Potter. Lupin mi podal papírový kapesníček.

,,Děkuju, ale stejně si za to můžu sama, že mě zmlátil" podívali se na mě jako by tomu nevěřili.

,,Jak to?" zeptal se Sirius.

,,Byla jsem tady z nějakým klukem z Havraspáru. Načapala nás Belatrix a šla mu to prásknout." řekla jsem jim informaci, kterou nečekali.

,,Hm, ale mohli jste si promluvit a ne hned, aby tě mlátil..." vstal. ,,ale kdybych si s ním promluvil já, tak taky nic nezmůžu. Takhle ho rodiče vychovali a mě nechávali stranou." řekl smutně, ale zároveň vesele, že se z něho nestalo to, co se stalo z Reguluse. Vstala jsem ze stoličky.

,,Omlouvám se za tu košili, snad tě Angie nebude podezřívat a já už radši půjdu." obešla jsem je, ale Sirius mě chytl za ruku.

,,Já budu rád, že se Angie bude ptát, ale ty půjdeš s námi na ošetřovnu."

Než to dořekl, tak už mě tam táhli. Když otevřeli dveře od ošetřovny vyběhla na nás ošetřovatelka, že děláme hluk. Když viděla mě, hned okolo mě začala běhat a shánět všelijaké věci.

,,Pánové, vy už můžete jít a vy slečno, tady ještě chvilku buďte." zorganizovala si to. Obočí mi zalepila náplastí, ale z modřinou prý nic udělat nemůže, že se to musí zahojit samo.

Stála jsem před tajným vchodem a zhluboka dýchala. Už to budou vědět všichni.

,,Zmijozel je vždy čistý." řekla jsem heslo. Z tlukotem srdce jsem vlezla dovnitř a pro mojí smůlu tam seděla moje ,,parta" . Všichni se koukali na mě, teda ne na mě, ale na to velkou modřinu, jako kráva.

Ten parchant na mě pohrdavě koukal, jak kdyby mi to neudělal. Cítila jsem, že Severus se mi snaží dostat do hlavy. Než jsem došla ke dveřím do ložnic tak jsem mu v tom pěkně zabránila. Podívala jsem se na ně a Severus zakroutil hlavou a Lucius vztekle bouchl pěstí do pohovky.

V koupelně jsem se pořádně na sebe podívala. Kdybych se neznala, tak bych se normálně lekla. Štve mě, že to nejde zakrýt ani makem-upem. Nechtěla jsem se na sebe koukat a tak jsem šla raději spát.


Dneska jsem nevylezla ze společenky. Nešla jsem ani na snídani ani na oběd. Nechtěla jsem se ukazovat. Vždycky jsem byla pyšná na mé oči, ale teďka když mám jedno nateklé, tak jsem se styděla. Seděla jsem ve společence z Rabastanem.

Zjistila jsem, že Rodolfus mučil Angie a Stan jí odnesl do Nebelvíru. Seděl v křesle jako hromádka neštěstí. Snažila jsem se ho nějak utěšit, ale nešlo to. Regulus a Rodolfus by si mohli podat ruce. Jeden hajzl vedle druhého. Tušila jsem, že to nenechají jen tak. Myslela jsem to, jak Stan zachránil Angie. Měla jsem pravdu, protože Reg, Rodolfus s opravdu, ale opravdu slušným monoklem, tuším, že ho dostal od Rabastana, byl hodně naštvaný, a Lucius sem vtrhli, jak velká voda. Stan se postavil na nohy takovou rychlostí, že i stíhačka záviděla.

,,Proč si tu čubku odnesl tomu krvezrádci?" vyštěkl Malfoy.

,,Protože jí miluju a nechci, abyste jí něco udělali znovu!" zařval vážným tónem. Šla z něj autorita. Měl připravené pěsti.

,,A co je tobě do toho, že jí zase něco uděláme?" zeptal se Rodolfus.

,,Já se to vždycky dozvím a ty to víš!!" sykl Stan. Byl starší než oni tři! Proč jim nedal do držky?!

,,Už se jí všímat nebudeš, už bude pro tebe vzduch! Je ti to jasný?" řekl pravidla Regulus. Přece nemůže po něm chtít, aby na ní ani nepodíval?!

,,Tak na to zapomeňte!" Stanovi došli nervy a Malfoyovi taky. Začali se prát a ti dva jen přihlíželi. Měla jsem toho dost a tak jsem zasáhla.A byla to chyba.

,,Nechte toho! Oba dva!" vřískla jsem nahlas, aby mě slyšeli. Přestali a dívali se na mě.

,,Buď zticha a nepleť se do toho!" upozornil mě Regulus.

,,To člověk nemůže říct ani svůj názor!!" vyletěla jsem. Kdybych mu dala facku, tak ani nechci pomyslet na to, co by mi udělal.

,,NE! Ty už mě taky dost sereš, jako on!" zařval na mě Reg a ukázal na Stana. Dal mi facku na druhou stranu. Tohle, oproti tomu, co mi udělal na chodbě bylo jen pohlazení. Tohle vážně přehnal! Odešla jsem do ložnice a nechtěla jsem ho v životě vidět! A to se mi bohužel nepodaří! Nechtěla jsem na to myslet a tak jsem šla spát.

"Za to, cos jí udělal mi zaplatíš, bráško!" slyšela jsem ještě Rabastana a pak už jen velkou ránu. Rab byl hodně, hodně naštvaný a dal to Rodolfusovi okusit ve vší míře.


Angie Aurora Ginnara:
Bylo to už dlouho, kdy v Bradavicích pominula vánoční nálada, a vše se vrátilo do starých kolejí.
Procházela jsem se po Bradavicích a docela jsem se nudila. Se Siriem jsem to teď neměla moc špatné, naopak. Po tom, co jsme spolu spali. Bože, to bylo úplně něco nového. Nezažitého.
"Ale, Angie, tebe bych tu nečekal, " uslyšela jsem za sebou hlas Rodolfuse Lestrange. Nahodila jsem sladký úsměv a otočila jsem se.
"Rodolfusi, ani nevíš, jak jsem nadšená, že jsem tě potkala, " ušklíbla jsem se a opřela jsem se o zeď. S úsměvem přišel ke mně a ruce zapřel o zeď, abych mu neutekla.
"Je to s tebou dost špatné, Ang, " prohodil a ve tváři měl falešný starostlivý výraz. No, to určitě.
"Tak to by mě zajímalo proč?" zajímala jsem se.
"Máš špatný vliv na mého brášku. On si neustále myslí, že jsi jeho a proto má potřebu tě chránit. Čímž nám docela kazí plány. Takže ty se teď hezky budeš věnovat Blackovi, ano? A tak, aby to všichni viděli, " přikázal mi.
"V tom bude problém, ale - ty mi nemáš co přikazovat, " upozornila jsem ho.
"Máš svého snoubence ráda?" zeptal se. Moc jsem ho nechápala.
"Dá se říct, že docela ano, " přiznala jsem a ošila jsem se.
"Skvělé, tak si vyber: buďto Blackovi budeš před mým bráškou dokazovat, jak ho miluješ anebo jim oběma povím, jak jsme spolu loni spali." A do prdele.
Neměla jsem příliš na výběr. Nechtěla jsem Stanovi ublížit, ale nechtěla jsem ublížit ani Siriovi, ke kterému jsem si pomalu utvářela vztah. Byla jsem jednoduše v pasti.
"Nechci ublížit ani jednomu z nich, " řekla jsem skálopevně. Musela jsem se ale rozmýšlet hodně rychle.
"To je od tebe tak šlechetné, ty vážně patříš do Nebelvíru, " usmál se a políbil mě na krk. A v tu chvíli mě něco napadlo. Jak se říká, nejlepší obrana je útok.
"A co ty, Rodolfusi? Ty jsi řekl Belatrix, že jsme spolu spali?" ušklíbla jsem se a vytrhla se mu, aby mě nemohl dále líbat. Zahrávala jsem si s nebezpečím, ale to bylo pro mě vždycky nesmírně vzrušující.
"Hned ten den potom, " řekl a já jsem se musela rozesmát. Byl jako štěně u Belatrixiných nohou, do kterého si nejspíš občas kopla.
"Aha, tak proto jsi nechodil pak dva dny do školy. Belatrix musela asi hodně vyvádět. No, ty můj chudáčku." pohladila jsem ho po tváři s posměšným úsměvem. "Kdepak jsi byl? Na ošetřovně?" neodpustila jsem si další rýpnutí. Sice začínal rudnout vzteky, ale já jsem tomu nijakou vážnost nepřikláněla.
"Zmlkni!" vyštěkl a než jsem se stačila vzpamatovat, ležela jsem na zemi.
Rabastan Lestrange:
V nějaké chodbě jsem uslyšel výkřiky. A každý z nich, mnohem žalostnější a srdceryvnější, než ten předchozí, byl pro mě jako kus ostrého ledu, který mi někdo zarýval do kůže. Protože já ty výkřiky, ten hlas, poznal. Angie.
Byla to forma toho nejúčinnějšího mučení, jakou může člověk pocítit. Slyšet trpět někoho, koho milujete a přitom mu nedokázat pomoci. Opravdu nadmíru účinné. Když jsem konečně objevil tu zasranou chodbu, zbyla tam už jen Angie. Pokud to teda byla ona.
Vlasy měla rozcuchané, oblečení potrhané.
A když jsem přišel k ní, všiml jsem si, že jí z hlavy doslova valí krev. To jsem zastavil hůlkou, ale z bezvědomí jsem ji probrat nedokázal.
A hned mě napadla ta nejhorší myšlenka - co, když už se neprobere?
Tiše jsem zasténal, vzal ji do náruče a snažil ignorovat slzy, které mi zdobily obličej. Bylo to podruhé v životě, kdy jsem plakal.
Sirius Orion Black:
"Jamesi, ty jsi ale hovado, " zasmál jsem se, když James pil a kolem prošla Lilly, takže se polil.
"Siriusi, " prohodil tiše Remus, ale velmi naléhavě. Podíval jsem se tím samým směrem, kde se díval on.
Do hajzlu! To snad ne...
Vyskočil jsem z křesla a přiběhl k němu, abych si ji mohl vzít. Samozřejmě ne bez vysvětlení.
"Co se jí stalo?" zeptal jsem se a zkoumal ji, jaká má zranění.
"To bych taky rád věděl. A až to zjistím, ten člověk raději umře dobrovolně. Bude to mnohem lepší, než to, co mu chystám já, " zasyčel Rabastan a díval se na ni tak, že i hlupák by poznal, jak ji miluje.
"Tak mi dej vědět." podíval jsem se mu do očí a on pochopil, že tady už nemá co dělat. Teď to bylo na mě.
Rabastan jen přikývl a opatrně mi ji podal. Pak zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Holky se k ní okamžitě nahrnuly a začaly všechno organizovat. Sice mi řekly, ať ji odnesu do její postele, ale já ji chtěl mít u sebe. Ve dne i v noci.
"Hlava, moje hlava, " zašeptala, ale nebyla úplně při vědomí. Jakoby blouznila.
Holky se jako šílené začaly starat o její hlavu.
"Pravděpodobně ji z hlavy tekla krev, " konstatovala Karol.
"Buď upadla a bouchla se nebo ji někdo pořádně přirazil ke zdi. Jiná možnost mě nenapadá, " řekla Hope.
"Do hajzlu! Já tu svini zabiju a rozsekám na kousky!" zaječel jsem a vyskočil ze své postele, na které jsem seděl.
"Jestli chceš řvát, tak radši padej!" hnala mě z ložnice Moreen. A ji jsem raději poslechl, poslechl bych kteroukoliv, která by mi to řekla, protože ony byly v ráži snad ještě víc, než já, ale uměly to skrýt.
Vystřelil jsem z ložnice, prolétl společenkou, nevšímajíc si pohledů, které mě vyprovázely a vyběhl jsem i z hradu.
Běžel jsem k lesu a pořád jsem ji viděl, jak ji donesl zbídačenou. Nemohl jsem se toho pohledu zbavit.
Proměnil jsem se ve psa a běhal lesem tak dlouho, dokud jsem v sobě měl vztek a dokud jsem nebyl úplně vyčerpaný.
Když jsem se pak doplazil do pokoje, Angie spokojeně spala a oddechovala v mé posteli.
Chvíli jsem se na ni jen tak díval, byl to hezký pohled i pocit mít ji ve vlastní posteli. Zašel jsem se osprchovat a studenou vodou jsem se zchladil, uklidnil.
Pak jsem si opatrně lehl k ní, tak, aby měla dost prostoru. Byl jsem v tu chvíli rád, že je zítra sobota a ona tam může v mé posteli zůstat celý den.
"Siriusi?" uslyšel své jméno a pak jsem pocítil už jen její polibky.
"Ano, Angie?" otevřel jsem pomalu oči. Usmívala se, bylo to v pohodě. Ona byla snad ze železa.
"Musím ti něco říct, " řekla naléhavě, ale potichu, aby kluky nevzbudila.
"Dobře, ale nejprve mi řekni, co tě bolí." přikázal jsem jí.
Jen se tiše zasmála. "Srdíčko, protože jsi mě nepolíbil, "
Sakra, ona byla naprosto k sežrání. Tak roztomilá, tak svá…tak moc moje.
"Já to okamžitě napravím, " slíbil jsem a dal se do plnění svého slibu. Tichounce se zase zasmála.
"Musím ti říct něco moc důležitého, poslouchej, " zaprosila, když jsem jí líbal na krku. Zvedl jsem hlavu a kývl, že může začít.
"A nepřerušuj mě!" zvedla ukazováček. "Rabastan je pro mě víc než jen bývalý kluk. Byl to první člověk, kterého jsem milovala, ale opravdu milovala a nikdy, ani kdybych chtěla sebevíc nezapomenout na to, co jsem k němu cítila a já na to zapomenout ani nechci. Vím, že mě sem přinesl on, jeho poznám vždycky. A taky chci říct, že do Zmijozelu se on dostal omylem, je to skvělý člověk a já měla tu čest ho poznat. Navždycky bude v mém srdci, navždycky mě k němu bude pojit jistý vztah a nikdy na něj nezapomenu. Chápu, jak je to těžké, ale pochop to, prosím, můžeš s tím žít? S tím, že část mě bude vždycky jeho?" podívala se na mě těma svýma očima.
Bolelo to. Bolelo, že jsem ji neměl celou pro sebe. Ale měla nejspíš obrovské srdce, když dokázala milovat nás oba. Jeho se vzdala, se mnou chtěla být. jsem byl její volba. Ze začátku možná z donucení, ale byl.
A tak co jsem mohl říct? Že to nesnesu, že jí to budu vyčítat? Ne, já jsem to kupodivu chápal, chápal jsem i jistý imaginární vztah jí k němu a byl jsem ochotný to tolerovat. Kvůli ní.
"Můžu, Angie, ale budeš mi to muset trošičku vynahradit, " usmál jsem se a Ang byla chytrá, proto brzy pochopila a také se usmála.
"Kdykoliv budeš chtít, " řekla a začala mě líbat na hrudi. Tak. Nakonec jsem to byl já, s kým ležela v posteli.
"Angie?" zastavil jsem ji, protože mi přišla na vědomí taková, pro mě znepokojivá, otázka.
"Ano?" usmála se.
"Řekni mi, kdo ti to udělal." naléhal jsem a ona protočila oči.
"Siriusi, prosím tě, nech to být, ano? Koledovala jsem si o to, provokovala jsem. Můžu si za to sama, můžu i za to, že se povětšinou nechám zmlátit, místo toho, abych se bránila. To jsem celá já, víš, silné řečičky a skutek utek, " řekla a pokračovala tam, kde přestala. Úplně v pohodičce to řekla, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, jako by to bylo něco BĚŽNÉHO - a to mě na tom děsilo nejvíc. Ona už si začínala zvykat.
"Ne, řekni mi to, " chytil jsem ji za bradu a zvedl hlavu. Podíval jsem se na ni tak pronikavě, že ani ona nebyla imunní.
"Ale musíš mi slíbit, že nic neuděláš!" vyhrkla. To se mi ale moc nechtělo, protože já jsem tomu člověku chtěl ublížit…a moc. Věděl jsem ale, že pokud nepřistoupím na její podmínku, tak mi to neřekne.
"Dobře, slibuji ti to, " přikývl jsem.
"Rodolfus, " špitla a sklopila oči.
"Ten bastard! Já ho zabiju!" vyskočil jsem z postele, shrábl hůlku ze stolku, ale ona mě zastavila tím, že se na mě doslova pověsila. "Angie, zlato, slez ze mě." požádal jsem ji a ona mě ještě silněji stiskla.
"Ne, ne, slíbil jsi mi něco! Nikam nechoď, jasné?" objímala mě rukama i nohama a odmítala se mě pustit. A tak jsem se i s ní na sobě vrátil do postele.
"Já mám takovou chuť ho zabít. Dovol mi to, prosím!" podíval jsem se na ni s prosíkem v očích, ale ona zakroutila hlavou.
"Já mám taky chuť, " odmlčela se, "ale rozhodně ne na zabíjení, " řekla a přetáhla přes nás peřinu. Musel jsem se zasmát.
"A ještě něco, " zastavil jsem ji znova. "S kým vším jsi spala, myslím ze Zmijozelu, " To, jak zčervenala, jsem poznal i pod peřinou.
"Ale nebudeš se zlobit, že ne?" zeptala se váhavě a začala si kolem prstu obmotávat vlasy. Ty nervičky z ní doslova tekly.
"Nebudu. Bylo to, doufám, dřív, než jsme se zasnoubili, " řekl jsem, ale věděl jsem, že budu žárlit. To přinejmenším. Až potom je budu chtít všechny zabít. Do jednoho.
"No, tak s Rabastanem. Pak jednou s Rodolfusem, proto to všechno, " začala vyjmenovávat a já zasténal. "Ale Siriusi, přece bys nežárlil, " dobírala si mě. Samozřejmě, že jsem žárlil. A šíleně!
"To mám pozabíjet skoro celý Zmijozel?" podíval jsem se na ni. "Ty jsi vážně šílená, Ang. Ty sis to rozdala snad s každým. Cítím se fakt poníženě, že já s tebou až někdy teď, tak pozdě, tsss." hrál jsem uraženého.
"Tak pojď, pohádáme se, ať to má v sobě pořádnou vášeň!" zamračila se.
"Chceš se hádat?" podivil jsem se. No klidně, když ji to baví…
"Ne!" vykřikla. Teď jsem ji nechápal vůbec. "Chci se usmiřovat!" řekla a už byla naprosto k nezastavení. A mě to ani trochu nevadilo.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moreen Moreen | Web | 29. prosince 2009 v 11:45 | Reagovat

a já už si myslela, že to má Alysha v kapse.. samozřejmě se dalo čekat, že Regulus bude chtít vědět, kdo je tajný ctitel, ale že bude takhle surovej! popravdě takhle jsem si ho vždycky představovala, ale ten ve vaší povídce se mi až do dneška zamlouval víc.. no nikdo se nezmění za noc, že? tak doufám, že trochu z toho svýho blackovskýho chování povolí ;-)

2 Peťka Peťka | E-mail | 29. prosince 2009 v 21:54 | Reagovat

no teda, ten Regulus je fakt parchant...a Rudolfus taky, Zmijozel se hold nezapře:D super kapča, těšim se na pokráčko :)

3 Majuš Majuš | Web | 30. prosince 2009 v 9:18 | Reagovat

Jak už jsem psala u Angie, Regulus je vážně hajzl. Budeš to s ním mít těžký.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama