23.To že nepláču, neznamená, že jsem v pohodě!

17. ledna 2010 v 18:30 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
Alysha: Na další kapču se můžete opravdu těšit!!!!
Aňulka: Ach, mám opravdu hooodně dobrý pocit z této kapitoly, povedená!



Angie Aurora Ginnara:
Už jsme měli větší polovinu vyučování za sebou.Slečna Voldemortová se na první a druhou hodinu nedostavila a nikomu to nevadilo.
Akorát Zmijozelští byli nějací nervózní.
Zrovna jsme měli Dějiny čar a kouzel a jelikož Binns mluvil a mluvil, chtělo se všem spát.Já to ale vydržela a místo spaní jsem přemýšlela.
Už dlouho jsem nebyla tak šťastná, jako posledních pár dní.Dosáhla jsem toho, čeho jsem potřebovala.
Ujasnila jsem si, jestli jsem se do Siriuse zamilovala nebo ne.A odpověď je ano, ano a ještě jednou ano.
Nebylo zbytí.Když jsem se postupně vracela do vzpomínek na pohřeb, na to, jak mu přišel ten dopis, zjistila jsem, že zkrátka nesnesu, aby byl smutný a trápil se.A tím to pro mě haslo.Já si nepřála nic jiného, než aby byl šťastný.

"Chceš?" zeptala jsem se Siriuse u oběda a jelikož jsem měla mlsnou náladu, místo oběda jsem si rovnou dala dortík.Ááá, mňam!
Holky nade mnou s potutelným úsměvem kroutily hlavou a pak si hleděly svého talíře.
Přikývl a nahnul se ke mně.A nejenže mi snědl celý kousínek dortíku, on mě kousnul i do prstu!Nenažranec!
S podmračeným výrazem jsem zabručela a vzala si koblihu.Najednou se začal smát a docela hlasitě.
"Co je?Co je zas?" ptala jsem se a podívala jsem se po holkách.
"Jsi čuně." okomentovala to jednoduše Karol.
"Puso, jsi celá od cukru z koblihy…" smál se Sirius a pak mi cukr láskyplně setřel z nosu a z líců.
Podívala jsem se na něj a bylo mi jasné, že i on si vzpomněl.Prvního září se stalo úplně to samé.Měla jsem na nose cukr z koblihy…a pak jsem jednu vzala a připlácla mu ji na obličej.
A tolik věcí se za těch pět měsíců od toho dne změnilo.Tolik!
V ten den bych si nikdy neodvažovala tipnout, že někdy v lednu mi ten cukr Sirius bude stírat z obličeje a já se na něj budu s láskou v očích dívat.
Neuvěřitelné…tak by mě zajímalo, co bude za dalších pět měsíců.Ach, ano…konec.
Konec školy, už se sem nikdy nevrátím.Přepadl mě smutek.Ale proč být smutná v tak šťastném období?
Šťastném období…něco mi na tom sousloví nesedělo, protože ve spojitosti s mou osobou to sousloví neexistovalo.A pokud ano, tak to nebylo dlouho.

"Máš už ten úkol do Přeměňování?" zeptala se mě Lilly, když jsme všichni, celá parta, seděli ve společence.
Sirius seděl na křesle, měl roztažené nohy a já jsem měla hlavu opřenou v jeho rozkroku a seděla jsem na zemi.Šílené klišé, tahle ta věta!
Ale co?I kdybych ji tam měla jinak, tak to všem může být ukradené.Ušklíbla jsem se při tom pomyšlení.
"Ne, nemám…udělám to dneska večer." řekla jsem a ve spojitosti s profesorkou se mi vybavilo to, že bych si měla zajit pro ty knihy. "Siriusi?" zaklonila jsem hlavu, abych na něj viděla.
Odtrhl oči od knihy, kterou četl, ano, i on to umí, a podíval se na mě.
"Copak?"
"Půjdeš se mnou prosím za McGonagallkou?Slíbila mi, že mi půjčí nějaké knihy s kouzly do obrany.Říkala, že by se mi mohly hodit, když chci jít dělat zkoušky na bystrozorku." vysvětlila jsem mu.
Zaklapl knihu. "Tak jdeme." řekl a pomohl mi na nohy.

Když jsme zrovna mířili k učebně Přeměňování, vedle které měla profesorka i kabinet, uslyšeli jsme na chodbě nějaké hlasy, hvízdání a smích.
To nebylo neobvyklé, protože plno studentů lítalo po chodbách, ale neobvyklé bylo, že to byli zrovna Zmijozelští.Oni a smát se?Tak to já jsem cudná panna.
Pochopila jsem, proč se smáli a proč hvízdali.Regulus s Alyshou si tam rozdávali slušnou ústní bitvu.
Samozřejmě, že nás nenechali projít jen tak, ani my jsme s tím nepočítali.Kdyby něco "milého" neřekli oni, řekneme my, klasika.
"Jak vidím, bráško, žijete spolu v naprosté harmonii, že?" začal Regulus větou, kterou jsem moc nepochopila.Nechápala jsem, proč vytahuje nějakou harmonii.
"Dá se to tak říct, ale ty a zbytek té sebranky nám to dost dobře kazíte." odsekl Sirius.
"Kašli na ně, Siriusi…" řekla jsem a chtěla odejít.
"A jak se těšíte na svatbu?" zeptal se přesladce Lucius a pobaveně se otočil na Reguluse.Pořád jsem nechápala, o co jim jde.
"Proč to vytahuješ?!" vyjela jsem a předběhla tak Siriuse. "Tobě může být úplně volné, jestli se těšíme nebo ne!"
"To máš pravdu…" přisoudil Regulus. "Ani jsem nečekal, že to vezmeš tak v klidu.Žádná bitka, facky, nic…jste zvláštní, slečno Ginnaro." usmál se.
"Proč bych ho měla bít?!Já ho kopla pod stolem, to mi v tu chvíli stačilo…a facky?Prosím tě, Regulusi, nejsem, jako ty." odfrkla jsem si.
"To je pravda.Ty jsi totiž úplně pitomá…zkrátka blboučká pipina…" řekl Lucius a docela dost dobře se s Regulusem doplňovali.
"Siriusi!" zavrčela jsem, když se jim chystal upravit obličeje tak, aby alespoň vypadali jako lidé. "Pitomá?Blboučká?" zopakovala jsem.
Bylo až k neuvěření, jak mě ranilo to, že o mě říkal, že jsem hloupá.To kdyby mi tisíckrát řekl děvko, tak bych se tisíckrát usmála…ale pitomá a blbá?
Ne, to jsem skousnout nemohla, to jsem nenáviděla.Já totiž nejsem hloupá!
"Opravdu hloupá…" zasmál se Rodolfus.
"Tys jí to neřekl, viď?" zeptal se Regulus Siriuse, který vypadal, že to každou chvíli zabije nějakým hodně brutálním způsobem.
"Co mi sakra měl říct?!" vyjela jsem a podívala jsem se i na Siriuse.
"Celou dobu to věděl, věděl to dokonce už i v šestém ročníku, že si tě bude muset vzít.Taky věděl, kdy přesně bude to zasnoubení oznámeno, prostě všechno…" usmíval se Regulus a liboval si v mém výrazu. "Sama vidíš, jak jsi hloupá, žes na to nepřišla.To Alyshu to napadlo hned ten den, kdy se konal ten večírek."
To byla rána…veliká a hluboká.Civěla jsem na všechny jako blbec a oni všichni mě za něj i měla.Beztak i Sirius.
Mohl mi to říct…vzala bych to po tak dlouhé době od něj mnohem klidněji, ale proč jsem se to musela dozvědět zrovna od Reguluse?!
Měl mi to říct a pak si mě měl vzít do postele, aby si mě udobřil.A já bych se nezlobila tolik, jako teď.
Protože teď ze mě udělala naprostého hlupáka…idiota.
No jistě!Angie Aurora Ginnara - naprostý idiot, jen se zasmějte!
"Jo, přišla na to a pak tě seřvala jako malého Edíka a tys se staženým ocasem přiznal, že jsi to věděl." ušklíbl se Sirius a pak se podíval na mě.
Bylo mi jasné, co chce udělat.Ale tohle bylo až moc kruté na to, abych jeho omluvu přijala.
"My dva jsme spolu skončili." řekla jsem pevně a nechala ho tam stát.

Věděla jsem, že sousloví šťastné období u mě nevydrží příliš dlouho.Uběhly tři dny a já se Siriem nemluvila, prostě nic.Úplně jsem ho ignorovala.
A on se nesnažil.Nesnažil si se mnou promluvit, nesnažil se mi znova omlouvat, nesnažil se si mě usmířit, nedělala vůbec nic.To bylo jeho štěstí, záruka života.
Neplakala jsem, nebyl důvod.Jen mi to bylo líto, moc líto a moje ego utrpělo.To mě mrzelo nejvíc…že jsem byla za hloupou husu.
Poslední tři dny jsme seděli od sebe v hodinách, na obědě, ve společence…všude.A když jsem se na něj sem tam ve společence podívala, nedíval se na mě.Ani v hodinách, ani ve společence, nikdy.
Jako bych neexistovala…a já si dala záležet, aby to bylo jako kdyby zase neexistoval on.
Cítila jsem se tak zrazená, tak zrazená jím, až se mi chtělo řvát a zmlátit všechny, kteří by mi přišlo pod ruku a rozbít všechno, co by se mi pod ni rovněž dostalo.
Všichni to věděli, alespoň ve Zmijozelu…všichni!Jistě, nikdy bych nemusela takhle jančit, ale pokud to tedy opravdu věděl, měl mi to říct co nejdřív, abych se s tím pokusila smířit, vstřebala to, byla připravená…a ne aby se to ke mně dostalo, jako rána z čistého nebe.To totiž nebylo fér…on to věděl, on se s tím smířil, já tu šanci nedostala…to mě štvalo, ale sakramentsky!!!!!!!!!!!!!
Seděla jsem u stolu a četla si v té knize, kterou mi půjčila McGonagallová.Nakonec jsem si pro tu knihu zašla sama.A musím uznat, že byla úžasná…byla tam kouzla, o kterých jsem neměla ani ponětí.Jak obranná, tak útočná.
"Nejdeš už spát?" zeptala se mě Hope a sklízela si věci ze stolu.
Podívala jsem se na hodiny. "Ne, ještě ne…ale za chvíli přijdu." řekla jsem a znova se ponořila do knihy.
Bylo jedenáct večer, ještě chvíli jsem si chtěla číst.Ale místo čtení jsem musela pořád přemýšlet nad tou "krizí"…ano, skončila jsem to já, pravda a zřejmě to nebylo jen přechodné stádium, ale…
Proč mě do hajzlu hryzalo svědomí?????????????????????????????????????????
Jo, bylo to tak.Cítila jsem se příšerně…měla jsem sto chutí ho zabít, zašlápnout jako vajgl, ale na druhou stranu jsem zase chtěla vrazit sobě.
Možná, že jsem si to měla nechat vysvětlit.Kdyby měl nějaký důvod, pro mi to neřekl…možná, možná, možná, kdyby, kdyby, kdyby!!!Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by třeba rybníka.Strčil by jsi prst do řiti a vytáhl bys kapříka!Sakra!!!!!!
Nabroušeně jsem vzala knihu a zamířila jsem do ložnice.A předstírala, že ho nevidím.Neměla jsem ho vidět, nechtěla jsem ho vidět…
Sotva jsem vstoupila na první schod, objevila se přede mnou obrovská krabice.
Zvědavost mě přemohla a tak jsem odložila knihu a rozvázala mašli.
Sirius kolem mě mlčky s netečným výrazem prošel, vypadal, jako by si mě na tom schodu ani nevšiml, jako bych byla vzduch…
Otevřela jsem víka krabice a vytáhla z ní obrovského těžkého šedého medvídka, který měl modrý čumáček a sem tam byl někde zašitý a mě záplaty.
Byla u něj malá černá kartička, kde bylo zlatě napsáno:
Tak už mě, sakra, nemuč a pojď za mnou!
Chvíli jsem tam jen tak stála se zavřenýma očima, soustředila jsem se a rozmýšlela se, co mám udělat.Mám odhodit svou hrdost a jít za ním anebo si ji mám zachovat a nechat ho být?
Pravda, neomluvil se mi do očí, to by zase jeho hrdost nesnesla, ale udělal první krok.To by zas nesnesla ta moje.
Došlo mi, že jsem pro něj opravdu vzduch…přestože mě nevidí, plním mu plíce a díky mě žije.
A láska se v kontextu s hrdostí stává absolutním paradoxem.A já jsem ho milovala.
Vzala jsem pod paži knihu, medvěda jsem chytila za ruku a zamířila k chlapeckým ložnicím.
Potichu jsem otevřela dveře.Lenivě jsem se došourala k jeho posteli a stála jsem.O vteřinu později vyšel z koupelny jen v trenkách.
Face to face, eye to eye a nakonec heart to heart.(*)…tak se to dalo nazvat.
Tuto situaci to přímo vystihovala.
Rozešel se ke s naštvaným a zlostným výrazem ke mně, odhodila jsem knihu na postel a též se k němu rozešla.Medvěda, kterého jsem držela za ruku jsem vláčela za sebou.
"Dělej!" sykl potichu a silně mě chytil za zápěstí. "Dělej!!!" zopakoval ostřeji a hlasitěji.Kluky však neprobudil, ti chrápali jako zabití.
"Co?" zeptala jsem se a tahala svou ruku z té jeho.Pustil mě.
"Vraž mi, Ang…ulev si a vraž mi." díval se mi zpříma do očí a čekal.
"Tak jo!" štěkla jsem na něj rozzlobeně a dala jsem mu facku jak nejsilněji jsem uměla.Ani se nepohnul.
"Vyřízeno?Konec?Zapomenuto?" zeptal se ostře a výraz měl o něco zlostnější.Nechápala jsem proč.Kampak ta jeho prchlivost a zlost směřuje?
"Proč?" Byla to jednoduchá slova, přímá, nad slunce jasná.
"Co bys dělala, kdybych ti prvního září řekl, že se budeme brát?" odpověděl otázkou a to jsem neměla nikdy ráda.
Zamyslela jsem se. "Nejprve bych se ti vysmála a pak bych se tě snažila všemožnými způsoby zbavit, zkrátka tě zabít, zničit…udělala bych ti ze života peklo, až bys z toho bláznil.Nesnášela bych tě ještě víc."
"Tak vidíš…umřít mladý a nenáviděn jsem neměl za potřebí.Nebylo mou povinností ti to říct, to byla povinnost tvých rodičů."
Tak dobrá, no…měl pravdu.Vážně bych udělala všechno, abych si ho nemusela vzít.Nehledě na to, že tady tak nešlo o to, že bych si brala člověka, kterého jsem nenáviděla, ale o to, že bych ztratila svou milovanou sladkou a opojnou svobodu.
"Takže na to zapomeneme, ano?" zavrčel o něco méně ostřeji.
"Fajn!" odsekla jsem, naštvaná tím jeho tónem.
"Ten tón si odpusť!" vyjel na mě potichu. Já bych mohla říkat to samé!
"Vlez mi na záda!" vrátila jsem mu to.Ve vzduchu byla cítit elektřina, oba jsme byli šíleně pod proudem.
"Angie…" řekl varovně. "Už jsem ti někdy dal za vyučenou?"
"Svoje tresty si trč do hajzlu!" syčela jsem a oba jsme se přímo spalovali očima.
Pobaveně se ušklíbl. "Pojď sem!" natáhl se pro mě a ani nečekal na odpověď, nezdvořák jeden!
Pustila jsem medvěda a nechala se jím žduchnout na postel.Levou rukou mi zajel pod sukni, hladil mě po noze a druhou mi rozepínal halenku a líbal na rty..
"Siriusi, jsou tu kluci, sakra." zasténala jsem.
"Seru na kluky." řekl lhostejně a pokračoval dokud mě tam neměl jen ve spodním prádle.Já jsem se moc obtěžovat se svlékáním jeho nemusela.
"Neuvěřitelné, že mi tohle tělo bude patřit." řekl a prohlížel si mě.Na to jsem nemohla říct nic, jen jsem se zašklebila.
Vzala jsem peřinu a zakryla jsem jí sebe i jeho.Nebylo zrovna dvakrát příjemné vědomí, že naproti nám leží James a Remus…bylo to divné, nicméně to vypadalo, že Siriovu přirození je to zcela jedno, to už to nemohlo déle vydržet.
Vstoupil do mě…Prokrista!Je asi poněkud abnormální volat Krista zrovna v této chvíli, která by se dala nazvat "regulérní intenzivní dovnitř a ven", ale já ho snad nikdy nebudu mít dost!
Chytila jsem se ho kolem zad a snažila se mu do kůže místo nehtů zarýt polštářky prstů.
"Angie…" zaúpěl po chvíli a uvolněný se na mě celý svalil.
"Jo, já vím." vydechla jsem vyčerpaně, ale spokojeně, opravdu spokojeně.
(*)Tváří v tvář, z očí do očí a nakonec srdce k srdci.


Alysha Alexandra Fionn:
V osm ráno jsem přecházelapřed hlavní bránou a čekala na rodiče, aby šli semnou k řediteli. Musela jsem tam čekat dobrou čtvrt hodinu. Konečně už dorazili, ale nějak šťastně se netvářili.
,,Tal co si provedla, že tady musíme být i my?" zeptal se otec s podezřívavým tónem.
,,Nic. Včera jsem přišli nějací chlapi s ministerstva. Někdo odsud ze školy dává informace Voldemortovi přes nitrozpyt. A já jsem se vám nějak zapomněla zmínit, že umím nitrozpyt a nitroobranu. Nahlédli do mojí hlavy, ale jsem se jim úspěšně bránila. Takže jsem jakoby podezřelá." obeznámila jsem se ze situací. Oba se na mě podívali dost hnusně.
,,O to ses o tom nemohla zmínit doma?" vyjel na mě otec. Jejich chování se vážně změnilo. Už není takový to Aly tamto a tak dále.
,,Nemohla. Vás totiž nic nezajímalo. Jen abych uměla tančit, šermovat a mít dobré vychování, abych mohla dělat rodině čest." ujasnila jsem jim to.
,,Nebuď drzá!!" prskla matka a jednu mi ubalila. Matka mě nikdy neudeřila. Teďka to bylo poprvé. Bylo to jen pohlazení, ale pořádně mě škrábla svýma dlouhýma nehtama. Podívala jsem se na ní pohledem, který znamel, že ničeho nedosáhla. Nechtěla jsem to řešit a tak jsme šli do ředitelny. Řekli jsme heslo a vlezli k Brumbálovi. Otec hned poznal ty dva chlapi a šel se pozdravit s ředitelem.
,,Tak co se stalo Brumbále?" zeptal se otec a Brumbál se dal do vysvětlování. Trvalo to asi deset minut a já se začala nudit. Otec si začala vymýelšt báchorku, že mě to jako malou naučili, že jsem měla těžké dětství atd. Bylo vidět, že to všichni baští a já mohka být v klidu.
,,Výborně!! Tak to máme vyřešený." tleskl Brumbál a já se mohla usmát.
,,Pánové, slečna Fionn je vyřešená a teď nám zbývají ti dva." takže jsem nebyla sama!!! Tak to je dobře. Když ti dva přišli do ředitelny tak to byl nějaký kluk z Havraspáru a.... Nemohla jsem tomu uvěřit!!! Byl to Richie!! Podívala jsem se na něj a jen pokrčil rameny.
,,Proč si mi tenkrát neřekl, že to umíš?" zeptala jsem se ho podezřívavě.
,,Protože nebyl čas, kdyžtě ten debil zbil." kdyby mohl, odplivl by si na zem. Aspoň takhle jsme mohli na sebe mluvit, když otec ještě něco vyřizoval s Brumbálem.
,,Proč si udělala tu bouřku v síni? Byla si dost nasraná?" zeptal se a jeho jantarovým očím nešlo odolat.
,,Protože ti lidi co si říkají mí rodiče, mi poslali dopis, že se budu 3.dubna vdávat." řekla jsem smutně a sklopila oči.
,,Ale snad to s ním budeš mít dobré." uklidňoval mě.
,,Nebudu!! Teďka mu můžu aspoň trochu odporovat, ale až budu jeho na stoprocent tak když odseknu tak mě zbije ještě víc." ujasnila jsem mu to. Hodil po mě smutný pohled. Konečně otec s matkou přestali něco řešit s Brumbálem. Podívala jsem se na hodinky a budu stíhat třetí hodinu.
,,Nashle Brumbále." rozloučil se otec a už jsme sešlapávali schody dolů. Celou cestu jsem se na ně nepodívala, až u brány.
,,To bylo naposledy, kdy jsme tě z něčeho tahali!" řekl rázně otec.
,,Samozřejmě." zahrála jsem se na slušnou holčičku, aby měli pocit, že mě ta facka nějak vychovala. Ani se nerozloučili a odešli. Hůlkou jsem si přivolala tašku s učením a šla na hodinu. Šla jsem před učebnu kde jsme měli mít hodinu a všichni tam stáli. Hodina ještě nezačala. Nebelvírští na mě koukali zhnuseně a zmijozelští se na mě koukali s otazníkama v očích. Přešla jsem k Regulusovi a obejmula jsem ho kolem pasu.
,,Tak jak to dopadlo?" zeptala se mě Narcisa a očekávala dobrou zprávu.
,,Je dobré mít někoho z rodiny na ministerstvu." mrkla jsem a všichni pochopili, že mě z toho otec dostal. Regulus se ohnul a dal mi pusu. Chudák se musel ohýbat. Sice jsem měla nějakých 1,82 centimetrů, ale on měl přes 1,95. Vlezli jsme do třídy a já si uvědomila, že ještě dvě hodiny a můžu jít odpočívat do společenky. Nějak jsem tu první hodinu nevnímala, protože mě začali pálit ty škrábance od matky. Nebyli až tak velký, ale boleli jak kdyby mě škrábla nějaká kočka. Zase jsem začala přemýšlet o té proklaté svatbě. Dalo by se říct, že se i docela těším. Na výběr šatů, ozdoby, jídelní lístek a na podobné věci. Ale jediný jsem věděla, chci mít šaty bez ramínek. Ani Regulus mi nějak nevadil. Už jsem si na něj zvykla, ale chci vidět co se z něho vyklube po svatbě. Uvědomila jsem si, že až bude po svatbě konečně se s ním můžu vyspat. Byla jsem skvělá, že jsem mu odolávala. Nejsem jak ta čubka, abych skočila do postele s klukem, kterého uvidím na chodbě. Ale to by nebyla ona, kdyby se nevyspala s celými Bradavicemi. Už o ní radši přemýšlet nebudu, ještě bych utrpěla vnitřní zranění.
Konečně jsme šli na poslední hodinua já se neuvěřitelně těšila. Nevím proč, ale dneska mě ta škola vážně nebavila. Jedna hodina trvala snad půl století a než učitel přišel na hodinu??!! Tak to se ani počítat nemohlo!! Fakt!! Někteří učitelé byli jak rychlé želvy!! Ale dnešek je nějaký divný. Měla jsem pocit, že se něco semele. Jedním uchem jsem poslouchala, ale druhým to šlo ven. Měla bych se sakra soustředit!!! Budou OVCE a já umím velký hovno!! Někdo se bude učit na bystrozora nebo na lékouzelnici. Já nevěděla, na co mám jít já?? Stejně bych na nic nemohla jít, protože rodiče by mi to nedovolili. Bude stačit, že udělám OVCE. Budu mít manžela, děti a budu bohatá. Tak proč pracovat? Budu stejná jako matka. Jestli se budu chovat ke svým dětem jako má matka, tak chudáci děti. Já se budu snažit se k dětem chovat hezky a dávat jim plno lásky, jak jen to půjde. Nevěděla jsem proč o dětech přemýšlím těďka, když do nich mám plno času!! Zase jsem utekla do svého světa plného fantazie a neuvědomila jsem si, že už je konec hodiny.

Seděla jsem, teda spíše jsem ležela. Regulus seděl, já měla hlavu na jeho klíně a hrála jsem si s jeho kravatou. Sice jsem tu kravatu měla taky, ale ta jeho byla asi zajímavější. Když zjistil, že si s ní hraju, usmál se. Musela jsem vypadat jako malý děcko, který si hraje s hračkou. Nějak se na mě zamrači, natočil si mojí hlavu a podíval se na ty škrábance.
,,Kdo ti to udělal?" zeptal se mě hlasem, který napovídal, že mu to je jedno. Ale kdyby věděl, že mi to udělal nějaký kluk, ihned by ho šel zabít, protože jen on na mě můžeš šahat.
,,Matka." odpověděla jsem jednoduše. Studenýma prstama mi po tom přejel a já vyhrnula ret nahoru, protože to stále pálilo. Když viděl, že mě to bolí, tak přastal a políbil mě na to. Nevím kde se v něm teď sebrala ta milost. Ale to nikdy nezjistím.
,,Jdem na chodbu, někoho otravovat." nakázal Malfoy. Mě se fakt vstávat nechtělo, ale musela jsem. Zastavili jsme se v nějaké chodbě, kde nechodilo moc lidí. Já se opřela zádama o zeď a pozorovala okolí.
,,Tak co podnikneme? Nechci se celý den nudit." zasténal Lucius a začal líbat Narcisu.
,,Tak to nejsi sám." přidal se Rodolfus a obejmul Belatrix.
,,Vy dva se k sobě moc nemáte co?" ukázala na mě a na Rega. To nás neviděla jak na ně ležím?? Asi ne! Budu muset jí pučit moje brýle.
,,Myslíš?" povytáhla jsem obočí a přitáhla jsem si Rega k sobě. Začala jsem ho líbat jak nejlíp jsem uměla. Všichni začali tleskal, pískat a já si to užívala. Pootevřela jsem oči a všimla si, že k nám míří Angie a Black.
"Jak vidím, bráško, žijete spolu v naprosté harmonii, že?" první se ozval Regulus, jako vždycky.
"Dá se to tak říct, ale ty a zbytek té sebranky nám to dost dobře kazíte." zasyčel Sirius, asi mu to bylo nepříjemný.
"Kašli na ně, Siriusi…" řekla ta malá děvka a já se opět opřela o zeď. Začala jsem je pozorovat povýšeným pohledem.
"A jak se těšíte na svatbu?" řekl Lucius tak sladkým hlasem, že se mi chtělo zvracet. Bylo vidět, že je chce vážně nasrat.
"Proč to vytahuješ?!" vyjela ne něj. "Tobě může být úplně volné, jestli se těšíme nebo ne!"
"To máš pravdu…" usoudil Regulus. "Ani jsem nečekal, že to vezmeš tak v klidu.Žádná bitka, facky, nic…jste zvláštní, slečno Ginnaro." usmál se tím svým arogantním úsměvem, který žeru!!!
"Proč bych ho měla bít?!Já ho kopla pod stolem, to mi v tu chvíli stačilo…a facky?Prosím tě, Regulusi, nejsem, jako ty." jedním okem se podívala na mě a když viděla jakým pohledem se dívám, radši se otočila.
"To je pravda.Ty jsi totiž úplně pitomá…zkrátka blboučká pipina…" dodal s úsměvem Lucius. Sirius chtěl vystartovat, ale moje ruka už byla připravená pod mým pláštěm.
,,Siriusi!" zapištěla jak nějaká myška. "Pitomá?Blboučká?" opakovala jako kdyby neslyšela dobře. Taky bych se ozvala, ale proč brát klukům tu radost.
"Opravdu hloupá…" přidal se Rodolfus, který stále objímal Bellu.
"Tys jí to neřekl, viď?" zeptal se Reg svého bratra. Mě už docházelo k čemu to vedlo.
"Co mi sakra měl říct?!" vyštěkla a podívala se na svého miláčka.
"Celou dobu to věděl, věděl to dokonce už i v šestém ročníku, že si tě bude muset vzít.Taky věděl, kdy přesně bude to zasnoubení oznámeno, prostě všechno…" ten její pohled stál za všechny peníze. Sama vidíš, jak jsi hloupá, žes na to nepřišla.To Alyshu to napadlo hned ten den, kdy se konal ten večírek." vždycky když je nějaká hádka, vždycky řeknou mé jméno. Nechápala jsem to.
"Jo, přišla na to a pak tě seřvala jako malého Edíka a tys se staženým ocasem přiznal, že jsi to věděl." ušklíbl se Sirius. Sice měl malou pravdu, ale docvaklo mi to a jí ne. Teďka jsem byla ta lepší já.
"My dva jsme spolu skončili." řekla rázně a odešla. Nechala ho tam stát jak nějakého sirotka.
,,Ouu! Vypadá to, že ti Angie dneska asi nedá! Siriusi, čestnost na prvním místě! Není to náhodou heslo Nebelvíru?" přidala jsem se já a začalo mě to bavit. Stoupla jsem si před Rega a on mě obejmul. Podíval se na mě a asi to nečekal.
,,A ty se jí neomluvíš. To by ranilo tvoje ego." pokračovala jsem a dost jsem si v tom libovala.
,,A jak ti to dopadlo v ředitelně? Milá švagrová?" zeptal se hnusně. Zmijozelští se na něj hnusně podívali.
,,Musíš si to dobře zajistit a hlavně!! Mít rodinu, která tě má ráda." mrkla jsem a tím jsem narážela na jeho. Pochopil to a odešel rychlým krokem. Otočila jsem se na Rega a políbila jsem ho.
,,Vy dva jste si v jedné věci podobní." řekla jsem mu a skoumala jeho oči.
,,V jaké?" zeptal se mě a přitáhl si mě k sobě.
,,Nikdy se nikomu neomlouváte." měla jsem pravdu a on to věděl. Přitáhl si mě k sobě těsněji.
,,Tak to máš pravdu." zašeptal mi do ucha, abych to slyšela jenom já a pousmála jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neliss Neliss | E-mail | Web | 17. ledna 2010 v 19:35 | Reagovat

Dobré. :D Mám rada, keď sa do toho Alysha zamieša a nemalo chybu to Angiine "možná, možná, možná, kdyby, kdyby, kdyby!!!Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by třeba rybníka.Strčil by jsi prst do řiti a vytáhl bys kapříka!" Bezva, teším sa na ďalšiu.

2 Moreen Moreen | Web | 17. ledna 2010 v 20:40 | Reagovat

super!! teda já to vždycky tak zhltnu, že mi to přijde strašně krátký.. ale pak kouknu na posuvník a je mi jasný, že to vůbec není krátký, že se mi to jen zdá.. no, alysha je dobrá, hezky se s tím problémem s nitrobranou poprala. i když ty rodiče. takovou matku bych rozhodně nechtěla! a regulus.. já fakt nevim, co si o něm myslet, chvíli je jak milius, chvíli zas jak psychopat.. ale stejně je dobrej!

3 Hope Hope | Web | 17. ledna 2010 v 21:48 | Reagovat

skvělá kapitolka =o) akorát teda jeden takový detail...kdyby měřili 1,82 cm a 1,95 cm, tak byli docela mravenci ;o) jako já vím, co tím bylo myšleno a že jde jenom o překlep, ale zarazilo mě to =o)

4 Bára Bára | Web | 17. ledna 2010 v 23:30 | Reagovat

Bezvadná kapitola:-)
a to co píše Hope toho jsem si ani nevšimla:-D, ale stejně sem to pochopila tak jak tpo bylo myšlený:-D vždycky se najdou takový chybky, ale nikdo není dokonalý:-)

5 Peťka Peťka | E-mail | 18. ledna 2010 v 16:11 | Reagovat

To Hope a Bára: já sem si toho taky vůbec nevšimla:D já sem náhodou ten Hopein koment nejdřív nepochopila, protože sem  si řikala, že když měří tolik, tak přece nemůžou bejt jak mravenci:D a když sem si to potom četla asi po třetí, tak sem si teprve všimla těch jednotek:D
kapitola prostě super :-) to úsmíření Siriuse a Angie bylo teda dobrý:D a Alysha se z toho průšvihu fakt slušně vyvlíkla.
těšim se na pokráčko:)

6 Drow Drow | Web | 26. března 2011 v 22:53 | Reagovat

jako vždycky, úúúžasný :)

7 juliettestories juliettestories | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 14:41 | Reagovat

Nightwish na konec... :D bombááá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama