32.Tady nezůstanu už ani minutu!!

25. dubna 2010 v 21:45 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
NU
Alysha: Moc se vám ze srdce omlouvám, že to tak dlouho trvalo!!! Nějak nebyl čas!!!
Aňulka: Moc, strašně moc se omlouvám za tu obrovskou pauzu! Další kapitola bude mnohem dříve, už je napsaná. A kdyby jste někoho chtěli zabít, tak Alyshu, já za nic nemůžu.






Angie Aurora Black:
"Všechny vás tady vítám, " Frank Longbottom. TEN Frank Longbottom, TEN pořád pěkný Frank, který mě, když jsem byla ve čtvrtém ročníku, odmítl. Jeho smůla. "Musím říct, že musíte být asi hodně dobří, když jste se dopracovali až sem. Vaše teoretické znalosti jsou na výbornou, dnes se přesvědčíme, zdalipak tak dobře ovládáte i praxi, " zabruslil očima ke mně a já si všimla, jak mu zacukaly koutky.
"To jsem zvědavá, co vymysleli, " zašeptala mi Lilly vzrušeně do ucha. Popravdě, já byla zvědavá taky.
"Přemístíte se na místo, kde na vás bude čekat mnoho překážek, které musíte zdolat. Nebudou jen překážky, které můžete překonat pomocí kouzel, uvidíte."
"Seřaďte se prosím všichni do dvou řad za sebou, ženy a muži. Tady máte každý jednu čokoládovou žabku, jenž slouží jako přenášedlo. Na místě vás čekají instrukce, co máte dělat," řekl a podával nám krabičky s čokoládovými žabkami. Stoupla jsem si před Siriuse. "Angie Ginnara!" zvolal, když mi podával krabičku. "Víš, že tebe jsem tady čekal?" usmál se.
"Žádná Ginnara, Blacková." opravila jsem ho a Sirius mě chytil kolem pasu. Franka si měřil ne příliš přátelským pohledem.
"Ach, tak! Tak to vám gratuluji!" usmál se upřímně a podal Siriovi žabku.. Očividně ho to nijak netrápilo. A mě taky ne.
Hned nato jsme se přemístili. Přemisťování nemám vůbec ráda, dělá se mi vždycky špatně.
Dopadla jsem ladně na obě nohy a když jsem se rozhlédla, nestačila jsem zírat. Byla jsem opravdu DALEKO od civilizace, stála jsem uprostřed nějaké vyprahlé pouště.
Na zemi ležel dopis.
Úkol č.1: dostat se k oáze
Úkol č 2: projít oázou
Úkol č.3: nezabít se a nenechat zabít
Přibližně dva kilometry od ně byla oáza.
Jestli dostanu úpal a budu muset k Mungovi nebo budu mít puchýře na nohou, Ministerstvo mi to proplatí. A taky si něco vyslechnou.
"A co tady jako mám dělat? Sednout k oáze a čekat až mě napadnou velbloudi nebo masožravé kytky?" povídala jsem si sama se sebou.
Docela jsem ale věřila tomu, že tak jednoduché to nebude, něco se chystá.. Proto, abych si tu ohlédla druhy kaktusů mě sem asi neposílali.
Pohltil mě zvláštní pocit. Pootočila jsem se a tak jsem sebou stačila hodit k zemi. Cítila jsem jen oheň, jak mi těsně proplul nad zády. Dračí oheň.
"Do prdele!" vyštěkla jsem, když jsem uviděla tu dračí armádu. Co to bylo??? Proč zrovna draci? Budeme přeci bystrozoři, ne nějací krotitelé draků. Mohlo jich být tak kolem deseti.
Přemýšlela jsem o tom, jestli je v případě nutnosti máme povolení zabít. Nerada jsem ta zvířata zabíjela, už jen proto, že to bylo zvláště těžké. Jejich kůže snesla mnoho, ale existovala i zaklínadla, která je dokázala zabít. Tak, tak jsem uskočila dalšímu plamenu. "Tak tos přehnal, fešáku!" zuřivě jsem se podívala na maďarského draka, který se na mě díval stejně rozzuřeně.
A pak to začalo.
Poušť byla velmi příhodné místo, protože ta bouře kouzel, kterou jsem tam rozpoutala by asi mudly vyděsila. Byl to nádherný, různobarevný úkaz.
Nebe hrálo všemi barvami, hůlkou jsem opisovala složité křivky, vytvářela různé tvary, půda pode mnou praskala, uhýbala jsem před ohněm tak ladně, až to připomínalo tanec. Ano, tanec s draky.
Už dlouho jsem necítila, že jsme společně s hůlkou v takové souhře. Možná nebyla živý tvor, ale já v sobě cítila, jak je šťastná, šťastná, že se může konečně předvést a je odhodlaná bojovat a vyhrát. Tak jako já.
Pokud jsem chtěla ze sebe dostat co nejvíc, musela jsem se maximálně soustředit, nevysilovat se ničím jiným.
Zničehonic se draci rozplynuli. Iluze.
A bude hůř.
Opět jsem se rozešla k oáze. Něco se mi nezdálo.  
Od přírody jsem byla podezíravý člověk. Hodně jsem spoléhala na svoje smysly. Dokázala jsem se zaposlouchat, sledovala jsem vše kolem sebe, vycítila jsem, když se mělo něco stát.
A můj šestý smyl mi napovídal, že co nevidět se něco stane. Když jsem se tady přemístila, bylo nádherně. Najednou se začalo zatahovat a celou pouští prostoupila tma. Jako v nějakém špatném filmu. Neviděla jsem si na špičku nosu.
"Lumos maxima!"
Rozběhla jsem se k oáze, jako by mi za patami hořelo. Později jsem však usoudila, že to nebyl ten nejlepší nápad. U oázy stálo pět tří metrových rytířů a odmítali mě pustit dovnitř.
Pomalu jsem ucouvla a rozhlédla se. Byli tam jen oni a plus pro mě, že jim svítily oči. Ani zdaleka nebyli tak neohrabaní, jak jsem si zpočátku myslela. Nějaká kouzla nižšího kalibru, jako Impedimenta a jiné na ně neplatila. Musela jsem zalovit v paměti a vyštrachat něco účinného.
"Flamos glossa giganticus!" vykřikla jsem a všechny je omyly horké plameny. Nevýhodu měli v tom, že byli železní, protože se začali okamžitě roztavovat.
Pak stačilo už je pár základních kouzel, vyslaných rychle za sebou. O pět minut později byli zničeni na padrť.
Bylo to pět neskutečně šílených a dlouhých minut, ale zvládla jsem je. Měla jsem potrhané, popálené oblečení, byla jsem zpocená a rozcuchaná, nic líbivého, ale měla jsem chuť do boje. Moje hůlka to cítila stejně, jiskřila mi v ruce.
První meta byla za mnou. Dostala jsem se k oáze a čím jsem byla blíže, tím méně se mi to líbilo,
Opět mě můj šestý smysl varoval.
"Áááááá!!!!!!!!" zařvala jsem, kdy kolem mě prolétl mozkomor a vysál ze mě trochu štěstí. Upadla jsem pod tím tlakem na zem. Nečekala jsem to, měla jsem předvídat. Teď si je ale podám, nikdo mě štěstí okrádat nebude!!!!
Už se kolem mě slétávali, když jsem se hrabala na nohy. Obklíčili mě.
Začínaly mnou prostupovat smutné pocity. Vracely mi zlé vzpomínky, viděla jsem sebe, zbitou, oznámení mého zasnoubení, otec mi znova dával facku, pak jsem letěla přes celou Velkou síň a nabodla se bokem na meč…
Byla jsem tak pohlcena svými vzpomínkami, že jsem si ani nevšimla, že opět ležím na zemi a oni se sklání nade mnou. Šokovaně jsem zamrkala, když jsem viděla, jak k nim putuje moje štěstí. Udělala jsem kotoul vpřed, čímž jsem se dostala mimo jejich obklíčení a z posledních sil vyskočila na nohy. Vyčerpali mě. Ty vzpomínky i mozkomoři. Nebylo pochyb, že byli opravdoví.
"Expecto patronum!" vykřikla jsem. S patronem jsem nikdy neměla problémy, ale tak slabého jsem ho ještě nikdy nevyčarovala. Ani když jsem to zkoušela poprvé, což profesora obrany udivilo a mě popravdě taky.
Na něco extra šťastného jsem si vzpomenout nemohla. Všechno mělo svá pro a proti. Pak jsem si vzpomněla na Tarju, na Siriuse a všechny ty dobré i zlé chvíle s ním. Některé vzpomínky tak šťastné nebyly, ale byly silné. A hodně.
"Expecto patronum!!!" vykřikla jsem znova a pokud to nedokážu teď, tak tu pravděpodobně zhynu a o práci bystrozorky se mi může jen zdát. V blázninci.
Samotnou mě to světlo oslepilo. Tohle byl naopak tak silný patron, jakého jsem za svůj život ještě nevyčarovala. I přes všechnu tu únavu jsem se vzchopila, vzpomněla si, jak jsme s holkama trénovaly i hodiny, tak se přece tady po hodince nesložím. Vždycky jsem díky svému ohnivému a energickému znamení měla trochu té energie a síly v záloze.
Patronovo zaklínadlo prozářilo jak celou oázu, tak celou oblohu. Když ale patron zmizel, tak se opět rozhostila tma. Všimla jsem si, že jsem se řízla o nějakou rostlinu a kapala mi krev. A pak jsem to uslyšela. Vytí. Vytí vlkodlaka. Nemohl ode mě být více, jak dvacet metrů, čímž se moje šance na útěk stávala stále mizivější. Ale já neměla utíkat, já měla bojovat. A proto jsem zůstala.
"Tak pojď, chlupáči!!!!" zakřičela jsem a zaujala bojovou pozici. Rozběhl se naproti mně, ale než se stačil přiblížit na pět metrů, letěl zase zpátky. To ho ale nezastavilo. O to horší bylo, když se kolem něj objevili další tři vlkodlaci. Jeden jde, ale čtyři??? Ministerstvo nám nějak věří! Postavila jsem se na jakousi spadlou kládu stromu a hodnotila situaci. Když jsem pak seskočila dolů, něco mi poskočilo na krku. Podívala jsem se. Drak. Přívěsek, který mi dal Rabastan.
Strhla jsem si ho z krku, zatímco vlkodlaci se lačně přibližovali. A pak po mě jeden skočil. Tak, tak jsem se i přívěskem odkutálela pryč. Schovala jsem se za masivní strom a čekala, z které strany na mě vyskočí vlkodlak. Raději jsem kolem sebe vytvořila štítovou bariéru.
"Re focilus!" namířila jsem na malého dráčka. Ten ožil. Položila jsem ho na zem. "Engorgio! Engorgio maxima! Engorgio giganticus!!!" Drak se každou chvíli zvětšoval a zvětšoval. Když byl asi v polovině proměny, vyskočila jsem na něj. V konečném stádiu byl obrovský!
Dokonce byl i chytrý…když se vlkodlaci přiblížili, otevřel tlamu a pěkně je sežehl. Teď, jak tam kňučeli a vyli, tak jsem jich i litovala. Vyčarovala jsem si uzdu, která drakovi padla a pak jsem ho nechala letět. Jen ať mě odnese odsud pryč!
Byl to úžasný pocit, sedět na obrovském drakovi, cítit jak letí proti větru, rozpínat paže a užívat si tu svobodu.
Přistál se mnou za oázou. Musela jsem z něj seskočit a to jsem se ještě docela bála, abych si neublížila. Díval se mi chvíli do očí a pak sklonil hlavu. Lehl si.
Poznala jsem, že je připravený se stát opět přívěskem. Přívěskem, který mě zachránil. Reduciem jsem ho zmenšila a hůlkou si opravila kůži, na které mi visel. Na obloze opět zářilo slunce.
Asi dvacet metrů ode mě byla nějaká osoba. S úlevou jsem jí vyšla vstříc. Určitě to byl někdo z ministerstva, kdo pro mě přišel. Když jsem se ale k osobě blížila, viděla jsem ji stále zřetelněji. Byla…byla jsem to JÁ!!!!!!!
Zlomyslně jsem se na sebe dívala a očividně jsem se sebou chtěla bojovat. Tak fajn, jak chci! Podívala jsem se po své zlé dvojnici a připravila si hůlku. Ona také.
"Vypadáš příšerně!" utrousila se škodolibým úsměvem a ohrnula nos.
"Drž klapačku nebo po ní dostaneš!" Chtěla bych vidět ji.
"To jako vážně? Copak tahle troska ze sebe ještě dokáže něco vydat, krom nějakého stenu?" přilévala olej do ohně.
"Říkám ti, drž hubu!!!" zakřičela jsem po sobě.
"Ach, je tak jednoduché tě vytočit, popřemýšlej nad sebou…třeba v hrobě! Avada kedavra!" vyštěkla a ohnala se hůlkou.
Tohle jsem nečekala. V poslední chvíli jsem se odporoučela do písku a trochu ho i ochutnala. Jako pochoutku ho určitě vyhledávat nebudu.
Vyskočila jsem na nohy a začala po ní pálit kletby. Měly jsme pro sebe celou poušť. Boj začal.
Začínala jsem být vděčná za ty hodiny strávené s holkami v komnatě. Protože moje zlá dvojnice byla opravdu velmi dobrá. Dávala do toho všechno. V něčem mi přece jen byla podobná.
Před kletbami uhýbala stejně ladně, uskakovala jako mrštná kočka, byla v souboji úžasná. Já, ač unavená, jsem byla lepší.
"Co to už skončit?" navrhla jsem, když se opět netrefila. Ale jen těsně.
"Samozřejmě. Ukážu ti, co to vůbec souboj je. Tohle bylo zahřívací kolečko, "
"Jasně, ukaž mi, jak se to nemá!" Když mě provokuje ona, proč ne já ji?
Nakonec se z našeho "ukončení" vyklubala další půlhodina neskutečného souboje. Brzy jsem pochopila, kde tu energii a odhodlání bere. Protože já ji tak brala taky.
Když jsem ji viděla, jak bojuje, jak chce vyhrát a zabít mě, hecovalo mě to a touha po vítězství ve mně rostla. Chtěla jsem ji porazit. A když zase ona viděla to samé na mě, cítila ten samý pocit. Teď to bylo už jen o tom, kdo vydrží déle. Dokonce jsem se snížila i k metání kaktusů po ní.
"Děvko!" zakřičela, když ho tak, tak odrazila. Musela jsem se zasmát.
"Sama jsi děvka, já jsem alespoň hodná děvka!" vrátila jsem jí to a přibližovala se k ní. Opět zaútočila smrtící kletbou. Ta se střetla s mým Protegem.
A držely jsme. Ani jedna z nás nepovolovala. Obě jsme chtěly vyhrát. Vyčerpání nás už srazilo na kolena a tak jsme tam klečely a ze všech sil se snažily. Já si zasloužila žít, na mě čekalo spoustu přátel a manžel.
Postavila jsem se na nohy. Sice jsem zavrávorala, ale ustála jsem to. Pomyšlení na odměnu od Siria za složení praktické zkoušky mi dodalo sílu.
Hůlku jsem držela v obou rukách tak silně, až mi začaly krvácet. Přesto jsem se jako býk hnala k ní. Ona se už na nohy nepostavila a tak to pro mě bylo snadnější. Z rukou jsem jí hůlku vykopla. Ta odletěla a kouzlo sama vyslala naplno směrem k oáze. Své dvojnici jsem na krk zapíchla hůlku.
"Jedno si pamatuj, Angie…nikdy nedráždi hada bosou nohou." řekla jsem jí a vychutnávala si ten pocit. "Avada kedavra!" Nebylo to zabití jako takové, protože hned potom se rozplynula. Nebyla člověk, nicméně, mohla umřít. A pro ni to tak bude lepší.
Vyčerpaně jsem si klekla na kolena.
Černé stíny vytvořily řadu. Bylo jich devět. Devět, teď už ne stínů, ale lidí ve smrtijedských kápích. Ach Bože, co mě ještě čeká??!!! Už jsem nebyla schopná dále bojovat.
Čtyři stáli vzadu, čtyři v popředí a jedna postava je vedla. Stála úplně jako první. Kdyby se teď rozhodli, že mě zabijí, nic a nikdo by jim nezabránil. Byla jsem hotová.
"Vstaň a bojuj! Neudělej si ostudu, než tě zabijeme!" řekla ta první osoba takovým zvláštním hlasem. I přesto jsem poznala, že tohle byli skuteční lidé.
Chtělo se mi křičet NE, že už nemám sílu. Ale sotva zmínil - určitě to byl muž - slovo hanba, vyhrabala jsem se značnými potížemi na nohy. Začali zlehka. Cruciatus jsem ještě odrazila. Na odmršťovací kouzlo už jsem se ale nezmohla, takže jsem si dokonce zalítala. A zdarma!
Asi se musela hodně bavit, když mě viděli se tam v písku sbírat. Nic horšího, než tohle už mě potkat nemohlo. Vyřídit je je ten poslední úkol. Všechny ostatní překážky už snad vyčerpali. A když jsem pomyslela, že jakmile s nimi skončím, budu mít klid, nabilo mě to elánem. Něco mě napadlo.
Bylo to složité kouzlo, ale doufala jsem, věřila jsem tomu, že ho zvládnu. Dívala jsem se na svou hůlku a pak jsem zašeptala: "Gemellus!"
Výborně. V druhé ruce se objevila další hůlka. Ta má jedna se rozdvojila, vytvořila svou identickou kopii. A tak jsem získala výhodu. Nemluvila jsem, zbytečně bych se vysílila. Nejprve jsem na ně poslala ohnivé plameny. S těmi si poradili jednoduše, ovšem když jsem po nich začala metat Impedimenta a Pouta na vás, už to tak lehké nebylo, protože já si s hůlkami mávala, jak chtěla, takže nevěděli, odkud zaútočím. Ale bylo jich devět. Já sama.
Neuběhla moc dlouhá doba a opět měli navrch. Protože jich bojovalo všech devět, opravdu nikdo nelenil. Tak tak jsem stačila odrážet. Obdivovala jsem už to, že se držím na nohou. Nevýhoda rozdvojení hůlek spočívala v tom, že se rozdělila i jejich síla, takže jsem se musela snažit i já.
"Finite incantatem!" křikla jsem. Už jsem musela křičet.
Ten člověk, který je vedl i přesto, že odrážel kouzla se ke mně přibližoval. Když byl dost blízko, všimla jsem, že na tváři masku nemá, ale přesto jsem mu neviděla do obličeje. Kopla jsem nohou do písku a ten se rozprášil všude kolem a jeho zasáhl do obličeje - přesněji do očí a to jsem potřebovala. Chytil se za obličej a toho jsem využila a kopla ho mezi nohy. Pak jsem na něj namířila jednou hůlkou, přičemž odrážela kouzla těch ostatních.
"Tak dost!" zahřměla jsem. "Jestli ho chcete živého, radila bych vám hezky pomaloučku odložit hůlky." Nečekala jsem, že mě poslechnout. "Stůj!" zakřičela jsem na jednoho z nich, který se mě snažil obejít a zaútočit zezadu.
Poslechl, ale zaútočil. A zatímco jsem se mu a ostatním, kteří se přidali, bránila, onen můj zajatec se postavil. Když jsem si toho všimla, byl už u nich. Divila jsem, proč mě nezabil, když měl tu možnost. Zase stáli ve stejné formaci jako když se tady objevili. Chtěla jsem to skončit.
Cruciatus, Impedimenta, Expelliarmus, Locomotor mortis, Mdloby na vás, Petrficus totalus, Revertis fartis a nakonec nejúčinnější - Avada Kedavra. Kouzla se mi honila hlavou a já přemítala, které bude nejlepší použít. Už jsem nevěděla, co s nimi.
Pak se zvedl vítr a byl tak silný, až jim kápě sklouzly z hlav. Se zděšením jsem zjistila, s kým jsem to vlastně bojovala.
Stáli tam všichni a dívali se na mě. Celá parta. James, Lilly, Tobias, Moreen, Remus, Karol, Hope, Claire a nakonec, ten, který je vedl - Sirius. A kterého jsem kopla mezi nohy.
Bez rozmyslu jsem odhodila obě hůlky a podlomila se mi kolena. Dopadla jsem na ně do písku. Tohle mě dorazilo. Co to bylo za blbé vtipy? Hlavu jsem složila do dlaní. Sakra, přemýšlela jsem o tom, jak je zabiju, jak jim ublížím!!!!
I kdyby to doopravdy nebyli oni, nemohla jsem bojovat proti lidem, které miluju. Kteří vypadali jako ti, které miluju. I kdyby mě to mělo stát život. I kdyby to odhození hůlek byla ta největší blbost a můj rozsudek smrti.
Sirius vyšel ke mně. Teda doufala jsem, že je to on. Postavil se těsně přede mě a podal mi ruku. Bylo to za mnou!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Najednou se všichni začali usmívat jako andělíčci. Sirius mě zvedl a z čela odhrnul vlasy. Odhadoval škody na svém majetku.
"Bylas úžasná! Až na to kopnutí, to mi samozřejmě vynahradíš!" zašeptal a políbil mě na špinavou tvář. Fakt jsem se mu divila.
Podepřel mě, ale pak usoudil, že ani to už nejsem schopná zvládnout a tak mě vzal do náruče.
"Čaute, lidi!" mávala jsem na ně ze Siriovy náruče. A pak mi bylo řečeno, že svou morální zkoušku jsem zvládla na výbornou.

"Slyšíš to?" posadila jsem se večer na posteli a přitiskla si peřinu k hrudi. Neustále jsem měla tendenci ten dům nějak zhnusovat, abych tady nemusela žít. Zvláště s těmi dvěma.
"Co, Angie?" Po dnešku jsem byla vyčerpaná, ale stačily mi tři hodinky spánku a byla jsem schopná zase všechno Siriovi vynahradit. Teď tu ležel a blaženě se usmíval.
"Nevím, ale jdu se podívat!" řekla jsem rozhodně a omotaná do peřiny jsem potichu vylezla na chodbu. Šla jsem k balkónu, protože hlasy vycházely ze síně a z balkónu šlo do síně dobře vidět.
Och, prokrista! Stáli tam Smrtijedi a o něčem diskutovali. To mi stačilo na to, abych věděla, co musím udělat. Rozběhla jsem se do ložnice.
"Oblíkej se, dělej!!! Musíme vypadnout! Tady nezůstanu už ani minutu!" křičela jsem potichu a vyhazovala ze skříni oblečení, které jsem pomocí kouzel zabalila do dvou sportovních tašek. Jedna moje, jedna Siriova, na víc věcí nebyl čas.
"Co se stalo?!" nechápal, ale už na sebe natahoval roztrhané levisky.
"Smrtijedi, jsou tady, nevím proč, ale já odcházím!"
"Tak je vyřídíme, ne? Jsme bystrozoři, " usmál se, zítra nás čeká oslava v jednom klubu.
Usmála jsem se. Taky jsem byla ráda, že jsem prošla. "Já vím, ale nemůžeme je jen tak napadnout…nic nedělají, jen mají ty hábity."
"Dobře, padáme!" přikývl, hodil na sebe košili, koženou bundu a tašku si dal přes rameno.
Oblékla jsem se podobně jako on. Vzala jsem si svou tašku a naposled se podívala po tom pokoji, který jsem stejně nikdy neměla ráda.
"Zlato, něco jsem ti koupil za to složení zkoušek…chtěl jsem ti to dát až zítra, ale dneska se nám to bude hodit, pojď!" vzal mě za ruku a pak jsme se přemístili ven. Něco tam bylo plachtou zakryto. Sirius se usmál a plachtu strhnul.
Vytřeštila jsem oči a zalapala do dechu. Pane Bože, to byla nádhera…asi jsem se zamilovala. Vedle sebe tam stál stříbrno - černý Harley a černá sportovní Yamaha. Na ní obrovská červená mašle.
"Jsou speciálně upravené, sama uvidíš, dalo mi to celkem práci…teda Removi a Jimymu…"
"Jsou dokonalé, " vydechla jsem a naskočila na svoji Yamahu. "Miluju tě, "
Sirius si sedl zase na svého Harleye a oba jsme nastartovali. Předení motoru mě nesmírně uklidňovalo.
"Já vím, tvoje důkazy lásky miluju!" zašklebil se. A pak jsem vystřelili vpřed takovou rychlostí, že vítr nám mohl tiše závidět. Vstříc lepšímu životu!







Alysha Alexandra Black:
,,Drž už hubu, děvko!" zahřměl Regulus přes celý dům. Slyšela jsem to až do salónku, kde jsem si četla nějakou knihu a výjimečně to nebyla kniha o Černé magii. To byla první hádka v našem domě. Vůbec nevím, proč se začali hádat! A tak jsem se na Rega napojila přes nitrozpyt a hned jsem to věděla.
,,Lituji to vaše nenarozené dítě!! Bude mít ještě horší život, než vy dva dohromady! Hele už jde ta tvoje kravka!" vyštěkla Angie na Reguluse. A to mě dopálilo!!! Já se budu snažit. Aby se měli líp, než my dva!!!

,,Neurážej mojí ženu!!!" vyjel okamžitě Sirius. Oba naproti sobě stáli jak rozzuření býci a ani jeden se nechtěl vzdát! Já a Angie jsme jen koukaly. Když jsem se ty dva podívala. Byli tak stejní, ale každý jiný!
,,Ženu??? Vždyť jí máš jen na píchání!!" řekl s úsměvem Regulus. Bylo vidět, že to Siriuse dopálilo do běla.
,,Alespoň z ní nemám boxovací pytel!! Který sis ještě napíchnul..." a udělal pohyb pánví    ,,....Alespoň svou ženu uctívám, na rozdíl od někoho!! Ty si jí budeš vážit do té doby, až ti porodí dědice!!" ukázal na mě prstem. Musela jsem uznat, že Sirius měl pravdu. Jen co to Sirius dořekl, začali se ti dva prát. Nejdřív jsem koukala jak vyoraná myš, ale začala jsem Regula táhnout pryč. Na to, že jsem měla za tři měsíce rodit, jsem si dost zahrávala. Všimla jsem si, že Regulus má natržený ret a Sirius obočí. Odvedla jsem Reguluse do naší ložnice, sedla jsem si na něj obkročmo a začala jsem mu tu krev stírat.
,,Co to mělo znamenat?" opravdu jsem se na to musela zeptat.
,,Nikdo nebude urážet mojí krásnou ženu a mého nenarozeného syna!" Bylo pořád vidět, že je dost nasraný. Docela jsem se divila, že řekl i mě!
Jak si pořád naivně myslí, že bude mít krásného syna, ale místo toho bude mít překrásnou dceru. Ale nechám ho v té falešné naději. Nevydržela jsem to a musela jsem ho políbit. Přes jeho rameno jsem se podívala na hodinky a já už za pět minut měla být na kontrole u doktora. Rychle jsem z Rega seskočila a hůlkou jsem se převlékla.
,,Za chvíli musím být u doktora." Políbila jsem ho a přemístila se k sv.Mungovi.
Když jsem dopadla nohama na zem a podívala jsem se kolik je tady lidí, povzdechla jsem si.
,,Paní Blacková!! Už tady na vás čekám!" zavolal na mě můj lékař. Když všichni uslyšeli mé jméno, ihned se na mě podívali. Bylo mi to velmi nepříjemné a všichni se začali něco špitat.
,,Celá Blackova rodina sympatizuje s Ty-víš-kým." Šeptala nějaká žena svému manželovi.
,,Jediný Sirius je z nich normální. A ten jejich mladší, teď si nemůžu vzpomenout na jméno! Regulus! Ten se k němu určitě přidá, on byl vždycky takový ňouma." Šeptal jí manžel. Já to prostě nevydržím! Vytáhla jsem hůlku a zamířila na toho chlapa. Všichni se na mě podívali.
,,Přestaňte urážet mého manžela!!" vyštěkla jsem celá naštvaná. Nesnášela jsem, když někdo urážel někoho mého blízkého.
,,A jestli vás to zajímá, já byla za svobodna Fionn."
Upřela jsem na něj své oči.
,,Moc se vám omlouvám, já nevěděl." koktal jak malé décko. Stáhla jsem hůlku a šla za doktorem do ordinace. Sedla jsem si na to křesílko a začal mi dělat ultrazvuk.
Bylo neuvěřitelné pozorovat ty malé prstíčky, nožičky a ručičky. Byl to vzácný zážitek, na kterém Regulus chyběl. Jeho chyba!!! Ale už bylo vidět, že to chlapeček určitě nebude!
,,Vaše dcerka je zdravá. Takže váš termín porodu je 24.prosince." vyvalila jsem na něj mé úžasné oči. Na Vánoce??? Takový malý dáreček bude!!
Ale já se nehorázně těším. Když jsem si s lékařem třásla rukou, tak jsem si uvědomila, že by jsem se asi měla omluvit.
,,Moc se omlouvám za to, co se stalo na chodbě."
Z mého hlasu byla slyšet opravdu omluva.
,,Nic se nestalo. Svedeme to na hormony." A vyprovodil mě na chodbu, odkud jsem se přemístila domů.
Docela mě překvapilo, že u nás doma byli mí rodiče plus Blacková. Samozřejmě jsem se s mamkou objala.
,,Byla jsi u lékaře?" zeptala se dychtivě. Přikývla jsem.
,,Termín mám na Štědrý den."
,,Vážně??? Takový krásný dáreček!!" Bylo vidět, že mamka těší, že už bude babičkou. Tea všem udělala čaj nebo kávu a začali jsme si povídat. Kromě Rega a táty, ti byli na dýchánku s Voldemortem.

Na to, že už je konec září, začíná být už večer tma. Četla jsem si nějakou mudlovskou knížku, kterou jsem tady našla. A to jsem se dost divila. Ale tu knihu jsem musela zabalit do desek s Černou magií, jinak by mi jí Regulus vyhodil. Fakt ta knížka byla napínává!! Napínavá asi ne, ale strašně romantická!! Romeo a Julie!!
Nechtěla jsem přemýšlet o té knížce, ale o jménu pro malou!! Vůbec jsem nevěděla jaké. Muselo se to hlavně hodit k Black. Ale zas to nesmí být nějaké ušmudlané jméno!!!
Když se vysloví její jméno, všichni si musí říct, že patří k nám. Když jsem byla tak zasněná to těch jmen, tak jsem uslyšela nějaké hlasy u nás v salonku. Když jsem vyšla ven, nestačila jsem se divit.
Belatrix, Lucius, Rodolfus, Snape a dokonce i Rabastan. Ale bylo jich tam víc! Když jsem vlezla k nim, všichni se okolo mě postavili do půl kruhu a koukali na mě. Přepadl mě neuvěřitelný strach. Sice jsem ty lidi znala, ale nikdy jsem nevěděla, co udělají. Začalo mi být blbě, třásly se mi ruce a malá začala kopat. A hlavně oproti nim jsem byla prcek, krom
Belly. Regulus mě chytl za ruku a něco mi začal šeptat.
,,Určitě už víš, co tě čeká." zašeptal sladce. Teprve teď mi to došlo!!! Chce, abych se k němu přidala!!! Ne!!!! Už jsem se smířila s tím, že budu manželkou Smrtijeda, ale že budu Smrtijed i já??! S tím jsem nepočítala!!!
,,Ne! Prosím, já nechci!!" začala jsem škemrat jak malé děcko. Všichni se začali pochechtávat, kromě Rabastana. Ten mě chápal.
,,Mlčte!!! Nikdo se nebude posmívat mé ženě!!!!" zařval a všichni zmlkli. ,,Alysho, bude to tak lepší a stejně je už všechno zařízené." Když to dořekl, mě se podlomily kolena. Musel mě hned zachytit, jinak bych si pořádně namlátila.
,,Vyřiďte Pánovi, že dorazíme později." řekl a všichni se přemístili pryč. Posadil mě na zem a já jsem se o něj opřela, protože si ke mně klekl.
,,Bude to pro naší rodinu dobré." Řekl tiše a já čichala jeho neodolatelnou vůni.
,,Proč nemůžu být jako má matka?" zeptala jsem se ho unaveně.
,,Ne!!" řekl pevně až jsem se lekla.
,,Pojď tam a ukaž všem, že jsi silná!!! A že budeš skvělá matka." S tím měl pravdu. Pomohl mi na nohy a přemístili jsme se někam do lesa. Tam jich bylo ještě víc!!!
ON seděl na pařezu a bedlivě si mě prohlížel. Uviděla jsem mezi nimi i mého tátu, který mě tu nečekal. Cítila jsem jak se Voldemort snaží dostat do mé hlavy, ale v tom jsem mu hravě zabránila.
Vyskočil z pařezu a rychlým krokem přišel ke mně. Chytil mě pevně za bradu a dívali jsme si z očí do očí. V mé hlavně zněl jeho hlas, jak mi říkal.
,,Pust mě tam!"požadoval ode mě.
,,Nikdy!!!"vykřikla jsem na něj.
,,Dělej!!!"
,,I kdybyste mě měl zabít!!!" řekla jsem pevně, až jsem se sebe bála.
,,Tebe by byla škoda. Ty se nám ještě budeš hodit." řekl a pustil mě. Udělal krok vzad a nastavil hůlku. Než se mě, ale zeptal, přejel hůlkou po mém bříšku. Na moment se mi zastavilo srdce.
"Další čistokrevné děcko! Skvělé!" radoval se. ,,Jsi připravená se k nám přidat?" zeptal se a jeho červené oči, se pořád snažili dostat do mé hlavy.
,,ANO!" vyřkla jsem můj osud. Z jeho hůlkou vylétl had, který se plazil po ruce a nakonec utkvěl na mém levém zápěstí s lebkou. Začalo to pálit, ale nehnula jsem brvou.
,,Výborně!!! Teď by měla být zkouška, ale v tvém stavu to není možné! Nashle příště." A přemístil se pryč a s ním i ostatní. Zůstala jsem tam jen já, Reg a táta, který se ke mně hnal.
,,Alysho!!! Cos to udělala??!!" ptal se mě a třásl semnou.
,,Já sama nevím." A znovu jsem spadla. Regulus mě vzal do náruče a přemístil se domů. Položil mě opatrně na postel a poslední, co jsem ucítila byl jeho horký polibek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neliss Neliss | E-mail | Web | 26. dubna 2010 v 12:59 | Reagovat

Á, ona sa k nemu pridala?? Ou... No, to sa poriadne pohlo.

2 Neliss Neliss | E-mail | Web | 26. dubna 2010 v 15:18 | Reagovat

A ešte - tie skúšky boli podarené.

3 Moreen Moreen | Web | 26. dubna 2010 v 19:33 | Reagovat

ona se k němu přidala? vážně? néééé!! ale tak možná se to dalo čekat, přesto jsem pořád doufala, že to vydrží a odolá a nepřidá se k němu.. jenže regulus by jí to asi jen tak neodpustil.. ale dostalo mě, jak se ozval fionn: "cos to udělala?!" :-D jak by jí on mohl něco vyčítat.. nebo že by si myslel, že je na to jeho dcera moc slabá? kdoví :-) a těším se, až reg přijde na to, že to bude holka, co na to bude říkat :-D

4 Lucy-y Lucy-y | 30. dubna 2010 v 11:07 | Reagovat

páni,krásné,po tak dlouhé době to je příjemné překvapení :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama