43. by Angie

25. prosince 2010 v 12:00 | Alysha a Aňulka |  Navždy uvězněná
NU
Část od Angie.
Měla jí napsanou o hodně dříve než já. Je hezká, taková pozitivní. Posuďte sami....









Sirius Orion Black:
Další měsíc v háji. Když před těmi pěti měsíci zmizela, myslel jsem, že prostě zůstanu sedět zabořený do té pohovky a nevstanu, dokud se neukáže.
Mým nejlepším přítelem se v té době stala láhev whisky. Vážně jsme si rozuměli.
Často tu chodil James, Remus, Tobias i Frank, hustili do mě, ať se vzpamatuju, nechám toho chlastu a přiznám se - občas jsem se i něčím sjel.
Samozřejmě to nepomohlo, měl jsem svou hlavu. Jako vždycky.
Být Casanovou bylo zbabělé. Měl jsem pro to jen dva důvody. Prvním bylo to, že mě to bavilo a druhým to, že jsem se podvědomě bál zamilovat. Nechtěl jsem být na někoho citově připoutaný.
A teď jsem pochopil, jak výhodné to bylo.
Nevěděl jsem, jestli se mám nad tou ironií rozesmát nebo rozbrečet. Bylo to poprvé, kdy jsem se do někoho opravdu zamiloval, stal jsem se citově připoutaným, ba dokonce závislým. Miloval jsem ji víc, než cokoliv na světě, každý kousek mého těla křičel, trpěl, když tu nebyla a já se jí nemohl dotknout, nemohl jí říct o svých obavách, problémech. Přišel jsem o manželku, o přítelkyni i o milenku.
Zůstali mi po ní jen dva psi, kteří mě dost skepticky při mém pití sledovali. Vypadali, jako by s tím nesouhlasili, jako by chápali následky.
Jenže mě to bylo všechno jedno. Přestože jsem měl svoje přátele, ji mi nahradit nemohli a bez ní jaksi ztráceli svůj význam.
To, jak jsem byl na ní závislý mě zaráželo. Ale nemohl jsem se až tak divit, vždyť jsme jeden pro druhého byli vším, hlavně rodinou, kterou jsme ani jeden neměli.
Na jednu stranu jsme věděli, že jsme pro sebe narození, ale na druhou jsme se nechápali, hádali se a pak usmiřovali.
Taky jsem občas měl pocit, že blázním. Stačilo, aby zafoukal vítr, někde zavrzaly dveře a já se hned otáčel a přál si, aby to byla ona. Jenže nic.
Před pár dny se tu objevily holky. Vtrhly mi do domu jako lavina. Moc dobře si to pamatuju, zčásti díky této nečekané invazi jsem se vzchopil.
Bylo to asi takhle:
Seděl jsem na pohovce - překvapivě a už jsem měl docela upito. Na dopoledne to bylo dost i na mě. Když jsem si zrovna chtěl zase loknout, z krbu najednou začaly vycházet postavy. Protřel jsem si oči a uviděl Moreen s Tarjou v náručí, Hope, Karol, Claire a Lilly.
"Pane Bože! Tady to ale nehorázně smrdí!" zacpala si nos Karol
Byla to pravda. Závěsy jsem měl každý den zatažené, od doby, co tu Angie nebyla jsem je ani neodhrnul - později mi Claire řekla, že moje dennodenní deprese mohly pramenit i z nedostatku světla - taky jsem vůbec nevětral, jídlo v lednici muselo být asi už hodně dlouho zkažené, cukroví na stole bylo jako beton a Black s Blackovou měli štěstí, že mističky s vodou a pitím se jim plnily samy, s jídle co tři hodiny a s vodou pokaždé, když ji vypili do prázdna. Ve dveřích na zahradu měli udělaný dost velký otvor, aby si mohli dojít "na záchod" na zahradu, ale bylo jasné, že jim chvíli trvalo, než se to naučili. Byli to štěňata. A to, co provedli, než se to naučili, o to se nikdo nestaral. Občas kluci, když přišli, ale jinak nikdo. Já se skoro nemohl ani postavit, jak jsem byl zlitý.
"Siriusi, já tě asi zabiju!" řekla Hope, sklonila se a poplácala se po lýtku, čímž oba pejsky přivolala k sobě. Nadšeně začali skákat. "No, prckové, je čas na koupel a pár pořádných kouzel." řekla, rozešla se nahoru a pejsci cupitali za ní.
"Jako někde v archivu, " podotkla Lilly, když prstem přejela po jedné skříňce a na zůstala jí na něm tlustá vrstva prachu.
"Siriusi, jsi vážně hovado. Ani nevím, jestli můžu Tarju postavit na zem." řekla Moreen a znechuceně se rozhlédla. "Holky, beru si na starosti obývák a toho smraďocha, rozdělte si zbytek."
"No, tak já jdu na kuchyň. Sem tam mě přijďte zkontrolovat, jestli jsem neomdlela." řekla Karol a zamířila tam.
"Jdu se mrknout, jak to vypadá s ložnicí a ostatními pokoji." I Claire odešla.
"Vstávej, lemro líná!" křikla na mě Moreen, mávla hůlkou a všechny závěsy se v tu ránu roztáhly. Musel jsem přivřít oči, to světlo mě málem oslepilo.
Podíval jsem se ven. Na stromech už kvetly květy, tráva byla hezky zelená a pár kytek už v ní taky bylo. Za pomoci kouzla Moreen otevřela i všechna okna a já slyšel, jak venku zpívají ptáčci.
"Co je za měsíc?" zeptal jsem se.
"Květen. Na, vypij to!"přikázala mi a já obsah ampulky vypil. Známky opilosti byly ty tam.. To, co řekla mě vyděsilo. Pět měsíců jsem tady ležel a sžíral se. Paráda. Pochopil jsem, že je načase se vzpamatovat.
"Chtěly jsme přijet už o hodně dřív, ale stalo se toho moc. V práci jsme měli pohotovost každou chvíli, pak Tarja onemocněla, Claire si nešťastně zlomila ruku, Karol dlouho řešila problémy ohledně dědictví po babičce a když už bylo jakžtakž po všem, byl květen. Plánovaly jsme to pořád, ale nešlo to. Stále se něco dělo a chtěly jsme tady všechny najednou."
"To je jedno, Moreen." řekl jsem.
"Ne, nic není jedno!" křikla a Tarja se na ni překvapeně podívala. Měl jsem dojem, že na chvíli si myslela, že křičí po ní. Ale ona přeci nezlobila, tak proč, že? "Vstaň z té pohovky a mazej se oholit nebo do ní zapustíš kořeny a vousy budeš mít jako Brumbál!"křičela na mě a když jsem se k ničemu neměl, poslala Tarju ven na zahradu a rozešla se ke mně.
Vypadala v tu chvíli dost nebezpečně a tak jsem raději vstal. Sotva jsem to udělal, sedačka díky jejímu kouzlu zmizela.
"Co to děláš?!" křikl jsem.
"Zničila jsem tvoji sedačku. Novou dostaneš, až se vzpamatuješ. A teď koukej jít nahoru a udělat ze sebe člověka. Já tu mezitím vyčistím koberce a závěsy."
Poodstoupil jsem a chvíli ji sledoval. Původní červený koberec za pár vteřin už nebyl flekatý zašedlý červený koberec, ale vypadal jako nový. Červené závěsy opět dostaly svou původní barvu a byla cítit nějaká příjemná vůně. Po pár švihnutích hůlky z krbu a skříněk zmizel všechen prach a dřevo se jen krásně lesklo čistotou.
"Ty jsi ještě tady?" změřila si mě zlostně.
"Už jdu!" dal jsem ruce nad hlavu a šel. Ještě jsem Moreen slyšel, jak volá Tarju, ať jde zpátky.
Uvědomil jsem si, že přesně tohle jsem potřeboval. Impuls. Kluci se sice za mnou stavili, ale nechali mě tak, počítali s tím, že se z toho vylížu sám. Jenže já to nedokázal, potřeboval jsem pohrozit a nakopnout. Přesně tak, jak to udělaly holky.
Byla jsem úplně mimo, vůbec jsem netušil, že čas letí tak rychle a už je květen. Netušil jsem, že Claire měla zlomenou ruku, ani to, že Tarja byla nemocná. Co jsem to byl za přítele, když jsem se o ně nezajímal? Nepřišel je navštívit a zeptat se, jak se mají. Ani za Tarjou jsem nepřišel a nedonesl jí nějakou pěknou hračku. Prostě jsem na ně sral a teďka mě to dostihlo. Strašně mě to štvalo a věděl jsem, že se budu muset činit, abych to všechno napravil.
Myslel jsem si, že tady jsem ten největší chudáček já a přitom to vůbec nebyla pravda. Mrzelo mě, jak jsem na ně zanevřel. A to všechno kvůli jedné jediné osobě. Angie. Teďka jsem jí to zazlíval.
Vlezl jsem do prvních dveří, které jsem objevil. Byl to jeden z pokojů pro hosty a já zamířil do koupelny.
"Jé, sorry, Hope." řekl jsem jí. Zohýbala se nad vanou a houbičkou drhla půlroční irské vlkodavy.
"Siriusi, alespoň o ty psy ses mohl postarat. Oni za tvoje depky nemohly. Budu je muset vzít k veterináři, aby je vyšetřil. Jsou ve vývoji a tys je tak zanedbal, pitomče! Řeknu, že jsem je našla, protože říct veterináři o tobě, asi by tě mudlové nechali zavřít." vztekala se.
"Promiň, Hope, já se o ně už budu starat, fakt. Přísahám!" sliboval jsem a myslel jsem to zcela vážně.
"No, nejdříve by ses měl postarat o sobě a pak budeme o něčem diskutovat." sjela mě pohledem a já se raději klidil. Dneska byly všechny nějaké napružené.
Sice jsem tam nechtěl, ale nakonec jsem šel do mojí a Angieiny ložnice. Tam právě Claire hůlkou čistila okno.
"Pavučiny jsem už dala pryč a koupelna je taky vyčištěná. Dá se opět používat, je jako nová." ohlásila mi. "A na prádelním koši mám čistý ručník a oblečení."
"Díky, " řekl jsem. Připadal jsem si jako neschopné dítě, které se o sebe neumí postarat a je závislé na péči dospělých.
Když jsem se podíval na postel, všiml jsem si, že zůstala přesně tak rozestlaná, jako ten den, kdy jsem vstal a Angie už tu nebyla. její strana byla bezchybně ustlaná, jako by tam nikdy nikdo nespal. Na mém nočním stolu se povalovaly časopisy o motorkách, krabička cigaret a dvě kazety od Led Zeppelin, zato na jejím stolku nebylo nic, ani noční krém. Ne že by ho používala.
S povzdechem jsem vešel do koupelny, odhodlán a připraven ze sebe opět udělat člověka. Svléknul jsem to páchnoucí oblečení a hodil ho na zem s tím, že ho ihned odnesu do popelnice. Na čerstvém vzduchu už jsem taky nebyl věčnost.
Než jsem vlezl do sprchy, všiml jsem si, že něco se zvětšilo a něco zmenšilo. Narostl mi takový menší pupek. Někdo by to neřešil, ale já jo. Nebylo mi ještě ani dvacet a tohle jsem nebyl ochotný akceptovat. A co se zmenšilo? Řekl bych, že kdysi jsem míval docela slušné svaly. A teď - kde nic, tu nic, nějaké poslední zbytky a ještě povolené. Jak už jsem řekl, z vytvarovaných čtverečků na břiše jsem měl pupek. S tím jsem musel něco udělat.
S jídlem to ani tak problém nebyl. Kluci mi nosily plno jídlo a nechávali ho v mrazáku anebo ho zaopatřili kouzly proti zkažení a tak jsem jen žral a žral a chlastal a chlastal. Některé potraviny, které v lednici ale zůstaly od Vánoc chráněné nebyly a zkazily se.
Osprchoval jsem se, oholil si vousy, ostříhal nehty, vyčistil uši a zuby, oblékl do čistého oblečení a navoněl se tím drahým parfémem, který mi dala Angie.
Přestože tu nebyla, byla tu víc, než si mohla myslet. Ať už byla kdekoliv. Byla tu ve vzpomínkách a všechno tady ji nějakým způsobem připomínalo.
"No, to je lepší." usmála se Claire a prohlédla si mě. "O hodně lepší."
Usmál jsem se na ni, vzal to odporné oblečení a šel ho zanést do popelnice. Při tom jsem si zakázal dál myslet na Angie a začít trochu myslet na sebe. Bylo třeba sestavit si cvičební plán, jídelníček a aktivity, abych na ni nemusel myslet.
Hodil jsem věci do popelnice a když jsem se otočil, pohledem jsem se zastavil na garážových dveřích. Čekala tam na mě moje motorka. Když jsem si uvědomil, jak dlouho jsem neprojel, pocítil jsem, jak moc mi to chybělo.
Šel jsem zpátky domů a zamířil jsem do kuchyně. Hrozně to tam smrdělo. Karol měla hlavu v lednici a vytahovala zkažené nebo nedojedené
potraviny.Moreen už stála u dřezu a za pomocí hůlky myla nádobí.
Podíval jsem se na linku a všiml si, že tam jsou prázdné láhve od alkoholu.
"Co jste s tím udělaly?" zeptal jsem se.
"Všechno jsem to vylila. Myslím, že pětiměsíční alkoholový maratón je za tebou, kamaráde."
Na to se nedalo nic říct. Byl to fakt, játra jsem si stoprocentně domrvil.
"Nebude vám vadit, když se pojedu projet na motorce?"
"Rozhodně ne! Měl by sis trošku provětrat hlavu!" souhlasila Karol a tak jsem šel a nechal holky uklízet můj dům.
Bylo to hnusné, ale já už vážně potřeboval vypadnout. Až teď jsem poznal, jak mi to všechno chybělo.

A od té doby se držím. Whisky nemůžu ani vidět, to je pravda a přestože to holkám říkám pořád, chodí mě kontrolovat.
Jenže teďka zrovna nemusí, protože jsem na týdenních prázdninách u Moreen a Tobiase. Je to taková součást mé regenerace, Tarja mi v tom hodně pomáhá. Tu holčičku prostě miluju! Tolik pokroků, které za tu dobu udělala! Je šikovná a já si asi budu pořád vyčítat, že jsem nemohl být u toho.
Navíc Moreen tady má rád, podle kterého se musím řídit i já a tak mi to v tuto chvíli i vyhovuje. S kluky jsme si dole ve sklepě udělali posilovnu a tam jsem prakticky taky denně. Než se vrátím do práce, chci vypadat jako předtím. Akorát ty vlasy si nechám delší, líbí se mi.
Každý den ráno chodím běhat tady do parku u Moreeniny a Tobiasovy bytovky, potom se zajedu projet na motorce, když přijedu, jdu do posilovny a večer si buď hraju s Tarjou nebo mě kluci někam vytáhnout. Zásadně si ale dávám sodovku.
Holkám budu nadosmrti vděčný. Nevykašlaly se na mě, probudily mě a dokázaly mi, že pořád je důvod, proč žít.
Teď už jako znovuzrozený člověk.
Nebylo možné na ni zapomenout, já ani nechtěl, ale pomalu jsem přicházel o jakoukoliv naději, že ji ještě uvidím. Za měsíc to mělo být půl roku a ona o sobě nedala ani vědět.
Příšerným pomyšlením bylo, že se jí něco stalo anebo je nedej Bože mrtvá, ale nemohl jsem nic jiného dělat, než tady sedět a dumat. A i to mě přestávalo bavit.
Pořád jsme k ní cosi cítil, jenže čím víc jsem ji neviděl, tím víc jsem zapomínal, ač jsem možná ani nechtěl, protože tvořila obrovskou kapitolu mého života, které se už nezbavím.
Udělala ji snesitelnější, hezčí, vášnivější a svobodnější. Tolik jsem ji dlužil. Jenže když sejde z očí, sejde z mysli.

Angie Aurora Black:
Noc byla jedinou dobou, kdy jsem měla volno. Jinak jsem pořád cvičila a trénovala. Bylo to vyčerpávající, ale místo toho, abych spala, sledovala jsem hvězdy a myslela na Siria.
Souhvězdí Orion a Velký pes. Musela jsem se pousmát.
Nejraději jsem na ostrově měla ty dny, kdy nesvítilo slunce a bylo zamračeno. Obloha měla barvu Siriových očí a já měla pocit, že mě sleduje.
V těch dnech jsem se cítila šťastnější, než normálně. Jako by tam byl se mnou.
Myslela jsem na to, jak se má, co asi dělá. Ne jednou mě napadlo se s ním spojit přes nitrozpyt.
Bylo to proti veškerým pravidlům, ale přesto všechno jsem toužila to risknout.
Pro jeden jediný kontakt s ním bych dala cokoliv.
Ale bála jsem se. Bála jsem se toho, co by přišlo, kdyby to zjistili. Musela jsem vytrvat, už jen sedm měsíců. Sice to nebyla ani polovina, ale tady to letělo rychle.
Zpozorovala jsem to i na svém břiše, které rostlo a rostlo. Jestli jsem si stěžovala na začátku, tak to byla velká pohodička. Teď to teprve bylo hrozné.
Což o to, kdybych ležela a spala, dalo by se to, jenže já během toho absolvovala svůj výcvik. Je dost nepohodlné bojovat nebo střílet s takovým břichem.
Nejhorší na celém ostrově bylo to, že jsem se s nikým nesměla bavit. Nebo spíš oni se mnou. A ani nevypadali, že by o to měli zájem.
Tak jsem se musela zabavit sama. Musela jsem uznat, že na ostrově jsou úžasné skály a hory a byl by hřích si na nich nezalozit. Trochu mi ten bubínek komplikoval, ale dalo se to zvládnout.
Už jsem vylezla až nahoru. Bylo to neskutečné. Šlo vidět moře, které ostrov obklopovalo ze všech stran. Došlo mi, že ostrov opravdu není moc velký.
Byla jsem tu na dalších sedm měsíců uvězněná, přesto tam -na vrcholku hory jsem se cítila neskutečně svobodná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | E-mail | Web | 27. prosince 2010 v 11:38 | Reagovat

Krása, som rada, že sa Sirius konečne vzchopil a pokračuje ďalej. A to zakončenie jeho časti bolo úžasné. ^^
Čo sa Angie týka - chudák.:/

2 Drow Drow | Web | 27. března 2011 v 15:20 | Reagovat

Chtěla bych vám oběma strašně poděkovat :). Poděkovat za to, že jste to dotáhly tak daleko.
Musím říct, že vše povídka mě doslova uhranula.
Rozhodně nepřestávejte s psaním, to by byl velký hřích :D

3 Duck Duck | 1. května 2011 v 10:03 | Reagovat

Takhle povídka je fakt skvělá a doufám že už bude brzo konečně nějaká další kapitola :-P

4 Vladiik Vladiik | 19. února 2012 v 19:10 | Reagovat

Chtěla jsem se zeptat jestli bude nějaké další pokračování nebo ne???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama