44. by Angie

5. ledna 2013 v 17:07 | Alysha&Angie |  Navždy uvězněná



Sirius Orion Black:
Zítra to bude rok, kdy Angie beze slova zmizela. Už to nebolelo tolik, jako na začátku, ale nebylo dne, kdy bych na ni nemyslel. Byl to takový podivný pocit, jakési smíření v oparu nostalgie.
Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych na ni zapomněl. Od té doby, kdy jsem začal učit v Bradavicích obranu proti černé magii v praxi, jako volitelný předmět, jsem na ni nemyslel nepřetržitě, měl jsem prostě práci, něco, na co jsem se soustředil, práci, které jsem se musel a chtěl věnovat - zčásti právě proto, abych na ni tolik nemyslel a tolik mě to neubíjelo. Proto jsem to taky vzal, když mi to Brumbál nabídl. Mimo to jsem byl stále bystrozorem a smyslem mého života se stala práce.
Všechno taky začalo zacházet do stereotypu. Přes den jsem pracoval a večer, když jsem se vrátil domů, jsem nakrmil a vyvenčil psy a pak tupě zíral do ohně, v myšlenkách se opět vracel k ní a představoval si, že se jednou otevřou dveře a ona tam bude stát.
Faktem bylo, že jsem k ní byl připoután velmi silně. Připadalo mi to, jako by bylo pořád se mnou, jen jsem ji neviděl. A po čase mi to došlo - byla se mnou pořád ve mně a rozhodně nebylo možné ji ignorovat.
Stalo se za ten rok mnoho věcí. Nejednou se u mě objevila Bianca s jasným úmyslem nastoupit na Angieino místo. Problém: ji nemohl nahradit nikdo. Ona byla zkrátka ona, výjimečná, nenahraditelná.
Byl jsem jejím chováním a hlavně úmyslem (s naprosto neuskutečnitelným výsledkem) úplně znechucený. Tudíž jsem ji ani nevyužil na sex. Nevyužil jsem nikoho. Pravda, začínalo mi to lézt docela na mozek, přeci jen rok je rok a pro někoho, jako já, kdo má sex i několikrát za den, to je tvrdá rána, ale představa, že bych projel někoho a nebyla to Angie, je ještě horší. Nejspíš bych si stejně představoval, že je to ona. Navíc bych ji podvedl a znal jsem ji moc dobře, abych věděl, jak na to pohlíží. Potřeby, nepotřeby, i když by to pro mě nic víc, než sex neznamenalo, pro ni by to mělo obrovskou váhu. Ovšem netušil jsem, jestli tak dokážu žít věčně. A jestli tak vůbec chci žít. Co když se už nikdy nevrátí?
Sám jsem zůstat nechtěl. O dětech jsem už taky trochu přemýšlel a rád bych, aby tu byl někdo, komu bych mohl věnovat svůj život, koho bych učil famfrpál a kupoval mu cukrovinky v Medovém ráji. Nějaký můj odkaz.
Když už spoustu věcí máte, respektive ty věci, které jste si přáli a toužili po nich - v mém případě práce bystrozora, dobří přátele a člověk, který vás miluje a je vaší rodinou - začnete toužit po tom dostat se na vyšší level. A nakonec zjistíte, že vaše představy o budoucnosti se zas tak moc neliší od toho klasického klišé s názvem "šťastná rodina". Jo, máte čas, chcete si užívat, cestovat, zkoušet nové věci a až je po všem, hledáte nový smysl života, nový cíl, nová přání a jednou to možná budou právě děti, co bude vaším přáním. Usoudíte, že mít malého prcka, večer s ním ležet v posteli a při světle lampičky mu číst pohádku, by opravdu nemuselo být až tak hrozné, jak vám zdálo před několika lety.
Někteří si nejdříve pořídí psa, potom děti - ale rozhodně každý potřebuje něco, co by miloval, čemu by svou lásku dával, chránil to a věnoval se tomu, až to s vaší drahou polovičkou zajde do stereotypu. Jedině tak můžete být uvnitř šťastní.
A já to všechno měl, ovšem manželka mi jaksi zmizela neznámo kam. A když jsem byl s Angie, myšlenka na děti a roli otce, mi přišla skvělá. Připadal jsem si při tom šťastný.
Jenže teď tu nebyla a já tak ztratil kousek sebe. Ty plány na výrobu mrňousků a na život s nimi se taky vzdalovaly každým dnem.
Miloval jsem ji celým svým srdcem. Ale sám jsem rozhodně zůstat nechtěl.
V našem světě to bylo ale stále horší a horší. Zabití Smrtijedy se kupila, kdežto v Azkabanu bylo poskrovnu. Několik Smrtijedů dokonce pustili. Začali vraždit i ti, kteří měli šanci ještě na záchranu. Ale nyní, nyní se už nadobro propadli do pekla. Takového, odkud už není návratu. Jako například bratrova žena.
Přestože jsem z práce zvyklý na lecos, někdy vás čas od času stejně něco překvapí. Brutálně povražděná mudlovská rodina - podotýkám i děti - a vy na zemi v pokoji najdete prstýnek se smaragdem ve tvaru srdce. Přesně ten, kterým váš bratr obdaroval svou snoubenku. Teď manželku a matku. A pak vzhlédnete a vidíte, jakého zvěrstva se matka dítěte byla schopná dopustit na jiných dětech jen proto, že jí to někdo přikázal, ještě z pitomějšího důvodu - kvůli jiné krvi. Ten "slavný" lord Voldemort, vymývač mozků, podotkla by Angie. Ten, který sám měl polovinu krve "nečistou", byl sám tím, co nenáviděl a zlobu, že je takový a ne čistokrevný si vybíjel na nevinných lidech. To z něj ale čistokrevného nikdy neudělá. Mít v sobě to, co nenávidíte a žít s tím, vám zákonitě musí vlézt na mozek a u něj to rozhodně nebyla výjimka.
Když jsem nad tím tak uvažoval, říkal jsem si, že je možná dobře, že Angie zmizela. Možná to bylo lepší, než aby žila v tomhle hroutícím se světě a pokoušela se ho svýma ručkama zachránit.
Angie Aurora Black:
Stála jsem před svým domem. Po neskutečně dlouhém roce jsem stála u toho svého milovaného domečku a srdce mi poskakovalo radostí a nervozitou.
A Anglie byla tak nádherná! Sněhové vločky se snášely na zem, tak pomalu, klidně a s ohromnou elegancí. Padaly mi a roztápěly se ve vlasech a na tvářích. Bylo po Vánocích.
V ruce jsem svírala přenášedlo - byl jím můj meč. Kouzly stvořený meč, jenž neposlechne nikoho jiného, než mě, meč bez možnosti někdy minout. Mí učitelé mi nikdy neprozradili to tajemství - neprozradili mi, co vlastně jsem, proč Brumbál věděl, že se tím mohu stát, neprozradili mi, jak přesně byl tento meč vytvořen a neprozradili mi ještě spoustu věcí. Bylo tu ještě mnoho otázek a žádné odpovědi.
Bylo to trošku zvláštní být znova v Anglii, v civilizaci, když jste poslední rok spali na dřevěné posteli a v pokoji neměli víc, než stolek s židlí, svíčku, papír a brk s inkoustem. Na koupelnu, lodičky, čokoládu či sex jste mohli rovnou zapomenout.
Na jednu stranu jsem se třásla nedočkavostí, až si tohle všechno dopřeju a přesně v tomhle pořadí. Taky jsem po dlouhé době v ruce držela hůlku. Oproti meči a nožům byla tak lehoučká. Až v tu chvíli, kdy jsem si ji protočila mezi prsty, jsem zjistila, jak moc mi kouzlení chybělo. A přitom stačí jen mávnout rukou…
V momentě jsem na sobě měla džíny, kozačky a černou lesklou zimní bundu. Zase jsem si připadala trochu víc jako žena.
Třásla jsem se ovšem i z jiného důvodu. Pravda byla taková, že před rokem jsem milovaného člověka opustila, v noci, bez rozloučení, vysvětlení, bez čehokoliv. Nechala jsem ho tam, ať se s tím popere.
A já neměla ponětí, jak se s tím Sirius popral. Co když tohle už můj domov není? Co když si našel někoho jiného? Co když už ke mně nic necítí? Anebo je naopak na mě naštvaný, cítí se zraněný…
Přeci jen to byl rok života. Moje obavy převyšovaly nad radostí.
Pomalu jsem vyšla ke dveřím a zazvonila. Ano, mohla jsem vejít, bydlela jsem v tom domě, ale jisté pochybnosti tu byly.
O pár vteřin později se dveře otevřely.
Sirius Orion Black:
"Siriusi…"
Tohle jediné z ní po roce vypadlo. A mě to znělo jako rajská melodie.
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Stála tam. Angie. Moje Angie! Živá, očividně celá, nervózně se usmívající a nádherná. Tak moc nádherná. Víc, než kdy předtím.
"Zabiju tě, " Nebyl se schopný říct nic jiného. Bily se ve mně dvě strany. Ta jedna byla ohromně naštvaná, chtěla ji chytit pod štíhlým krčkem, křičet na ni, ať už nic takového nikdy nedělá a ta druhá byla nesmírně šťastná, cítila úlevu, že její miláček žije a vrátil se, měla šílenou chuť ji popadnout a milovat se s ní. Bylo toho moc najednou.
Uhnul jsem ze dveří, aby mohla jít dovnitř.
"Omlouvám se, hrozně moc se omlouvám. Odpusť mi, prosím!" řekla, když se protahovala kolem mě. Její tělo, bože, tak blízko!
"Proč jsi to udělala, Angie?" udeřil jsem na ni, sotva jsem zavřel. "Neumíš si představit, jak mi bylo, nevěděl jsem, jestli jsi živá nebo mrtvá, jestli se vrátíš nebo už ne. Nikdy jsem se necítil takovou beznaděj a bezmoc. Tak proč, Angie, proč?"
Nekřičel jsem na ni, na to jsem byl za ten rok až příliš vyčerpaný. Z toho čekání na tenhle moment, až se objeví u dveří. Tisíckrát jsem si tu chvíli představoval, jednou jsem křičel, podruhé ji zlíbal a jindy, jako dnes, jsem chtěl jen vědět proč, proč mi to udělala.
Přišla ke mně, dost blízko, ale nedotkla se mě. Chápal jsem, že si není jistá, jestli vůbec může. Po tom všem.
"Siriusi, já jsem musela. Opravdu mě to mrzí." Plakala. V domě jsem moc světla neměl, ale neušlo mi, jak se jí lesknou oči.
"Angie, neptám se, jestli jsi musela nebo ne, chci znát důvod, vědět proč." Nechtěl jsem ji trápit, nechtěl jsem, aby plakala, ale celý rok života jsem jen přežíval. Nemohl jsem ji vzít do náruče a dělat, že se nic nestalo. Ublížila mi a musí to vědět. A i přesto, že jsem si byl jist, že si to plně uvědomuje.
"Protože tě miluju. Protože bych nesnesla, aby ti někdo ublížil, abych tě chránila. Jenom proto, "
Už neplakala, teď vzlykala.
"Uvědomuješ si, že to bych spíš měl říkat já?" zeptal jsem se jí.
I přes vzlyky se pousmála. Pak ale zvážněla. Ukazováček mi zapíchla do místa, kde je srdce. "Tak, Siriusi, " začala a vzhlédla, aby mi viděla do očí. "Máš tady pro mě ještě místo?"
Teprve teď jsem po roce začal znova žít. Musel jsem se jí dotknout. Silně jsem ji objal. "Navždycky."
Angie Aurora Black:
Cítila jsem takovou úlevu, že jsem se rozbrečela ještě víc. Pořád mě miloval, čekal na mě. Slzy úlevy se slévaly se slzami štěstí.
Voněl přesně tak, jak jsem si pamatovala. Teď, když jsem tu jeho vůni zase cítila, byla mi důvěrně známá. Když jsem byla na ostrově, věděla, že ji v tam někde ve svých smyslech mám uchovanou, ale nedokázala jsem si ji po takové době vybavit. Ale teď ano, mohla jsem ji z plných plic nasát.
Když jsem ale nasála jeho vůni, tělo mi začalo říkat, že je ve vzduchu ještě něco, něco, co jsem nedovedla pojmenovat. Když jsem stála venku, nebylo to tady, ale ve chvíli, kdy jsem se kolem něj protáhla, atmosféra se změnila.
"Odpustíš mi to?" mumlala jsem, zatímco moje hlava stále byla zabořená v jeho prsou.
"Nikdy jsem se na tebe nedokázal zlobit dlouho, pamatuješ?" políbil mě do vlasů. "Sice tohle bylo moc ošklivé, ale jsi tady. A to je důležitější." řekl.
Nepochybovala jsem, že bude chtít vědět, co jsem dělala, kde jsem byla. Ničilo mě pomyšlení, že mu budu muset říct jen omezené množství informací. Rozhodla jsem se začít tedy sama.
"Siriusi, miláčku, " Odtáhla jsem se od něj, chytila ho za ruku a vedla do obývacího pokoje. "Asi bych ti měla pár věcí vysvětlit. Tam, kde jsem byla, tam mě poslala Brumbál. Doteď nevím, kde to místo je, co to je, kdo byli ti lidé, neřekli mi skoro nic. Jen mě spoustě věcí naučili. Takových věcí, se kterými mám větší šanci ochránit všechny, které miluju. Neptej se, co konkrétně, nemyslím, že to potrvá dlouho a uvidíš to."
Chvilku mlčel, srovnával si to v hlavě a mou ruku nepustil.
"Takže to je v podstatě všechno, co mi řekneš, viď?" zeptal se. "A ptát se taky nemám, je to tak?"
Pokusila jsem se usmát. "No, tak trochu…" přiznala jsem. Faktem ovšem bylo, že bych mu toho opravdu moc neřekla.
Prudce se postavil. Trošku mě tím vyděsil, napadlo mě, jestli jsem ho tím nenaštvala. Už tak se mi to všechno mezi námi zdálo dost křehké a já to nechtěla ani za nic rozbít. Postavila jsem se taky a byla připravená ho začít uklidňovat, kdyby se rozčílil. To poslední, co jsem po ročním setkání chtěla, bylo hádat se.
Temně se na mě zadíval. Byl to přesně ten výraz, u kterého jsem si nikdy nebyla jistá, na co myslí, co se chystá udělat.
"Fajn. Tak to bychom měli. Teď je třeba přistoupit k těm příjemnějším věcem." řekl, vzal mě do náruče a přemístil se se mnou do ložnice. O dvě vteřiny později jsem ležela na posteli, Sirius byl nade mnou a líbal mě.
Byla jsem vzrušená téměř okamžitě. Já ten rok bez sexu sice přežila bez vážnějších následků, ale Sirius se asi musel už mlátit hlavou do zdi. On to z nás dvou rozhodně potřeboval víc. Najednou mi došlo, co bylo za tím jeho temným pohledem skrytého.
I kdyby mě teď rekordní rychlostí nezbavoval oblečení, poznala bych, že to chce. Chuť na sex, to bylo to, co z něj vyzařovalo a co jsem nedovedla pojmenovat.
Líbal mě na krku, na prsou, na břiše s takovou něhou, jako bych byla nějaké cenný dárek, ale zároveň s obrovskou žádostivostí. Přestože se skoro třásl, dával si na čas. Háček byl v tom, že i já začínala být celkem nedočkavá.
"Siriusi, už?" nadzvedla jsem hlavu z polštáře. Vzhlédl a jeho oči se s tím proklatě nádherně temným pohledem vpíjely do těch mých. Nepotřebovali jsme slova. Ano, už.
A jakmile jsem ho ucítila v sobě, bylo i v mém zájmu postarat se, aby tam hodně dlouho zůstal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jenna Jenna | 21. ledna 2013 v 21:30 | Reagovat

Moc pěkné, kdy bude pokračování ? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama