44. By Alysha

9. září 2013 v 10:00 | Alysha a Angie |  Navždy uvězněná
Tak snad můžete jásat...





Alysha Alexandra Black:

"Všechno nejlepší, miláčku!" řekla jsem té mé roční slečně. Svými jasně modrými očky koukala po celém obýváku a křenila se. Přišla ke mně a objala mě kolem krku. Málem jsem se štěstím rozplynula. Ona byla mým vším! Ona jediná byla mým světlem nad tou propastí do šílenství. Ona mě držela nad tím, abych nepropadla v zoufalství. Má psychika byla pokořena. Divila jsem se, že se před rodiči dokážu usmát a nemluvit roztřepaným hlasem. I třas v rukou se uklidnil, když u mě byli lidi, kteří mě milují takovou, jaká jsem. Za těch pár měsíců se toho událo tolik, jsem se divila, že jsem to vůbec ustála! Takových emočních zmatků jsem snad nikdy nenažila. Všechno se na mě sesypalo, ze všech stran, ale musela jsem být silná a to jen kvůli Annabel. Usmála jsem se na ní a vlepila jí pusu.

"Maminko moje." Usmála se a já jí pohladila po těch uhlově černých vlasech. Tak strašně mu byla podobná. Ty vlasy, ty oči, ty rty a hlavně ty blackovské rysy. Podívala jsem se na něj a střetli jsme se očima. Přímo mě hypnotizoval. Přemýšlela jsem nad tím, jestli myslí na to stejné jako já. Že jsem kvůli němu před pár měsíci přišla o dítě. A to o syna, kterého si tak přál. Jen jsem se na něj podívala a on jemně zvedl koutky úst a já jsem se začala věnovat té naší princezně.

"Tak si jdi rozbalit dárečky, ale nejdříve poděkuj babičce a dědečkovi." Řekla jsem a poslala jsem jí k mým rodičům. Mamka si jí dala na klín a začali se jí oba věnovat. Zvedla jsem se ze země, přešla jsem k Regulusovi a sedla jsem si na opěradlo křesla, ve kterém seděl. Položil mi ruku na koleno a já mu jí stiskla.



Už to bylo týden, kdy jsem se vrátila z nemocnice. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale nešlo to. Byl to můj manžel a byl snad všude. Jako kdyby stál o moji společnost, ale já ho nechtěla ani vidět. Věčně jsem byla u Annabel v pokojíku a hráli jsme si spolu. Pořád se jen smála a já jí to tak záviděla! Jak já bych se ráda vrátila do těch bezstarostných let, kdy jsem chodila do Bradavic. Jediný problém, který jsem tam řešila, byl, jaké šaty si vezmu na ples.

"Maminko, kde je tatínek?" zeptala se mě Ann, usmála jsem se na ní a pohladila jsem jí po vlasech.

"Má hodně práce, ale až to všechno dodělá, tak přijde za tebou a bude si s tebou hrát."pousmála jsem se nad tou myšlenkou, jak by bylo hezké vidět Regula, jak si hraje se svou dcerou. Poslední dobou dělal, jak kdyby neexistovala. Už delší dobu ve mně rostla myšlenka, že zase někam zmizím. Ne k babičce do Irska, ale někam jinam, mám dost příbuzných, o kterých ani Regulus neví. Ale rychle jsem tu myšlenku zavrhla, nechtěla jsem být potrestána. Už takhle mám pár jizev, které už nikdy nezmizí, ale ty nejbolestivější mám na srdci, které asi nikdo nezahojí.

"Má paní, večeře je připravená." Řekla mi Tea a já už v náruči s Ann šla do jídelny. Posadila jsem jí do židličky, na talíř jsem jí nakrájela maso a zeleninu. S chutí se do toho dala. Mezitím, co jsem si nandala jídlo, přišel Regulus. Nepodívala jsem se na něj a dál jsem se nimrala v jídle. Měla bych už něco sníst. Za posledních pár dní sem toho moc nesnědla. A taky to na mě bylo vidět. Oblečení na mě trochu viselo a o těch nezdravých, tmavých kruzích pod očima ani nemluvě. Věděla jsem, že mě pozoruje, ale já dělala, že tu není, že jsem tu jen já a Annabel, která se smála, že nemůže na vidličku napíchnout kus masa. Nalila jsem jí do dětské skleničky džus a podala jí to.

"Musíš i pít, zlato." Řekla jsem jí a ona hned poslechla. Ona je tak zlatá. V noci už vůbec nebrečí a dokonce spí i celou noc. Za co jsem byla vděčná. Těch neprospaných nocí kvůli zoubkům, které jí rostly.

"Můžeš konečně už něco sníst? Vypadáš strašně!" řekl mi trochu se zvýšeným hlasem Regulus. Položila jsem vidličku vedle talíře, se kterou jsem si do teďka hrála. Nemohla jsem nic sníst, měla jsem žaludek scvrklý jak rozinku.

Když už jsem konečně něco málo snědla, měla jsem co dělat, abych to v sobě udržela. Asi čekal, že ho poslechnu a něco sním, ale neudělala jsem tak. Věděla jsem, jak to v něm vře, ale statečně se držel. Mlčela jsem. Přešel ke mně, klekl si na zem a vzal mi ruku do svých.

"Alysho, řekni už něco! To ticho je nesnesitelné!"podívala jsem se mu do očí. Ani nevím, co se v nich mísilo. Ale bylo tam vidět odpuštění. Ano, chtěla jsem mu odpustit, ale teďka to vážně nejde. Nemohla jsem. Prostě to nešlo. Vytrhla jsem mu ruku, vzala Annabel a šla k ní do pokoje. Nechápavě se na mě díval.

"Zabil sis syna." Řekla jsem potichu a šlapala schody nahoru.

"Do hajzlu!" uslyšela jsem, než jsem za sebou zavřela dveře.

Dala jsem Ann do postýlky a ta má prďolína hned usnula. Sesunula jsem se na zem a rozbrečela jsem se. Myslela jsem si, že taková věc se dá unést. Nedá! Bylo toho na mě hodně, velké břemeno, se kterým si musím poradit sama. Neměla jsem nikoho, komu bych se mohla vypovídat. Chtěla bych utéct někam mimo realitu a zůstat tam. Chci pryč, pryč s tohohle světa! Je toho na mě moc. Slyšela jsem, že přišel do pokojíku, sedl si vedle mě a setřel mi slzy. Chtěl mě obejmout, ale odsunula jsem se, jen jemně zakroutil hlavou. Chytil mě za kolena, přitáhl si mě blíž a já mu spadla do náruče. Obmotala jsem mu ruce kolem pasu, hlavu zabořila do hrudi a začala znova brečet.



Asi budu zvracet. Fakt jsem teďka nepotřebovala žádnou posranou svatbu a ještě k tomu Malfoyovu. Všichni se usmívali od ucha k uchu, ale já bych byla radši zalezlá doma. Stála jsem u oltáře mezi Belatrix a Luky. Naproti nám byl Rodolfus, Regulus a Josh. A mezi námi na vyšším stupínku se vyjímal Malfoy jak pán tvorstva a všechny si povýšeně měřil.

Podívala jsem se na rodiče, kteří už konečně přijeli z toho jejich cestování. Mamka měla na klíně mou malou princeznu, která se pořád culila. Měla na sobě bohaté bílé šatičky se světle růžovou mašlí. Její delší vlásky jsem kouzlem navlnila, byla k zulíbání. Pořádně jsem si holky prohlídla. Belatrix měla krátké zelené volnější šaty, na kterých se táhl pruh ornamentů. Luky měla šaty jednoduché, krátké a hnědé, ale velmi pěkné. Já měla šaty dlouhé stříbrné, přes které byla černá průhledná látka, a u prsu byl větší ornament. Kluci měli černé saka, ale kravaty podle toho, jaké barvy měly jejich dívky šaty.

Začal hrát svatební pochod, dveře se otevřely a vešla Narcisa. Své blond vlasy měla v drdolu, ale pár zvlněných pramínků jí lemovalo obličej. Šaty byly bez ramínek, korzet ozdobený květinami a sukně byla nařasená. Moc jí to slušelo. Vypadala šťastně, jenže ona byla šťastná. A možná jsem jí i trochu záviděla. Přešla k Malfoyovi, přijala jeho rámě a začali poslouchat kněze. Nevnímala jsem to a zkoumala kostel. Konečně došel k pasáži ano či ne.

"Berete si zde přítomného Luciuse Malfoye za právoplatného manžela?" zeptal se kněz Narcisy a ta se mohla blahem rozplynout. Už mě to tu vážně nebaví.

"Mami!" zakřičela najednou Ann a hnala se ke mně. Vzala jsem si jí do náruče a prstem jí ukázala, aby byla tiše. Kněz se na mě podíval a usmál se.

"Ano!" řekla Narcisa a celá se klepala. To samé zopakoval kněz Luciusovi.

"Maminko, můžu za tatínkem?" zeptala se mě potichu Annabel. Přikývla jsem a pustila jsem jí na zem. Přešla k němu, překrásně se na něj usmála a vzal si jí do náruče. Dal jí pusu na tvář a ona ho objala kolem krku. Podíval se na mě a já se na něj usmála. Bylo to krásné se na to dívat.

"Tímto vás prohlašuji za manžele. Polibte nevěstu." Řekl kněz a ti dva se políbili. Vzali se za ruce, odešli před kostel a přemístili se na zahradu Malfoy Manor.

Přešla jsem k Regulovi, nechala se políbit a přemístili se. Po dlouhé době jsem se konečně pořádně najedla. Regulus chtěl jít tancovat, tak jsem dala Ann mamce a šla s ním. Začali jsme tančit ploužák, pevně jsem ho objala a on mě pořádně zabalil. Potřebovala jsem objetí jak sůl. Pevné láskyplné objetí. Nejlepší lék snad na cokoli. Užívala jsem si to, tohle jsem dlouho nezažila. Cítila jsem, že mě políbil do vlasů, a proto jsem ho více objala. Nechtěla jsem, aby tohle skončilo. Po dlouhé době jsem se cítila jak princezna. Na všechno jsem zapomněla. Smrtijedi, Remus, potrat, Ginnara a pláč. Všechno, jako by se vypařilo. Najednou a všechno.



Stála jsem před tím domem. Když jsem si uvědomila, že jsou v něm čtyři lidé, které musím zabít, tak se mi chtělo zvracet. Proč to musím udělat já? Belatrix by skákala radostí, že by to mohla udělat ona. Přišlo mi zvrácené a ono to bylo zvrácené. Celá tahle skvadra byla zvrácená. Voldemort a my jako jeho ovečky, které na příkaz udělají vše. A my jako ovečky udělali vše, co si pán usmyslel.

"Alohomora." Zašeptala jsem a vchodové dveře jsem otevřela. Prošla jsem prostorným obývákem ke schodišti. Potichu jsem vyšlapala schody nahoru, zhluboka jsem se nadechla a vešla do pootevřených dveří. Spali tady manželé, on jí tak láskyplně objímal a spokojeně oddechovali. Nasadila jsem si kapuci a natáhla ruku s hůlkou. Zavřela jsem oči.

"Avada kedavra." Zašeptala jsem a zelené světlo trefilo oba dva. Jejich poloha se nezměnila. Zemřeli ve spánku a se svojí láskou po boku. Oba se i usmívali. Rychle jsem odešla a šla zkontrolovat další dvě místnosti.

Jedna z nich byla koupelna a ta druhá, u které jsem nemohla popadnout dech. Dětský pokojíček. Čekala jsem třeba prarodiče, ale děti ne. Vlezla jsem a pořádně se podívala. Všude po zemi byly hračky, domeček pro panenky a dětské knihy. Podívala jsem se na postele. Byla to dvojčata, holčičky. Dlouhovlasé blonďaté holčičky, které mohly být o něco starší než Annabel. Já v nich viděla mou dceru a musím je zabít. Začaly mi téct slzy. Každá objímala svého oblíbeného plyšáka.

Hůlku jsem dala za pásek a přešla jsem k nim. Každou jsem pořádně přikryla, pohladila po vláskách a šla před postele. Potichu jsem se rozplakala. Měly před sebou ještě celý život. Neprožijí úspěchy ve škole, první lásky, zlomené srdce a ani své děti. A to jen kvůli mně! Protože jsem tady kvůli posranému poslání! A ty lidi jsem musela zabít jen kvůli tomu, že Voldemort toho muže odněkud znal. Už to musím udělat. Natáhla jsem hůlku.

"Avada Kedavra." Zabila jsem první holčičku a rychle i tu druhou, která se probouzela. Propukla jsem v nekontrolovatelný pláč. "Odpuste mi." Vyběhla jsem před dům a vykouzlila na nebi Znamení zla.



Přemístila jsem se domů, kde na mě čekal Regulus a asi čekal mou reakci. Rychle mě objal a hladil mě po zádech. Pláč neustával.

"Zabila jsem dvě děti! Mohly být staré jako naše Annabel!" polykala jsem slzy a nemohla popadnout dech.

"Už to máš za sebou. Tohle vypij, bude ti líp." Zašeptal a podal mi malou ampulku s červeným obsahem. Kopla jsem jí do sebe a začaly se mi zavírat oči. Přenesl mě do postele a já okamžitě usnula.



S trhnutím jsem se probrala. Regulus mi zatřepal kolenem, abych se vrátila mezi ně.

"Děje se něco?" zeptal se mě a políbil mě. Jemně jsem se otřela nosem o ten jeho.

"Jen jsem se zamyslela." Usmála jsem se a šla pro Annabel, které se už klížily oči. Ani se nedivím, už bylo sedm večer a to byl její čas. Převlékla jsem jí do pyžámka a dala jí do postýlky, kde hned usnula. Uvědomila jsem si, že si musím ještě něco rychle zařídit.

"Já jsem si uvědomila, že mi chtěla Luky něco říct. Nevadí ti, že se na chviličku vytratím?" zeptala jsem se ho a on přikývl.

Políbila jsem ho, proměnila se v Lauru a přemístila do postraní uličky v Londýně. Už tam na mě čekal, přešla jsem k němu a táhla ho pryč od lidí. Chtěl mě políbit, ale uhnula jsem. Nemohla jsem. Musím to ukončit. Když jsme se zastavili, pohladil mě po břichu a já se rozbrečela. Setřásla jsem jeho ruku a couvla jsem.

"Reme, já ti musím něco hodně důležitého říct." Setřela jsem si slzy a nadechla jsem se. Přikývl a dál poslouchal.

"Je to pro mě těžké ti to říct, ale já jsem potratila." Sklopila jsem hlavu a čekala na jeho reakci. Chytil mě za ruku a zvedl mi hlavu. Byl smutný a leskly se mu oči.

"Jak se to stalo?" zeptal se. Na tuhle otázku jsem si už odpověď připravila.

"Napadli mě Smrtijedi." Řekla jsem tiše a viděla, jak to v něm vře. Sevřel ruce v pěst, a kdyby mohl, začal by řvát. Ale než stačil něco říct, byla jsem rychlejší.

"Už bychom se neměli scházet. Je to pro nás nebezpečné! Je mi to opravdu strašně líto! Reme, nikdy na tebe nezapomenu!" políbila jsem ho a přemístila se domů.

Převlékla jsem se, lehla si vedle Reguluse a nechala se obejmout. Než jsem usnula, viděla jsem ty jeho smutné oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moony Moony | Web | 9. září 2013 v 21:28 | Reagovat

No miláčku :)) je to dokonalá kapitola, skvělá úžasná nejlepší :) a ty jsi boží, že si se zase dala do psaní ;) těším se na další kapitolky k NU :) a naší společnou tvorbu ;)

2 Hope Hope | Web | 11. září 2013 v 20:58 | Reagovat

teda jako vůbec se mi nelíbí, že Alysha zabila dvě malé dětičky =o( jako já chápu, že "musela", ale ani to ji neomlouvá =o(
ale jinak se mi kapitola líbila =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama