45. By Angie

13. října 2013 v 17:46 | Angie |  Navždy uvězněná
Další kapitola od Angie. Počítám, že ode mě tu bude co nejdříve.


Sirius Orion Black:
Věci se změnily. Angie se změnila. Tu první noc, kdy se objevila před našimi dveřmi, jsem si toho nevšiml. Ale po třech měsících už to bylo znatelné, přestože se chovala stejně. Stejná, přesto jiná.
Nedokázal jsem přesně určit, jestli to byla změna k lepšímu či horšímu, ale měl jsem z ní zvláštní pocit. Jako by to už nebyla ta holka, kterou jsem miloval, ale někdo jiný. V očích už neměla tu lehkomyslnost, provokaci, veselost. Něco zažila - a změnilo ji to. Samotné jí to asi tak nepřišlo, ale já jsem o tom byl přesvědčen.
Byl to paradox - když tu nebyla, toužil jsem po ní a teď, když tu byla, jsem ve skrytu duše toužil, aby odešla, abych si mohl srovnat v hlavě, jestli ji chci takovou, jaká byla teď. Byl jsem naprosto zmatený.
Snažil jsem se v ní najít toho člověka, kterým byla, než odešla. Snažil jsem se hodně. Ale najít jsem ho nemohl.
Ostatní si nejspíš ničeho nevšimli. Pro ně to byla prostě pořád ta stejná Angie, akorát se něčemu naučila a měla trošku větší svaly. Čekal jsem, že zrovna holky tu změnu poznají, ale nestalo se tak.
A možná…možná to byl jen můj výmysl, že je jiná. To abych měl důvod, aby odešla a já si mohl utřídit myšlenky.
Její zvyky ale jinačí rozhodně byly. Každé ráno jsem se probouzel sám, když jsem došel dolů, už seděla u jídelního stolu, vedle sebe měla hrníček s čajem a četla si noviny. Normálně by ještě spala, byla totiž vždycky velký spáč. Občas jsem slyšel, když vstala a bývalo to velmi brzy. Netušil jsem, co celou tu dobu dělá, proto jsem jednou vstal a šel se podívat.
Šla na zahradu, kolem stehna měla omotanou pochvu s mečem, kolem pasu pochvy na nože, přes záda luk s šípy. Hůlku vždy položila kousek od sebe a ta, pomocí nějakého, mě neznámého kouzla, vysílala různé barevné paprsky přímo na svou majitelku. Ta však vždy, když už to vypadalo, že ji paprsek trefí, udělala něco se svým mečem a meč dostala přímo před místo, kde ji měl paprsek zasáhnout. Pokaždé se odrazil.
Za nějakou dobu odložila meč a do paprsků se strefovala šípy. Nikdy neminula, nechápal jsem. Poté přišly na řadu nože - pomocí hůlky vyčarovala pohyblivé terče a v pohybu, kdy dělala cokoli, co ji napadlo a přesto to vypadalo jako v boji, je házela přímo do jejich středu. Terče byly různě velké, měly různé tvary a tvary měnily. Stačilo jí natáhnout ruku, zavřít oči a nůž, který byl zabodnut do terče, okamžitě vystřelil zpět do její ruky.
Další etapou jejího ranního tréninku bylo, že si zavázala ruce, na oči si dala šátek a cvičila nějaké bojové umění. Postupně obojí odložila, ale cvičila dál.
Nikdy jsem ji tak rychlou, tak mrštnou a tak ohebnou neviděl. Bylo to fascinující, nepůsobilo to tvrdě, agresivně, vypadala, jako by tančila nějaký neskutečně krásný tanec. Dělala věci, které byly proti přírodním zákonům. A to s takovou lehkostí, až jsem byl unešený.
Poslední etapa vypadala drasticky. Pomocí hůlky si na zahradě rozložila žhavé uhlíky, udělala si z nich cestičku. Posadila se do tureckého sedu před začátek své cestičky, hřbety dlaní položila na kolena a zavřela oči. Chvíli jen tak seděla, poté se postavila a celou cestičku prošla. Pomalu, jemně, jako by našlapovala na jemný lesklý satén, nikoliv na žhavé uhlíky. Když cestičku prošla, na konci, stojíc na trávě, se otočila za sebe a usmála se. Mávnutím hůlky cestička zmizela.
Posbírala všechny zbraně a než se vrátila do domu, zmizel jsem nahoru. Když jsem přišel do jídelny, zase seděla u stolu, vedle sebe hrnek s čajem a něco si zaujatě četla.
Už jsem věděl, co každé ráno dělá. Připadal mi tak o něco slabší pocit, že žiju s někým, koho neznám.
Mezi námi to bylo jako kdysi. Denně jsme spolu spali, podnikali spolu vyjížďky na motorkách, smáli se, bavili se, sem tam zašli do mudlovského kina. Ale jako by mezi námi bylo pořád ještě něco navíc, co tehdy před rokem ne. Něco, co udržovalo takové podivné napětí, něco skrytého. Trvalo mi dlouho, než jsem přišel na to, co to bylo. To její tajemství.
Nikdy přede mnou nic neskrývala, vždy se pokoušela se mnou o všem mluvit a já její snahu oceňoval tím, že jsem poslouchal a snažil se ji chápat. Řekla mi o svém vztahu k Rabastanovi, pochopil jsem to, byla upřímná. Řekla mi před svatbou, že si mě nechce vzít, pochopil jsem to. Když mi řekla ve škole, že mě ASI miluje, nechtěl jsem po ní hned přesné stanovisko, chápal jsem ji.
Tak proč byla přesvědčená, že tohle pochopit nedokážu? Proč mi to nechtěla říct? S tajemstvím - takovou jsem ji neznal a nechtěl jsem.
Potřeboval jsem vědět, jestli ji dokážu milovat i s jejím tajemstvím. Váhal jsem.
Před měsícem a půl došlo na lámání chleba:
"Siriusi, děje se něco?" zeptala se, hlavu měla položenou na mé hrudi a já ji automaticky hladil po vlasech. Upírala na mě ty svoje trojbarevné oči. Zrovna teď byly tmavě šedomodré, zelené nejméně.
"Zdáš se mi jiná. Jako bys to nebyla ty, máš tajemství a takovou tě neznám, pořád mezi námi něco visí ve vzduchu," řekl jsem, měla právo to vědět.
Posadila se, přes prsa si držela peřinu a sklopila oči. Měl jsem dokonalý výhled na její záda. Toujours Pur, pořád to tam bylo. Když jsem si vzpomněl na to, jak tehdy vypadala, co všechno si asi musela protrpět, přeběhl mi mráz po zádech.
Pak se ke mně otočila. "Jsem jiná," přiznala. "Po tom, co se stalo - a teď opravdu nemyslím můj roční pobyt na ostrově - už nemůžu být stejná,"
Pochopil jsem, že naráží na své pekelné dva dny v Malfoy Manor.
"A tajemství mám," pokračovala. "A ty víš, proč ti to nemůžu povědět. Kdyby se to dověděli nesprávní lidé, byla by to katastrofa. Ne že bych ti nevěřila, víš, že bych ti svěřila vlastní život, ale nitrozpyt je mocný, Siriusi. Možná ani nevíš, jak moc mocný dokáže být, když jej ovládá někdo v něm velice dobrý,"
Nadechl jsem se, abych odporoval, ale byla rychlejší.
"Siriusi," začala. "Všechno ti řeknu, jestli budeš chtít, tak i ukážu, ale mám podmínku."
Posadil jsem se. Byl to krok, který určitě nedělala odvázaná, ale kvůli mně přistoupila na to, že mi své tajemství odhalí. Nebylo by fér na její podmínku nepřistoupit. Byl to obchod. "Jakou podmínku?"
"Až ti to všechno ukážu nebo řeknu, jak budeš chtít, tu vzpomínku si vezmu. Dáš mi ji a nahradíme ji jinou - nebo žádnou a ty si to nebudeš pamatovat."
Krutá podmínka. "Angie, " začal jsem.
"Ne. " přerušila mě. "Opravdu to jinak nepůjde, potřebuji, aby to zůstalo v bezpečí, aby všichni zůstali v bezpečí, bude lepší, když to nebude nikdo vědět. Vyber si," pobídla mě, a když jsem se na ni podíval, pochopil jsem, že neustoupí. V jejích očích jsem viděl, že nemůže.
"Dobře, ukaž mi to a já ti tu vzpomínku dám. A nechci žádnou jinou. Jen mi pak řekni, že's mi to řekla a to bude stačit."
Přikývla, na moment zavřela oči a v momentě velmi rychle zachytila mou hůlku. Měl jsem pocit, že kdyby letěla moucha, chytila by ji mezi palcem a ukazováčkem. Bylo to fascinující, pokaždé. Pokaždé, když něco takového udělala. Zároveň i její myšlenky musely být nesmírně silné, plné energie, když dokázaly takto hýbat věcmi.
Podala mi mou hůlku a lehla si na postel. Zavřela znova oči a uvolnila se. "Můžeš," vybídla mě.
"Legilimens," zamířil jsem na ni a pak jsem se ocitl na nějakém ostrově.
Nejdříve jsem šel lesem, dlouho a potom přišel do nějakého tábora, spíš vesničky. Dřevěné chatky, stany, nic víc. Přišel ke mně muž a odváděl mě. Šli jsme do chrámu, byl naprosto překrásný, Angieinýma očima jsem sledoval tu nádhernou duhovanou vodu, stékající po skále. Chtěla se zeptat, ale byla přerušena. Potom ti muži vše vysvětlili. Srdce mi vynechalo, když jeden z nich řekl, že může zemřít. Udělalo obrat, když jsem slyšel o tom, že získá nadlidské schopnosti. Trnul jsem, když se rozhodla do vody vstoupit. A pak jsem viděl něco neskutečného. Všechno, co prožila v té vodě, jak sledovala své tělo, když z něj tryskalo světlo, snášel jsem se s ní pomalu k zemi.
Potom mě jeden z mužů odvedl do chatky. Nebylo tam nic moc, jen postel, stůl, židle, pergamen a brk. Taky svíčka. Lehla si na postel a usnula. A pak, když vzpomínala na další dny, měsíce, jsem viděl, co všechno dělala.
Každý den měl jinou náplň, v pondělí se učila jakémusi bojovému umění, které se učila za ztížených situací - jednou na laně, podruhé s šátkem přes oči, potřetí se zavázanými rukama, učila se, jak naslouchat větru, slyšel jsem všechno, co ona a bylo to neskutečné, učila se, jak s větrem splynout, být jeho součástí a přitom pořád zůstat sebou. Učila se věřit, učila se, že pokud bude věřit, dokáže si ze vzduchu udělat schody, když bude věřit, že může vstoupit na vodu a nepropadne se do hlubiny, dokáže to, učila se hýbat s věcmi jen za pomocí svých myšlenek.
V úterky se učila bojovat s dřevěnou tyčí, později dostala kouzelný meč a dokonce jsem s ní prožíval i vzpomínky, kde bojovala, s obrovským břichem, jako by byla těhotná, ve středu většinou studovala z knih, muž, se kterým bývala ve středy, ji učil, aby se nestala chladnokrevným zabijákem, ale aby se její dobré srdce zároveň nestalo její slabinou, říkal jí, že ve válce zkrátka vždycky budou nějaké oběti a ani ona nedokáže nikdy zachránit všechny, často s ním mluvila na toto téma, jak se zachovat, co dělat, řešila s ním různá dilemata, která by se mohla vyskytnout při rozhodování, ale nikdy jí nic nepřikazoval, spoléhal, že se rozhodne správně sama, koneckonců to bude vždy jen na ní. Ve čtvrtky se učila zacházet s noži, udržovala si fyzickou zdatnost, s mužem, se kterým byla ve čtvrtky, cvičila, chodila po horách, protahovala se, i s tím obřím břichem, zkrátka dokonale opanovala každý svůj sval, každý kousek těla, v pátek vždy vyrážela cvičit s kouzelným lukem a šípy, dostala poučení, že tohle není na lidi, ale na kletby - a když bude dost rychlá a kletbu zasáhne, zničí ji, ať se jedná o tu nejčernější magii a samozřejmě i kletby, které nelze odvrátit hůlkou - kletby, které se nepromíjejí.
Angieino cvičení v sobotu se mi zdálo nejzajímavější. Učila se jakousi "vylepšenou" nitroobranu, nitrozpyt, učila se, jak nevnímat bolest, oddělit mysl od těla. Zároveň tento den musel být pro ni nejbolestivější. Nevnímat bolest, oddělit mysl od těla se učila s pomocí žhavých uhlíků, po kterých chodila, nitroobranu se učila za pomocí toho, že onen muž jí v hlavě vytvářel hrozivé mučivé představy, kde mučil mě, její kamarádky a kolikrát došlo i na neskutečná zvěrstva, páchána na nás. Byla to taková forma učení, jako když vás hodí někdo do vody, přestože neumíte plavat - abyste přežili, dokážete to, pud sebezáchovy začne pracovat. Ze začátku byla slabá, ze začátku nic z toho, co jsem viděl, nedokázala, nešlo jí to, padala vyčerpaná, popálená, zraněná a často i zakrvácená k zemi.
Viděl jsem, jak denně večer propukala v pláč a ráno se zase zvedala, aby to všechno podstoupila znova. Neměla nic zadarmo, musela bojovat. I přestože měla schopnosti, o kterých se ostatním mohlo jen zdát, musela s nimi pracovat a musela pracovat sama se sebou, se svým já, se svou myslí, bolestí. Stokrát spadla a po stoprvé se zvedla. Viděl jsem, jak se snažila si vzpomenout na nás, říkala si, jak to všechno dělá pro nás. Pro mě. Pohánělo ji to kupředu. A vždycky v neděli měla ukázat, co všechno dokázala. Žádný odpočinek, žádní přátele. Byla úplně izolovaná a sama.
Snažila se pracovat na sobě, aby došla ke svému cíli. A ano, po roce, poslední den, k němu skutečně došla. Břicho zmizelo a ona dostala svůj kouzelný meč, svůj kouzelný luk s šípy a své nože. Ostatní si nesla v mysli, ve svalech, v celém svém těle.
Najednou proud myšlenek skončil. Pomocí nitroobrany zastavila mou návštěvu v její mysli. Otevřel jsem oči a zatřepal hlavou. Ležela stále ve stejné poloze, ale oči už neměla zavřené, ale upírala je na mě. S očekáváním, s očekáváním pochopení.
"Už chápeš, proč jsem to tajila?" zeptala se, když jsem delší dobu mlčel. Nebyl jsem totiž schopen slov. Jen jsem se utápěl v těch jejích očích, přemítal, co všechno z lásky podstoupila, co všechno si musela zažít, kolikrát plakala. Cítil jsem, jak mě polila neskutečná vlna lásky. Bylo to tak silné, až mě to překvapilo, měl dojem, že to nebyl jen pocit, ale skutečná vlna. Byl jsem jí ohromen.
Najednou jsem se cítil neskutečně provinile. A jako hlupák. Své tajemství mi neprozradila z dobrého důvodu, dozvědět se to špatní lidé, pustili by se okamžitě do pátrání po onom ostrově a pro jeho obyvatele by to nemuselo dopadnout dobře, neboť mi došlo, že všichni tam disponovali podobnými silami. Nehledě na to, že by se Angie stala štvanou zvěří.
A já, pitomec, jsem se ještě cítil dotčený, že mi to neřekla a přemýšlel o tom, jestli ji takhle, s tajemstvím, MŮŽU milovat. Přitom ona nikdy nic neudělala z jiného důvodu, než z lásky ke mně. Ke svým přátelům. Byl to velice potupný pocit, že mě někdy něco takového mohlo napadnout.
"Už chápu," vydechl jsem. "Angie, omlouvám se ti, netušil jsem, že - "
Skočila mi do řeči. "V pořádku. Zasloužil sis to vědět, bylo to ode mě hrozné, nechat tě tu s tak ubohým vzkazem." řekla a posadila se. "Ale teď budu tu vzpomínku po tobě chtít, už chápeš proč." podívala se na mě.
"Beze všeho, " přikývl jsem a namířil svou hůlkou na pravý spánek. Zanedlouho jsem už stříbrný pramínek dával do malého flakonku. Angie si ho vzala. "To je ta vzpomínka? Co s ní uděláš?"
"Zničím ji," řekla. "Co si naposledy pamatuješ?" usmála se.
"Že's mi slíbila, že mi svoje tajemství ukážeš," oplatil jsem jí úsměv. Netušil jsem, co to bylo, ale najednou jsem k ní cítil zase tu lásku jako dřív. A mnohem silnější. Najednou se mi zdálo, že je všechno v pořádku. "A ukázalas?" zeptal jsem se.
"Ukázala, tady to je," zahýbala mi flakonkem před očima.
Netušil už jsem, co v té vzpomínce je, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem, že mě to uklidnilo a uvnitř mě mi proudil pocit, jako bych se do ní znova zamiloval. To mi stačilo.
"Pochopil jsi to," řekla a láskyplně mě pohladila po tváři. "Jako vždycky všechno. Nemohla jsem si nikoho lepšího přát." Flakonek odložila do prvního šuplíku svého nočního stolečku.
Když si pak lehla a stáhla mě k sobě, tak nějak podivně se na mě zadívala. Usmál jsem se na ni a políbil ji do vlasů. "Copak?"
"Musím ti říct ještě něco, " začala opatrně. Nedokázal jsem rozpoznat její pocity z tváře. Vypadala celkem potěšeně, ale na druhou stranu se jí v obličeji zračily obavy, možná výčitky.
"Jsem jedno ucho, zlato."
"Pamatuješ na ten den, kdy jsem se vrátila? Respektive na ten večer?" zeptala se.
Vzpomněl jsem si na to a usmál se. "Samozřejmě, jak bych mohl zapomenout? Hlavně ta druhá část, v noci, ta je zcela nezapomenutelná."
Nadechla se, že něco řekne, ale pak si to rozmyslela. Po chvilce se osmělila. "No, zrovna o té části bych chtěla mluvit,"
Stočil jsem svůj pohled na ni. Zase měla hlavu na mé hrudi a tak ji trošku pozvedla, aby mi viděla do očí. "Proč?"
Na chvilku zavřela oči, jako by sbírala odvahu. Netušil jsem, co to její chování znamená.
"Siriusi, " odmlčela se. "Jsem si tak na dvě sta procent jistá, že tu noc jsem otěhotněla." řekla a oči jí vyděšeně začaly kmitat ze strany na stranu.
To mě, takříkajíc, "zvedlo ze židle". Okamžitě jsem se posadil, ona se trošku odsunula na svou polovinu postele a vypadala jako by čekala ortel smrti. Jako by snad ze mě měla strach. Když jsem se na ni podíval, všiml jsem si, že klopila oči, jako by snad něco provedla.
Ruka mi automaticky vjela do vlasů. Přemýšlel jsem. Po chvilce jsem zhluboka vydechl. "Otěhotněla?" zopakoval jsem překvapeně. Nevšiml jsem si žádných "příznaků".
Moje pocity byly rozpolcené. Na jednu stranu jsem jí chtěl říct, jak je to úžasné a jak se těším a že ji moc miluju, dítě jsem si totiž hrozně přál, ale najednou mě také přepadly myšlenky na to, v jakém vlastně žijeme světě, a jestli by bylo dobré do takového světa dítě přivést, bylo tu příliš mnoho nebezpečí a nechtěl přijít ani o ni, ani o naše dítě. Ale ani na okamžik jsem neuvažoval nad tím, že bychom si ho nenechali, když už byla těhotná.
Kdyby přišla s tím, že se chce o něj pokusit, asi bych jí to rozmluvil, za ten rok, co byla pryč, se toho hodně stalo a všechno bylo horší a horší a já věci přehodnotil - nemohl jsem dopustit, aby se tomu prckovi něco stalo.
Ale tady už nebylo o čem rozmlouvat. Byla měsíc a půl těhotná a čekala moje dítě. Teď šlo o to, abych se postaral o jejich ochranu.
Klekla si na kolena a posadila se na chodidla. "Je to špatné?" zeptala se, čelo svraštěné a výčitky v obličeji.
Už jsem nemohl zadržet úsměv. "Ne, je to naprosto báječné," řekl jsem, chytil její obličej do dlaní a políbil ji na čelo. "Miluju tě." Podíval jsem se jí zpříma do očí a doufal, že to tomu dodá tu vážnost, s jakou jsem to myslel. Potom jsem ji přitiskl k sobě. Chtělo se mi radostí plakat. Bylo to tak šťastná chvilka. "Ale nikdo se to nesmí dozvědět, miláčku."
Musel jsem je chránit.
A teď už byla ve třetím měsíci a bylo to znát opravdu hodně. Víc než jsem na třetí měsíc čekal. Pořád něco jedla a bříško bylo opravdu veliké. Když jsem ji ale viděl jen v kalhotkách, s vlasy přes prsa a tím pupkem, užasl jsem. Nikdy mi nepřipadala tak smyslná, tolik ženská.
Opravdu, neviděl jsem přitažlivější ženu, nikdy. To její bříško, pod kterým nosila moje dítě, to tělo, které se přizpůsobovalo na porod a následné mateřství - zvětšila se jí prsa, měla širší boky - , na mě působilo jako afrodiziakum. Hrozně mě vzrušovala. Akorát jsme museli být opatrní, bříško nám sex trošku ztěžovalo. O to překvapující bylo, že své ranní tréninky zvládala v pohodě. Ale bodejť by taky ne, byla na to připravená.
Doma jsem se na bříško pořád díval, ale když jsme někam šli nebo normálně do práce, používala stejný lektvar jako Moreen tehdy ve škole.
Doteď to nevěděly ani holky, plánovali jsme jim to říct, až bude Angie slavit narozeniny. Letos oslava na březen nevyšla kvůli práci, tak jsme to o týden posunuli a nechali na první sobotu v dubnu. A ta měla nastat už za dva dny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aneg Aneg | 12. srpna 2015 v 15:38 | Reagovat

Angie je se Siriusem úplně  zlatá :-)  :-)
A teď budou mít miminko :-) ... Krásné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama